Poznámka správce asperger.cz: Rozumím situaci Terezy, proto zde publikuji i tento dotaz. Reakce prosíme směřujte do komentářů, případně, pokud se vám nechce registrovat, na e-mail info@asperger.cz, budou přeposlány autorce článku. Publikace dotazu je jen výjimka, další takové články nebudou publikovány, pokud se nerozhodneme jinak. Zbývá jen popřát autorce, aby svého brášku našla co nejdříve. 

 

Ahojky všem! Jsem Terka a jsem aspík :) Je mi 17 let a jsem z Ostravy

 

A teď k věci.

Chtěla bych se Vás zeptat, jestli existují nějaká zařízení, která vyhledávají lidi. Hledám totiž svého bratra a jediné co o něm vím je to, že se jmenuje Petr Horák a jeho rodina se nemusí s jeho otcem. Děkuji moc za každý Váš názor. :)

Add a comment

Rád bych vám řekl můj názor na současné školství. Tak tady je. 

Mám pocit, že školství, tak, jak je aktuálně postaveno, vůbec nefunguje. Základní škola učí věci, které rozhodně nejsou základní (základní věci pro mě jsou ty, které potřebuje každý, k čemuž rozhodně nepatří vědomost chemického vzorce kyseliny sírové), SŠ a VŠ neselektují lidi s různými úrovněmi znalostí. 

Proč si to myslím? Každý, kdo chce něčeho dosáhnout v nějakém oboru, musí strávit spoustu času v lavicích (9 let ZŠ + 4 roky SŠ + 7 let VŠ = 20 let). Problém je v tom, že někteří (je to menšina, ale přesto někteří) znalosti (teda ty odborné) mají už na konci ZŠ. Třeba už ty, které potřebují na konci SŠ. A ty 4 roky jsou (pro odborné rozvíjení) zbytečné? Proč? Navíc budu chtít vědět více, takže se budu samovzdělávat a může se stát, že na konci SŠ budu vědět odborné znalosti potřebné na konci VŠ. Takže těch 11 let se nic nového nedovím? 

Navíc mám pocit, že se děje to, že se určitá látka opakuje pořád dokola. Pro ty, co to nepochopili. Jenže co já mám dělat? Mám pocit, že toto pak jsou pro mě zbytečné hodiny. Nemělo by se tohle změnit?

Teď se pokusím navrhnout lepší způsob. Tady je. 

Základní školu bych rozdělil na dvě školy. Vlastně nynější první stupeň a druhý stupeň. První stupeň by učil základní věci, tzn. ty, které k životu potřebuje každý. Každý někdy bude potřebovat vyhledat nějakou informaci, bude potřebovat jednat s ostatními. "Učitel", resp. průvodce by navíc měl být jen moderátorem těch situací, které již prostě opravdu jsou nebezpečné. Co například? Když se žáci začnou prát. Rozhodně by neměl mít předem naplánováno, co za tu konkrétní hodinu zvládne. 

A co by měl za úkol druhý stupeň? Již v tomto okamžiku by si žáci měli vybrat oblast, ve které by se rádi pohybovali. V té dané oblasti by se pak vzdělávali a získávali potřebné informace. Ovšem v hlavě mít jen základní informace (tzn. ty, které by potřeboval každý člověk, který se v této oblasti pohybuje). Proč? Například v oblasti IT se věci mění velice rychle. To, co je teď takto může být za dva tři roky úplně jinak. Možná si řeknete, že třeba hlavní města se nemění tak často. Například v oblastech zasažených válkou tomu tak je. Často se mění hranice, hlavní města, sídlo hlavy státu a další věci. Tak proč se je učit zpaměti, když je během pěti sekund dokážu najít. Ale na druhou stranu každý v oblasti IT bude potřebovat vědět, že určité příkazy jsou ve většině jazycích stejné (while, for, print, ...). Tyhle příkazy a jejich účel prostě člověk bude muset vědět zpaměti. Bude je totiž potřebovat relativně často. 

Střední škola by měla studenta rozvíjet v současných znalostech, sdělovat mu další informace, které bude určitě potřebovat, ale na které nestačily ty 4 roky na druhém stupni. Podotýkám, že by se tyto věci měly samozřejmě probírat od nejjednodušší po nejtěžší. 

A nakonec vysoká by měla sdělovat ty nejtěžší věci. 

Jaký máte na tuto problematiku názor vy? Pochlubte se v diskuzi. 

Add a comment

Lyžičková teória

Christine Miserandino

Preklad: Branislav Lacko

Predhovor prekladateľa:

Preložil som vám lyžičkovú teóriu, pretože aj autisti majú svoje „lyžičky“. Míňajú sa nám v sociálnych situáciách, alebo keď nám niečo útočí na naše citlivé zmysly. Alebo keď nám narúšajú naše rutiny, menia plány, vyvolávajú úzkosti, či nás šokujú. Keď nám dôjdu „lyžičky“, môžeme chytiť záchvat hnevu, či sa zrútiť a uzavrieť do seba. Musíme tú energiu zase dočerpať. Nenúťte nás preto do niečoho, ak vám povieme, že nemáme energiu či „lyžičky“ nedopadne to dobre pre nás, ani pre Vás. Potrebujeme proste občas vypnúť a celý ten stresujúci svet rozdýchať...

Bola som s kamarátkou v reštaurácii, rozprávali sme sa. Ako obvykle, bolo už neskoro a jedli sme hranolky s omáčkou. Ako normálne baby v našom veku žijúce na internáte, sme trávili veľa času v reštaurácii rozprávaním sa o chlapoch, muzike a triviálnych veciach, ktoré nám vtedy pripadali veľmi dôležité. Hlavne sme nikdy neboli ohľadne ničoho vážne a trávili sme väčšinu času smiechom.

Keď som si brala lieky a zajedala ich sladkosťou, ako som mala vo zvyku, namiesto toho, aby pokračovala v konverzácii, na mňa začala pozerať podivným zazeravým pohľadom. Z ničoho nič sa ma následne opýtala, aké to je mať lupus a byť chorá. Bola som v šoku, nie len preto, že sa ma opýtala takú nečakanú otázku, ale aj preto, že som si myslela, že už vie všetko čo sa dá o lupuse vedieť. Chodila so mnou k doktorom, videla ma chodiť s paličkou, aj zvracať na WC. Videla ma plakať v bolestiach, čo viac by sa dalo ešte vedieť?

Add a comment

Já po tobě toužím,

slečinko krásná,

a moc mě smutek souží,

situace bez tebe je děsná.

 

Jistě si pamatuješ na naše dětské zážitky,

co už se nikdy nenavrátí víc,

byly to nezapomenutelně krásné prožitky,

kdy já hladil tvou líc.

 

Ty si se tak krásně červenala,

spolu jsme si hráli na školní zahradě,

tráva se krásně zelenala,

jó to já byl ještě v dobré náladě.

 

Potom co si ze školy odešla,

a já zůstal na základní,

i ta dobrá nálada s tebou odešla,

a já začal být pasivní.

 

Nový kolektiv byl jiný,

měl jinou morálku,

a i když já měl kamarády jiný,

odnesl jsem si v dopise nezapomnění špatnou obálku.

 

Teď jsem na škole střední,

je mi už dobře,

zatížen jsem hlavně ve dnech všedních,

ale všichni ke mně přistupují moudře.

 

Ale já na tebe vždy myslím a vzpomínám,

protože mi to nedá,

zuby smutkem přehnaně zatínám,

ale stejně jsem šťastný a řeknu si: Vida!

 

Nemohu na nic krásné zapomenout,

to nemá Asperger každý,

musím si vše stále připomenout,

budu si vše krásné a i ošklivé pamatovat navždy.

 

A jestli ti bude jednou těžko,

tak se za mnou někdy stav,

i má radost bude nad průměrnou vejškou,

máme přece svůj dobrý mrav.

 

 

Nezapomeň!

Add a comment

Dobrý den, milí čtenáři tohoto webu, vítám vás u svého dalšího článku!

 

Dne 5. května 2015 se v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR v Praze konala konference "Autismus - celospolečenský problém nebo módní diagnóza 21. století?". Já jsem se této konference zúčastnil a rozhodl jsem se, že se s vámi všemi o tento nevšední zážitek podělím.

Konference byla pořádána místopředsedou Výboru pro zdravotnictví PS PČR MUDr. Vítem KAŇKOVSKÝM, Asociací pomáhající lidem s autismem – APLA Praha, Střední Čechy, o. s., zastoupenou Magdalenou ČÁSLAVSKOU a Výborem pro zdravotnictví PS PČR, a konána pod záštitou místopředsedy Vlády ČR Pavla BĚLOBRÁDKA, místopředsedy PS PČR Jana BARTOŠKA,
a předsedy Výboru pro zdravotnictví PS PČR Rostislava VYZULY.

 

V úvodu konference proběhlo krátké přivítání všech účastníků Veronikou Šporclovou, zvláště pak poslance MUDr. Víta Kaňkovského a zástupu za Rostislava Vyzulu, Jana Bartoška a Pavla Bělobrádka. Přítomni byli dále PhDr. Kateřina Thorová a PhDr. Hynek Jůn. Z dalších politiků byl přítomen Doc. MUDr. Bohuslav Svoboda a veřejná ochránkyně práv Alena Šabatová.

 

Jako první dostal slovo MUDr. Kaňkovský: byl potěšen velkým zájmem o účast na dnešní konferenci. Řekl, že v Poslanecké sněmovně jsou stále pochybnosti o tom, zda otevírat diskuzi o poruchách autistického spektra (dále jen „PAS“). Uvedl, že jeho bratr, který již zemřel, měl diagnostikovánu mozkovou obrnu, a proto má pochopení pro handicapované spoluobčany. Svého bratra a jeho postižení vnímá jako dar. Chce získat podněty od laické i odborné veřejnosti, co by se dalo zlepšit pro rodiny, které se starají o děti s PAS. Chce zlepšit i komunikaci mezi MPSV a Ministerstvem zdravotnictví, aby jejich práce prospěla těm nejslabším.

Add a comment