Dost často se mi stává, že když sem doma a chci udělat ňákou věc, najedou mě těch věcí napadne daleko víc. A hlavně mam pořád pocit, že nejdřív musím udělat tohle dřív, než začnu dělat to, co chci. Například když přídu domů ze školy a chci začít psát tenhle článek, tak mě najednou začnou bejt hrozně nepříjemný zpocený hadry ze školy co mam na sobě, ale normáleně by mě nepříjemný nebyli, ale jakmile mě napadne právě něco, co bych měla udělat, začnou mě bejt hrozně nepříjemný, že se musim nejdřív převlíknout. Nebo ještě hůř, mam pocit že si ty hadry musim uklidit a nevydržim pocit, že sou někde pohozený, než začnu psát tak si je musim někde pověsit. A přitim normálně takovej úklidovej maniak nejsem, dost často je pohozený někde mam. Ale jenom v tuhle chvíli…
A stejně tak krom toho, že mě najednou napadne 10 věcí co mam udělat a nevim kterou dřív, když začnu první, zapomenu ty poslední a nejlíp jako první začnu tu nejzbytečnější, tak mam potom náladu, že se hrozně nudim a nevim co mam dělat. Nanapadá mě nic, co bych měla udělat. A pokud napadne, nebo si ji přečtu z napsanýho lístku, vůbec se mě do ničeho nechce. A navíc, když chci napsat básničku, na to je opravdu potřeba nálada a „chytnutí“ myšlenek.
No a stěma myšlenkama je to podobně, když o něčem přemýšlím někdy se mi stane, že mě napadou 3 myšlenky naráz a najednou na co mam myslet nejdřív. Někdy mam pocit, že když spim nebo usínám, tak se schopná přemýšlet podvědomě o hafo věcech naráz. No ale nevim, jestli to je, nebo není jenom pocit, a teď k tématu. Když me jich napdne tolik, většinou všechny domyslim a není k tomu si najednou myslet co víc. No nevim, jestli je zas naopak možný nepřemejšlet o ničem, to možná ani nejde. Ale s myšlenakma je to podobně, jako se skutkama. Ted mě napadá, jestli někteří lidi nedělají to, že když přídou z práce, tak první věc kterou udělají je ta, že zapnou TV. A čuměj na bednu. Možná jestli to není právě kuli tomu pocitu. Že je pak napadne hafo věcí naráz, a aby se necstli v tom zmatku co maj dělat, zapnou bednu a upoutaj svou pozornost na ní, a nemusejí pak na to myslet a zabývat se tim.

A stejně tak mě napadá, jestli právě tohle nesouvisí trošku s poruchou OCD. Netrpim s ní a nejsem žádnej psycholog, tak tu teď doufám nebudu psát kraviny. Ale prostě typicky, než pudu ven, najednou mě napdane ta myšlenka na věc kterou musim udělat předtím, a to je zkontrolovat  ty zamčený dvěře.

No a už v dětství znáte to, nejdřív povinnost, a pak zábava. Nejdřív udělej tohle a pak tohle. Teď nemysli na tohle a dělej tohle.Tohle nedělej niky. Pořád musíte myslet na to, co nesmíte, protože jakmile to zapomenmete a uděláte to, hned příde trest. A jelikož nevíte důvod proč, musíte si to pamatovat nuceně. Možná že to tak s téma myšlenkama má většina lidí týhle populace. A ten kdo je na to trochu citlivější, má ocd, nebo jinou poruchu.

Add a comment

Každý ráno musim zdrahat do posraný školy
poslouchat samý bláboly ze všech tady dělaj voly
něco nevíš něco máš blbě hnedle je zle,
jedno jesti první stupeň druhej nebo střední.

Učitel odvykládá látku jenom protože musí
dětem se škola hnusý maj se učit samý sračky
tení tu klid na to učivo pochopit
jenom se v něm topit

Add a comment

Pamatuju si na to, jak vždycky dřív, no možná to pokračuje doteť ale prostě pokaždý, když sem jako malá najednou někde byla sama, přepadnul mě takovej strašně blbej pocit. Vždycky sem potřebovala, aby byl někdo vedle mě. Ale to máte vlastně pokaždý, když rodič řekne dítěti, ať jde někam samo, dítě tam chce jít s rodičema a samo nejde. Ale u mě to možná převládalo trochu víc. I když sem pak byla starší, stačilo, aby vedle mě byla ségra.  Nebo potom ve škole, jakmile jsem jednou nešla do družiny protože sem potom měla jít odpoledne k doktorovi nebo já už nevim kam, ale po vyučování jsem měla jít sama na oběd a odjet domů, zase takovej ten blbej pocit. Když sem nebyla alespoň v tom davu dětí s učitelem. Hrozně jsem se bála, že jsem si třeba spletla hodinu a že jdu o hodinu dřív a pak bude průser že sme odešla dřív ze školy, nebo že sem si spletla den, no prostě že je něco špatně. A pak když jsem byla starší, a na základce jsme měli jednou týdně volnou hodinu. A o tý hodině, zase ten blbej pocit. Kam mam po obědě jít? Kam chci? Do obchodi si koupit bonbóny? Zas takovej blbej pocit, že nikam nesmím. Stačilo, abych se pak domluvila s kámoškou, že někam, třeba do obchodu pudem spolu nebo sem se připojila k partě, a blbej pocit tohodle druhu byl pryč. (Když sem byla doma tak mi nevadilo, že je rodič nebo ostatní v jiných místnostech, doma tohle neplatí.) Ale stále dodnes,

Add a comment

Všichni lidi jsou tolik schizoidní a bez emocí že jim nestačí chtít vztah s někdym jinym. Aby svoje emoce zvětšili- tedy vůbec pocítili že něco chtějí, ten druhej musí předsírat že toho druhýho nechce. Když něco nemáte-chcete to víc. 

Možná jde i o to, že pokud se nikdy nesmíte vztekat a vyžaduje se po vás aby ste bylo v klidu, úpln vychladnete. A i přesto se spoustu lidí vzteká nebo spíš zlobí. Třeba mě příde, že v dětský společnosti už to vůbec není tak, že šprt nebo vzorňáček by byl špatnej. Předně nakopak, i děti ma,jí za špatnýho toho, kdo neposlouchá dospělí. Protože když se smíříte s něčim špatnym že to tak je a najednou uvidíte u někoho že je to jinak, rozruší vás to, chcete to taky. Proto, když nemůžu já, nemůže nikdo. A takovymhle stylem se to drží, kdo vyční z davu, ostatní ho okamžitě „sežerou“. 
Spoustu lidí ví, že pokud chtějí zapadnou tak se musí hezky oblíkat, hezky pózovat a tak. Napůl to chápou. Ale přesto si říkají trapný vtipy kterejm se uměle smějou. Možná proto ten, kdo vtip nepochopil, pochopil správně. Není to vtip. Ale ještě líp pochopil ten, kdo ví že to lidi říkají proto, že se snaží být vpohodě i když vpohodě nejsou. Ale oni sami lidi, kteří se tomu vtipu smějou nebo ho řekli tuhletu věc podvědomě chápou. Proto jim to v jiný situaci už nepříde vtipný. Vtip je stav mozku, kterýmu ten mozek nerozumí, a smíchem se buď dostane ze stavu, kterýmu rozuměl do stavu kterýmu nezorumí, nebo ze stavu kterýmu nerozuměl do stavu ketrýmu rozumí, a pak zase do stavu, kterýmu nerozuměl.
Spoustu lidí řeší, kdo má koho rád, kdo druhýho balí, kdo po kom co chce a tak. Ale už neřeší, co po kom chce a co proč dělá právě teď. Dlouhodobější věci každej musí hned vědět ale věci v tuhle chvíli teď hned ne. Jak je to možný? Věci co je teď hned nikdo neřeší, možná proto to těma dlouhodobějšíma si snažej lidi nahradit.

Add a comment

Ahoj, 

Kupte si nové vydání Respektu - hlavní je rozhovor s AS. http://respekt.ihned.cz/c1-63919350-hlavne-ze-kohabitujeme

Add a comment