- Podrobnosti
- Napsal Jozef Blšák
- Kategorie: Psáno aspergery
- Zobrazení: 2109
Ja keď som sa pôvodne narodil, tak som si myslel že budem ako každé zdravé dieťa. Aspergera mi vlastne zistili ako trojročnému a k tomu mi bolo zistené že mám určitú formu autizmu. Ťažko sa mi zo začiatku s tým vyrovnávalo, lebo som nevedel čo mám od toho reálne čakať a akým smerom sa môj život reálne posunie. Ale postupne som začal vedieť že v čom iný než moji rovesníci. Ja sám o sebe som bol zo začiatku veľmi nepokojné dieťa a bolo to zo začiatku so mnou ťažké. Predsa som bol prvorodený syn svojich rodičov a zo začiatku som jedináčkom čo ešte nemal na tú dobu súrodenca. Uvedomoval som si, že mám svoju určitú inakosť s ktorou budem žiť po celý svoj život a vyrovnať sa s tým že som autista. Že mám svoj vnútorný svet do ktorého nedokážem vždy niekoho pustiť. Že tam v skutočnosti môžu vojsť len tí vyvolení ľudia, ktorým reálne verím a na ktorých sa môžem maximálne spoľahnúť. Svojim spôsobom sa dá povedať že miestami som aj introvert a človek čo niekedy radšej v sebe veci dusí než o nich hovorí.
Potom sa v rodine narodil mladší brat a tam sa ukázala tá rozdieľnosť. Brat bol kľudné dieťa a ja som skorej viac kričal a plakal. Môj život začal byť plný úskalia a moji rodičia so mnou chodili rôzne po doktoroch, najviac s toho všetkého si pamätám mesto Martin a to keď mi pichali 200 injekcii. Nie všetko si zo svojej minulosti pamätám, skôr viem o tom z rozprávania vlastných rodičov. Zažil som keď ma uspávali pri narkóze, keď ma vtedy bolel zub a robili všetko preto, aby som tú bolesť reálne necítil. Neskôr po tomto kroku mi bolo zle a začal som vracať, bolo to nepríjemné, ale vo svojom vnútri som sa cítil lepšie. Už len s toho že to najťažšie mám konečne za sebou a môžem šťastne ísť domov. Za odmenu som dostal kazetku na konzolu, keďže v tej dobe letelo že každý človek mal nejaké kazetky, ktoré si s niekým požičiaval. Určite to patrilo medzi tú najkrajšiu časť môjho detstva a zároveň keď som niečo hral, tak som vydával rôzne zaujímavé zvuky. Zažil som aj kopec vtipných vecí či keď som povedal jednému chalanovi že vyzerá ako Michael Jackson, či šoférovi v autobuse že vyzerá ako Clayton Farlow a množstvo iných vecí, ktoré sa nedajú všetky pamätať. Ale za to som si pamätal texty interpretov, počúval MTV a počúval kazety na ktoré sa nahrávali pesničky.
Ale zaujímavá časť detstva bola keď som začal chodiť do škôlky a spoznal som tam takú prvú školskú lásku. Jediné čo som reálne vedel, bolo že sa volala Jarka a aj v súčasnej dobe sa niekedy reálne stretneme. Nič iné som si zo škôlky vlastne ani nepamätal, lebo tých spomienok bolo málo. Začal som chodiť do základnej školy, kde bola väčšia časť ľudí ktorých som začal spoznávať. Postupne som si nachádzal kamarátov, ale v tú dobu o mojom autizme nevedel nikto, jedine moja vlastná rodina. Ale jedine čo mi na škole nešlo bolo učenie a postupne som s tej školy prepadol priam až na špeciálnu školu. Skrátka ako školák som bol huncút a o vtipné veci nebola núdza, stále sa nejakým spôsobom diali. Doteraz mám v hlave ako vstúpil do susednej triedy a pani učiteľke čo tam učila vysvetľoval, že nech mi to nevysvetľuje, lebo sme sa to neučili. Potom ako som prišiel do špeciálnej školy, tak som zažil svoje prvé spoznanie sa zo spolužiakmi, každý spolužiak bol v niečom iný. Neskôr som si začal uvedomovať že môj autizmus je ničím oproti tomu čo musia niekedy prežívať iní ľudia. Lebo nie je nič horšie, keď človek sedí na vozíčku a má nejaké obmedzenie ktoré ho v živote limituje. Nemôže ísť nikam von a ani sa nemôže stretávať zo svojimi kamarátmi, všetko je tým pádom limitované na školu. Zažíval som rôzne zážitky či bolo branné alebo sme išli niekde na výlet kde sme si vyvetrali hlavy a užili si to.
Ja ako nemám postihnutie, že mám problém s nejakou časťou tela. Ale mám iný problém, že pravdepodobne úplne samostatný nebudem než by som sám reálne chcel. Mám určitú sociálnu fóbiu, viem že nikdy nebudem cestovať sám autobusom a vlakom alebo že nepôjdem sám do obchodu zaplatiť si nákup, ktorý si reálne kúpim. Viem že stále budú veci s ktorými budem sa obrátiť na vlastnú rodinu, lebo ja tie veci sám nezvládnem. Sú veci čo zvládnem, viem si zapamätať pesničky alebo čo v nich dané slovo znamená. Viem ovládať počítač, ale nevedel by som si nainštalovať vlastný Windows. Určite nepôjdem niekde sám von, ale viem že pravdepodobne toto by bola cesta k väčšej samostatnosti a spoznaniu sveta ako takého. To že mám vlastný svet súvisí miestami s tým že som introvert a že mám svoje rituály, ktoré nechcem aby mi niekto narušil. Nejde o to, že to poviem práve ja, ale preto že všetky veci sa dejú v mojom vnútri. Žijem s tým že nemám vždy veľa kamarátov a ľudí o ktorých sa môžem reálne oprieť. Mám len tých priateľov pri ktorých si môžem povedať, že im dokážem reálne veriť a viem sa na nich spoľahnúť. Celkovo to bolo strašne náročné aby ma ľudia nejakým spôsobom dokázali prijať medzi seba a mať ma radi.
Ale postupne sa mi začalo dariť v škole, v živote, tak som si našiel ľudí čo ma dokázali pochopiť. Trvalo mi dlhší čas kým som ľudom vysvetlil že čo to znamená mať Aspergera a byť vysokofunkčným autistom. Že s autizmom ako sa môžu spájať určité klady, tak sa môžu spájať aj zápory. Človek má vďaka nemu rôzne zľavy, po prípade môže zadarmo cestovať keď si to vybaví na úrade. Ale tie zápory sú keď ide si človek niečo vybaviť,alebo ide k posudkovým lekárom. Človek čo je zdravý takéto problémy riešiť reálne nemusí a nemusí každý rok chodiť k psychiatričke alebo ku psychológovi. Ja toto zažívam a viem aké je to, keď si doktor overuje zdravotný stav človeka a to že či neberie nejaké lieky. Ale nejak som sa s tým naučil žiť a uvedomil som si, že všetko sa dá v živote zvládnuť ak má človek má pevnú vôlu a chcenie niečo dokázať. Postupne som s tým vyrovnal aj keď sú stále nejaké situácie, ktoré ma nenechávajú chladného a stále som v pozore. Stále si uvedomujem že život nie je ružová záhrada a každý človek v živote si musí určité veci vybojovať. Niekedy mám výčitky kvôli tomu že mám AS, ale potom si uvedomím že som rád, že som taký aký som.
Neskôr som si začal tvoriť svoju vlastnú stránku, kde píšem o svojom vlastnom živote a o tom čo často prežívam. Snažím sa ukázať že aj napriek inakosti sa dá žiť plnohodnotný život a že nič nie je také strašné. Ja vždy obdivujem ľudí čo aj napriek svojmu postihnutiu dokážu veľké veci. Skrátka sa nevzdávajú a ukazujú tým zdravým ľudom že ako sa všetko v živote dá. Len niekedy je všetko o tom, aký má človek prístup k životu a že či ho dokáže aplikovať v praxi. Ja som šťastný že sa našli ľudia čo ma majú radi napriek môjmu postihnutiu aj keď skôr pôsobím na nich tak ako každý zdravý jedinec. Skrátka to na mne nevidieť, ale v prejavoch a pocitoch je to vidieť mimoriadne. Žijem život tak, ako každý jeden normálne zmýšlajúci človek na Zemi. Prežívam niekedy radostné dni a iné sú menej radostné ale čo mi život dáva, tak to prijímam plnými dúškami. Teším sa s každého dňa ako by bol mojim posledným, lebo že také dni môžu nastať.
Napísal som tento príbeh najme preto, aby som motivoval ľudí k tomu že autizmus nie je žiadny strašiak. Len jediný problém je že o autizme sa málo hovorí ale sú filmy ktoré si môže človek reálne pozrieť či to je Rain Man, Adam, Ja som Sam, Ben X, Temple Grandin a ďalšie iné filmy. Tieto filmy pomôžu nájsť každému odpoveď, že prečo my ľudia s AS takí akí sme. Ale aspoň sme vďačný za to čo máme a nič iné ani nepotrebujeme. Len nám stačí keď vieme že nás má niekto rád a keď vieme že kvôli tým ľudom má zmysel reálne bojovať. Keď dokážeme byť nimi vnútorne nakopnutý a dokážeme že napriek inakosti vieme reálne vyniknúť. Všetci to vieme a dokážeme všetko na čo reálne pomyslíme. Myslím si že keď sa ľudia spoja a budú stáť jeden pri druhom, tak je to vždy lepšie ako by mal byť každý sám. Lebo všetci sme si v skutočnosti rovní a je jedno či je človek zdravý alebo nie, dôležité je, aké je naše skutočné vnútro. To je základ života a nič iné nie je v skutočnosti, tak dôležité než si myslíme. Plus ľudia s AS sú jedinečnými a aj všetci ľudia čo reálne niečo dokázali. Ja som vďačný že to mám a že môžem robiť radosť ľudom čo mám reálne rád. Verím že vás nebude nudiť príbeh a som rád že som sa s ním mohol z niekým reálne podeliť.
Add a comment
- Podrobnosti
- Napsal Lucie
- Kategorie: Psáno aspergery
- Zobrazení: 2190
To, že mám Aspergerův syndrom jsem zjistila úplnou náhodou až teď ve svých 30-ti letech, ale jsem za to ráda, vyjasnilo mi to spoustu věcí a situací do kterých jsem se dostávala, Když zapátrám hluboko v paměti půjčovala jsem si v nějaké páté třídě z knihovny velkou knihu o vesmíru, kterou jsem komplet celou přepsala do sešitů, a věděla jsem jak se jmenují všechny měsíce všech planet, který ma jakou atmosféru, který jí nemá, znala jsem základní složení planet, měsíců, která sonda v kterém roce kam odletěla, a která se v atmosféře siřičitanů venuše rozpustila, prostě všechno. Zato ve škole nějaký dějepis mě vůbec nebavil - minulost - stalo se.. a co. Matika - v pohodě, bylo to logické. Kolektiv... no.. byl mi ukradený. Seděla jsem klidně sama, nevadilo mi to, občas někdo měl snahu se kamarádit.. no aby si mohl půjčovat moje věci (pastelky, propisky) a ty mi pak rozbité vracet - to mě vytáčelo, no nijak navenek jsem to najevo nedávala, ale uvnitř jsem zuřila. Radši mám samotu a klid. Ale asi jediný symptom co já tedy určitě nemám, je to oddělování jídla,.. klidně si zamíchám rýži s omáčkou i s masem na talíři a sním. Mám docela problém s nečekanými událostmi. Potřebuju vše vědět předem, jak se něco pokazí a je změna plánu, a pro mě tedy nečekaná situace, začnu panikařit ale takovým způsobem, že mi věci začnou padat z ruky, něco někde zapomenu, prostě jsem úplně rozhozená připadám si jak úplnej pablb. Dost mi tahle skutečnost komplikuje život hlavně v práci. Jelikož mám kvůli hypotéce na byt, kterou si platím sama jelikož se mnou asi nikdo nedokáže vydržet platím sama mám zaměstnání hned dvě. V tom prvním jsem ještě vždy s jednou kolegyní, tak se tak nebojím, a tak nepanikařím, protože cítím jistotu, že tam nejsem sama, když něco nejde podle plánu, ale v tom druhém zaměstnání jsem sama, a když tam je něco mimo plán,. musím si poradit sama a kolikrát jsem se i skoro sesypala jak jsem nemožná. To bylo spíš zezačátku, jak jsem se pak do těch situací dostávala častěji, tak už je umím řešit lépe, takže se to dá naučit. Další bod je světloplachost, a přecitlivělost na zvuky - konkrétně jednou jsem kvůli dešti byla nucená jet z práce MHD - už to je pro mě utrpení (tolik lidí v tak malém prostoru), naprostým vrcholem bylo plačící dítě, to jsem cítila úplnou bolest neskutečně šílenou někde v hlavě, že jsem musela okamžitě na další zastávce vystoupit, a radši venku v klidu zmoknout. To ale není všechno, uplně mě dohání k šílenství české písničky, je to něco tak pro mě nesnesitelného, že okamžitě odcházím. Proto mě nikdo na zábavách ani na festivalech nikdy nikdo neuvidí, maximálně na diskotékách, ale to taky mám problém.. a to s předělávkami, které nesnáším...
Muziku jinak miluji, když jdu ven třeba jen na nákup, vždy mám sluchátka s oblíbenými písničkami které znám nazpaměť, dávají mi jakýsi pocit bezpečí že vím přesně jaká, slova, přijdou,jaký rytmus,.. atd.. vnější svět moc nevnímám, vnímám hudbu. Párkrát mi došla baterka, tak jsem šla jen tak.. necítila jsem se dobře. Lidi co chodí po náměstí a něco nabízí se na mě vrhli a začali mi něco vnucovat, bylo to strašně nepříjemné. a i v obchodě prodavačky že hned co sháním... se sluchátky si vás nikdo nevšímá a máte klid.
Ale přitom nejsem žádnej nelida, moje práce je hlavně o komunikaci s lidmi, kterou jsem se praxí pracně taky naučila, a myslím, že jsem v tom dost dobrá, jenže práce je práce, tam hraju roli, profesionální chování. Ale jak zavřu dveře připadám si jak vymačkaný citron.
To shánění informací o různých předmětech mého "zrovna" zájmu se mě drží stále.. od výroby domácí kosmetiky po různé biochemické reakce v lidském těle, různé patologické procesy.. atd..
Tak.. podělila jsem se o svůj příběh s AS.. Snad jsem Vás neunudila k smrti.
Add a comment
- Podrobnosti
- Napsal Kateřina Beránková
- Kategorie: Básničky
- Zobrazení: 1803
Pomoc
Nejsem smutná, jen nemocná
tak tě o pomoc prosím
a zkus prohlédnout tu šťastnou masku,
kterou každičký den nosím.
Podívej se pořádně
až do mojí duše nitra
a třeba mi pomůžeš
a možná že už zítra.
Neříkej, že nevíš jak,
Ani já to nevím
Prostě tu buď, pro mě,
A třeba se jednou změním.
Prosím, buď na mě hodný-
-I ironie mě bolí.
Nechci vám tu být na obtíž
Ptáš se, jaký mám důvod,
Že mi nic nechybí?
Oukej, ale proč třeba zdravého,
Šťastného třeba havárie políbí?
Proč lidé trpí nemocí?
Tak prosím,
Já chci jenom pomoci…
- Podrobnosti
- Napsal Michal
- Kategorie: Psáno aspergery
- Zobrazení: 1434
Dnes má světovou premiéru dokument „Normální autistický film“ M. Janka na MFF v Karlových Varech.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/11005093586-normalni-autisticky-film/21656227031/
Add a comment- Podrobnosti
- Napsal Kateřina Beránková
- Kategorie: Básničky
- Zobrazení: 1686
Deprese
Dál sama, jen sama
Procházím deštěm slz
Prší hustě, studny smutku
Přestávám vidět skrz.
Jsem opuštěná,
Jsem černou ovcí v bílém stádě
Zůstávám ujištěna,
Že se to nezmění.
Měla bych dát zavděk pravdě,
Já však hledám pochopení.
Znovu přecházím řeku krve,
Znovu, stejně jako prve
se snažím odolat vábení
a touze po fyzické bolesti
a uniknout pomyslnému neštěstí.
Co kdyby prostě můj život skončil?
Říkají, že se to zlepší, ale lžou
Mě andělé do ráje nepozvou.
Dál sama, jen sama
Procházím deštěm slz.
Ač situace je mi známá,
Nevím co dělat, nevím, jak dál.
Jsem ztracena v labyrintu, jak z něj ven?
Poprosit o pomoc? Každý by se mi smál.
Kéž by byl život jenom sen,
Z něhož se probudím do nového dne plného slunce, štěstí, radosti, lásky a krásy.
Svět má spoustu chyb a vždycky bude mít
A já nevím, jestli tu chci ještě být.
Co kdyby prostě můj život skončil?
Všem by tu bylo líp.
Často o tom přemýšlím.
Ale nemůžu rodičům do srdce vrazit šíp,
Nechci, aby se trápili.
Nechci, aby se zhroutili.
A tak tu pořád ještě jsem.
Zdá se ti to jenom jako recese?
Ale tohle je život. Tohle je deprese.
Add a commentPodkategorie
Strana 6 z 28