Podrobnosti

Napsal Depresorka

Kategorie: Úvahy aspergerů

Zveřejněno: 4. březen 2015

Vytvořeno: 2. březen 2015

Zobrazení: 1261

Lidi bavěj se mezi sebou a ty mezi nima seš ale když něco řekneš, oni bavěj se dál a ani si tě nevšimnou, jedině tak někdo zopakuje po tobě to cosi řekl hlasitějc a si všímaj jeho a ne tebe on má pozornost a ty seš nic, můžeš se vztekat hovno platný…

A pokud chceš aby si tě lidi všímali tak můžeš mluvit výraznějc, můžeš věci přibarvovat, předstírat emoce, egoistická póza zvýšenej hlas, lidi si tě najednou všímaj ale zas, jakmile je chvilku pomlka každej se dere ke slovu a není čas si věci promyslet, a tak mlít sračky a bejt rád že můžeš mluvit…

Nebo další možnost když tě lidi neposlouchaj můžeš zůstat v klidu ale využít toho když po tobě někdo zopakuje ňákou věc, nevztekat se že má pozornost on a našeptávat lidem co maj říkat, možná si ani neuvědomujou že po tobě opakujou a pokud jo tak to hned zamomenou, nemaj čas na tohle myslet jak už jsem psala, čím víc lidi předsíraj a čím víc se bavěj o sračkách tím víc se líp našeptává…
totiž taky pocit že něco říká víc lidí najednou, když říkáš to co ostatní lidi tě budou taky víc poslouchat hlavně když si ty ten z lidí kdo to říká nejvýraznějc ale bacha na trapasy, ta věc co opakuješ nikdy nebude z tvýho pohledu tak ať to není nápadný, hlavně že máš pozornost…

Ale proč vůbec lidi nejdřív někoho nepustěj ke slovu- maj mindrák z toho že je nikdo neposlouchá, že nemůžou říkat svoje názory a že nikoho nezajímaj, a tak si honěj ego že se derou ke slovu ale dokaď budou slova prázdný…

V dětství musíš poslouchat sračky a nesmíš mluvit
proto v dospělosti mluvíš sračky ale neposloucháš nikoho kdo říká něco normálního

Lidi říkaj jen to co se hodí a co chce většina lidí slyšet bejvají to pořád ty samý kecy, proto v situaci je ta vhodná věc ta která napadne všechny lidi naráz a tak mluví ten kdo je nejrychlejší a nejráznější pokud řekne něco trochu nesrozumitelně ostatní mu rozumí, protože už vědí co bude říkat, pokud nejsi v obraze a naivně čekáš že řekne věc ze svýho pohledu, nemušíš mu potom vůbec rozumět.

Támhle tohle támhle nesmíš teď, jenom seď a poslocuchej, nic nedělej nic tě nesmí zaujmout ani napadnout, proto někdy když doma sedim u stolu s jídlem na talíři sem líná vstát a dojít k šuflíku pro vidličku, nechce se mi vstávat nechce se mi nic dělat mozek už si holt zvykl, věnuj se jídlu nikam nesmíš, ale jíst rukama taky nesmíš to se nehodí to bys byl debil a nikdo by tě pak neměl rád, tak tu seď nad jídlem a čum do talíře a nic nedělej…

Co si on myslí co by si on mohl myslet, co on chce abych si myslel, co on chce aby si ten druhej myslel a pak ani už ani nevíš to co si myslíš Ty…

Podrobnosti

Napsal Depresorka

Kategorie: Zpravodajství z akcí

Zveřejněno: 2. březen 2015

Vytvořeno: 2. březen 2015

Zobrazení: 1416

Ráno jsme přijeli na nádraží a čekali na ostatní. Sěšlo se nás tam hodně najednou a Martin přijel pozdějc, a tak jsme na něj museli čekat. Asi po 15ti minutách se Matyáš rozhodl že pojede domů a rozeběhl se na nástupiště. Ale protože Martin už byl tu, tak jsem za nim rychle běžela do podchodu, ještě s Vojtou a rychle jsme hledali vlak na prahu a nakonec jsme Matyáše ukecali, že přeci když už sem jel že je zbytečný, aby tu ani chvilku nebyl. Tak sme se konečně vrátili před halu ven, Martin už dorazil a tak jsme šli. Šli jsme do hospody, vybral jí Tomáš jelikož on je místní. A taky už jsme v ní jednou byli na minulým pardubickym srazu. Bohužel jsme si ale neobjednali stůl předem. Bylo nás 11. Naštěstí tam ale místo měli, jenom servírka byla ňáká naštvaná. Sedli jsme si ke dvoum stolům. Já seděla s Vojtou, Matyášem, Martinem, Matějem a Zbyňkem. Objednali jsme si pizzu a Matěj se Zbyňkěm řekli, že jsou součást skupiny a že si nic nedaj. Podle mě je to úplně vpořádku, ale servírku to očividně naštvalo. Matyáš za chvilku odjel a Zbyněk si sedl k vedlejšímu stolu. Matěj nám říkal věci o situaci, kdo jak gestikuluje a kdo si co myslí a tak. Mě to přišlo zábavný, dokonce mě bavilo i to jak sme byli hlasitý. Ale pak už to začlo bějt trochu zdlouhavý a ňák nás to vypsychlo, Venclík se naštval, nejspíš proto, že si chtěl povídat se mnou a Matěj začal pít svoje pití a svoje jídlo, to je i pro mě moc, možná chtěl provokovat, možná i chtěl, aby ho vyhodili, no každopáně to se nakonec stalo, tak jsme pak zaplatili a počkali na ostatní lidi venku. Pak jsem se šli projít, šli jsme na zámek (ne dovnitř, na dvůr). S Vojtou jsem si nakonec povídala dost. Nakonec jsme šli do nádražní hospody a rozjeli se domů.

Podrobnosti

Napsal Depresorka

Kategorie: Úvahy aspergerů

Zveřejněno: 3. březen 2015

Vytvořeno: 2. březen 2015

Zobrazení: 1330

Pokaždý když ve škole na začátku hodiny si stoupáme z lavic, vždycky mam takovej ten blbej pocit, jelikož sedim v první lavici, a třída si stoupá tak, že vstane jeden a za nim pak ti ostatní. Ale já nevidim za sebe. No, je pravda, že by měl mít člověk svůj pohled a dělat to co chce a nenechat se oivlivňovat ostatními. Tudíž bych já si měla vstávat, kdy chci, a nenechat se ovlivňovat ostatními. Jenomže pokud vim že mi je to blbý vstávat nezáviste na ostatních, a budu se přemáhat a just vstávat jindy, zase dělám něco jinýho, než co chci. Pokáždý záleží jen na tom, co je mi příjemný a co chci získat, a co mi za co stojí. Jenomže ve škole děti přece být nechtěj.

Nutí mě do ní rodiče a taky systém. Pokud bych dělala to, co právě chci, sbalila bych se a šla domů.
A I kdybychom to brali tak, že vim, že musim mít maturitu a musim mít ňáký znalosti, právě teď, ve chvíli začátku hodiny, jde přece o to, aby nás něco učitel naučil a něco vysvětlil, abych měla znalosti k práci a o žádný blbý vstávámí by nešlo, tím že na začátku hodiny vstáváme ze židle se přece nic nenaučíme. V tom případě bych měla na začátku každý hodiny sedět. A co když si chci protáhnout záda? V tom případě stát nebo i sedět kdy se mi zachce, nezáviste na tom jestli je začátek hodiny nebo konec nebo prostředek hodiny, nebo ne. Jenže ani jedno se nesmí. Pokud na začátku hodiny z lavice nevstanu, ostatní vyhodnotěj, že sem zaspala a budou se mi smát, pokud bych uprostřed hodiny vstala, nejspíš by se mě zeptali, kam jdu. Nebo by se ostatní minimálně blbě otáčeli. Nebo možná, kdybych se učitele zeptala a řekla mu, že mě bolej záda, dovolil by mě stát. Ale pořád se ho musim ptát. Úplně zbytečně, on je tu od toho, aby nás něco naučil a ne od toho, aby se o nás staral, pokud to teda není jeho osobnost a jeho zájem to vědět, z ňákýho důvodu. Ale v tom případě by se mě zeptal proč stojim, já bych řekla že mě bolej záda, a on by řek tak to jo. A viděli ste na podobnym principu v takovýhle situaci takovýhle vpohodě jednání? Já ne. Pokud jo, tak opravdu hodně málo. A proč? Vychází to z toho, co už jsem tu psala předtím, děti ve škole bejt nechtějí. A proto se jako malí učej, že nesmí nic. A vytvářejí se rituály, před každou hodinou stání, zdravení, přesnej režim, hodiny, přestávky, líp takovejhle režim totiž udržuje dělat lidi to, co nechtějí. Žádný- když si něco myslíš, řekni to, žádný- když chceš jít na wecko, běž, žádný-teď si myslíš tohle a teď chceš dělat tohle. Z toho vyplívá, že když si někteří autisti vytváří rituály každý den, po celý život, mohlo by to znamenat, že nechtějí žít. Nechtějí nic, nevědí, co chtějí, stejně jako i většina NŤáků. Jenom se to u každýho jinak projevuje.

Podrobnosti

Napsal kostlivec

Kategorie: Básničky

Zveřejněno: 20. únor 2015

Vytvořeno: 19. únor 2015

Zobrazení: 1314

Dovolte mi abych se představil,

jmenuji se Vojta, mám 17 let a jako většina lidí na těchto stránkách mám Aspergerův syndrom. I já mám takové netradiční zájmy. Konkrétně jaderné bomby, letadla, výbušniny, sbírám mince a další zájmy raději nebudu zveřejňovat, protože se za ně stydím. Jedním z mých zájmů jsou básně, chci vám dát takovou menší ochutnávku z mé tvorby:

Přemýšlení

Nedělám to často, není to přízemní,

je to přemýšlení.

Uvažuji nad mnohými věcmi,

třeba nad tím, jací jsou lidé zmetci.

K přemýšlení je potřeba inteligence veliká,

není dobré býti nešika.

Někteří lidé nepřemýšlí,

ale jsou na to pyšní.

Pod 100 punktů,

je obvyklá inteligence lumpů.

Lidé nemyslící,

ti bohužel nejsou ze zemského povrchu mizící.

Akonitin

Není to jed který patří zmijím,

je to ten slavný akonitin.

Spolu s nikotinem je to náplň jedových zubů,

setkat se s ním je o hubu.

Jeho letální dávka je nízká,

ale těžko se získá.

Bohužel otrávený velmi trpí,

jeho utrpení nezřídka končí smrtí.

Je to bílá krystalická látka,

nezajímavě vypadající zkrátka.

Někdo si myslí že jo to výbušnina,

je to však velká mýlina.

Olga

Lidé žijící v Praze,

říkají, že se tu žije blaze.

Skončila však tato šťastná doba,

když se objevila jistá Olga.

Na tramvaj čekají davy lidí,

když v tom se na ně Pragovka řítí.

Na druhý pokus,

ujela Praga po chodníku kus.

Pětašedesát kilometrů v hodině,

Olga se smát mohla,

vznikla však věcná škoda,

to Olga snést nemohla.