Vytisknout
Kategorie: Ze života
Zobrazení: 971
"Co děláš, když jsi smutný?"
Tento dotaz, položený loni v září jistou dámou z obecenstva v Divadle Kampa, mě vážně přivedl do rozpaků. Jak to, pomyslí si někdo, vždyť je to přece jednoduchá otázka. Inu, je i není.
Proč? Protože, věřte nebo ne, smutek se v mém životě vyskytuje velmi vzácně. Daleko spíš se v některých nepříjemných (zejména nepředvídaných) situacích cítím rozčarován, zrazen, případně nastupuje děs, zmatek či naprostá marnost a zmar.
 
"Mohl bys to, prosím, trochu rozvést? Co bývá příčinou?"
Třeba nějaká okolnost, která zmaří moje plány. Nebo se to stává, když jsem vystaven prudkým, nečekaným změnám. Když mě zasáhne nějaká zlá zpráva. Když mi někdo něco slíbí, a nesplní (eventuálně popírá, že mi nějaký slib vůbec dal). Když se mi dlouhé minuty nedaří se s někým dorozumět, vysvětlit mu, jak něco vidím.
 
"Dobře. A co tedy v takovém okamžiku uděláš? Co ti pomůže?"
Pro mne osobně existují čtyři možnosti.
V těch nejlehčích případech se mým lékem na bolavou duši stává hudba. Pustím si nějakou svoji oblíbenou písničku "na plný pecky" a za malou chviličku je po problému.
Někdy (ač velice zřídka) mi v těžších případech pomůže se ze svého trápení vypsat. Člověku se uleví a papír snese v podstatě cokoli ...
Když je zrovna venku hezky, vyrazím někam dál od lidí, na louku či do lesa. Být sám se stromy, trávou a ptáky - to je pohlazení pro mou duši.
A pokud už jde opravdu do tuhého, je tu možnost čtvrtá, poslední - a pro mě stoprocentně spolehlivá. Totiž: vzít si nějakou knížku (zpravidla sbírku básní) a někam se s ní schovat. V našem bytě je pro tyto účely jedno zákoutí jako stvořené. Jde o miniaturní prostor v nejzazším koutě ložnice. Z jedné strany moje knihovna, z druhé dveře do spíže a z té třetí mě před zraky příchozích z obývacího pokoje skrývají veliké šatní skříně. Případně z tohoto zátiší projdu ještě dál - a v maličké přeplněné spíži se zavřu.
Zní to šíleně, že ano? Ale funguje mi to. Tak se věci prostě mají.

"Zajímavé. Ale co když tě něco zlého potká na veřejnosti, někde uprostřed velkoměsta, kde žádný klidný kout není - a ani nemáš po ruce papír nebo knížku? Co pak?"
Bohužel, tady je každá rada drahá. Většinou mi nezbývá než si tím projít a snažit se to nějak rozdýchát. Jde to ztuha, ale za určitý čas (od pár minut až po několik hodin, to se případ od případu liší) se všechno v dobré obrátí.