Pokaždý když ve škole na začátku hodiny si stoupáme z lavic, vždycky mam takovej ten blbej pocit, jelikož sedim v první lavici, a třída si stoupá tak, že vstane jeden a za nim pak ti ostatní. Ale já nevidim za sebe. No, je pravda, že by měl mít člověk svůj pohled a dělat to co chce a nenechat se oivlivňovat ostatními. Tudíž bych já si měla vstávat, kdy chci, a nenechat se ovlivňovat ostatními. Jenomže pokud vim že mi je to blbý vstávat nezáviste na ostatních, a budu se přemáhat a just vstávat jindy, zase dělám něco jinýho, než co chci. Pokáždý záleží jen na tom, co je mi příjemný a co chci získat, a co mi za co stojí. Jenomže ve škole děti přece být nechtěj.

Nutí mě do ní rodiče a taky systém. Pokud bych dělala to, co právě chci, sbalila bych se a šla domů.
A I kdybychom to brali tak, že vim, že musim mít maturitu a musim mít ňáký znalosti, právě teď, ve chvíli začátku hodiny, jde přece o to, aby nás něco učitel naučil a něco vysvětlil, abych měla znalosti k práci a o žádný blbý vstávámí by nešlo, tím že na začátku hodiny vstáváme ze židle se přece nic nenaučíme. V tom případě bych měla na začátku každý hodiny sedět. A co když si chci protáhnout záda? V tom případě stát nebo i sedět kdy se mi zachce, nezáviste na tom jestli je začátek hodiny nebo konec nebo prostředek hodiny, nebo ne. Jenže ani jedno se nesmí. Pokud na začátku hodiny z lavice nevstanu, ostatní vyhodnotěj, že sem zaspala a budou se mi smát, pokud bych uprostřed hodiny vstala, nejspíš by se mě zeptali, kam jdu. Nebo by se ostatní minimálně blbě otáčeli. Nebo možná, kdybych se učitele zeptala a řekla mu, že mě bolej záda, dovolil by mě stát. Ale pořád se ho musim ptát. Úplně zbytečně, on je tu od toho, aby nás něco naučil a ne od toho, aby se o nás staral, pokud to teda není jeho osobnost a jeho zájem to vědět, z ňákýho důvodu. Ale v tom případě by se mě zeptal proč stojim, já bych řekla že mě bolej záda, a on by řek tak to jo. A viděli ste na podobnym principu v takovýhle situaci takovýhle vpohodě jednání? Já ne. Pokud jo, tak opravdu hodně málo. A proč? Vychází to z toho, co už jsem tu psala předtím, děti ve škole bejt nechtějí. A proto se jako malí učej, že nesmí nic. A vytvářejí se rituály, před každou hodinou stání, zdravení, přesnej režim, hodiny, přestávky, líp takovejhle režim totiž udržuje dělat lidi to, co nechtějí. Žádný- když si něco myslíš, řekni to, žádný- když chceš jít na wecko, běž, žádný-teď si myslíš tohle a teď chceš dělat tohle. Z toho vyplívá, že když si někteří autisti vytváří rituály každý den, po celý život, mohlo by to znamenat, že nechtějí žít. Nechtějí nic, nevědí, co chtějí, stejně jako i většina NŤáků. Jenom se to u každýho jinak projevuje.