Na tohle zajímavé, ale poměrně zvláštní, téma mě navedl článek od jedné AS blogerky a donutil mě se zamyslet, jak to vypadá uvnitř mé hlavy. Sherlock Holmes má takzvaný palác mysli, Ch. A. Magnussen zase přihrádky se složkami uvnitř a Strašilka papír. A co mám já?



Uvnitř mé hlavy to vypadá jako ve velkém kině, které ale není jako to klasické kino, kam byste zamířili na premiéru nového filmu, nýbrž to působí jako taková ta promítárna ve hvězdárně. Je tajemné a chaotické, tak jako vesmír. A veliké.


Na sedačkách sedí lidé, které mám ráda, nebo jsem kdy měla ráda a momentálně mi chybí. Občas tam sedávají i lidé, kteří nemají rádi mně, ale pro mě osobně jsou nějakým způsobem zajímaví.


Plátno je opravdu obrovské a nabízí veškeré detaily mojí roztříštěné mysli. Téměř žádná scéna není v celku. A co se na něm promítá? Cokoliv, co se děje v mém životě; ať to špatné, nebo to dobré, promítají mé fantazie – co bych chtěla dokázat a jak bych chtěla, aby vypadal můj (a nejen můj) svět v budoucnosti. Dokonce i věci, které se mě přímo netýkají, ale podvědomě je vidím. A celé to běží jako film.


Narcistické? Možná, pravděpodobně ano. Ale hlavní na tom všem je, že se neumím od ničeho oprostit; emoce neprožívám intenzivně, za to ovšem dlouhodobě a nedokážu se přes spoustu věcí přenést ani po několika letech.


A co vaše mysl?

Add a comment

Tož chci ti milý čtenáři vyprávět. O jedné mé příhodě. Která se mi stala v páté třídě, když mně přeřadili ze učiva základky, na praktickou, načež mne znovu přeřadili zpět. Ono totiž, celá patália začala když, tři měsíce jsem se vrátil do Hradce, z nuceného pobytu v Motole. Jelikož mi tam měnili léky, stejně rychla jako dámy mění třeba čípky, nebo spodky. Jsem se vrátil úplně psychicky vypatlanej. Cítil jsem se jakoby mi někdo vnikl do mé mentální svéry a vše mi tam vyjedl a nechal ta rýhy po zmrzlinářské lžíci. Na vše jsem kašlal a musel jsem si znovu vrátit svoji osobnost. Ano onu osobnost, která před světem se tváří mega cholerik, se stálostí nitroglycerinu a stejně jedovatej  jako botulotoxin. Ale uvnitř inteligentní a vypočítavý. Vše co jsem cítil byla prázdnota a smutek, nesmutek. A tehdy, když mně takto přesadili, jsem vyletěl, jelikož důvod, byl že, ona učitelka, byla blondýna na entou. Tak jsem vzteky, bez sebe začal ukazovat onu přetvářku, která vychází i z mé temné stránky. Jediný co jsem dělal ve třídě, bylo vyslovování dvou slov "Jak chcete." Byla to pro mně muka protože, onon učivo je velice primitivní a v mnoha ohledech i snadný. Já jsem v páté třídě, řešil dokonce úlohy deváťáka. Existovalo mnoho lidí co byli mouchami na skle životé mé osoby. Ale i komáři a hnidy, které se dostávali do součástek. Ty hnidy nakonec umřeli na moje pocity, o které se spálily. To jsem já muž dneška, který to to píše je už klidnější i přes ony dárky jež muka šaškáren zove se ho zatvrdili. Nyní říkám všem lidem co to čtou lidi jsou mrchy. My všichni jsem sic svatoušci, ale sami se měníme na zlo. Na zlo, které jsem tu popisoval. 

Ponauč se z toho čtenáři a napiš jak se ti to líbilo.

Tvůj Janovel

Add a comment

Zdravím,

Asi přemýšlíte nad tím, co konkrétně tímto nadpisem myslím. Bude to celkem složité vysvětlování a rovnou všem čtenářům říkám, že tento článek píši jen jako oddych ve svém volném čase. I přesto, že již začala škola a nebude trvat dlouho než mi přibude hromada povinností navíc jsem se rozhodl okořenit si odpoledne psaním podobných úvah (nebo zamyšlení, jelikož netuším zda tento článek splňuje definici úvahy). To je ale nyní vedlejší. Vrhněme se k samotné podstatě tohoto článku.

Indexem malého člověka je myšlena míra jeho skutečných schopností ve vztahu k míře schopností, o kterých si myslí že je má a jeho celkovému duševnímu stavu. Tím duševním stavem je myšleno zda a jak moc o sobě pochybuje, na co si věří, co mu přijde jednoduché či těžké atd. Čili v překladu sebevědomí. Tento index by byl vyšší čím větší by byl poměr skutečných schopností k sebevědomí a naopak nižší pokud by sebevědomí přesahovalo skutečné schopnosti. Teď je otázkou co je lepší? Mít nižší nebo vyšší Index malého člověka? Já osobně si myslím, že zlatá střední cesta by byla nejspíš nejlepší, ale nechám vás se nad touto otázkou vyřádit v komentářích.

Pokud by se tento Index skutečně dal měřit, drtivá většina lidí by určitě byla blízko jednomu či druhému konci. Mám za to, že s věkem a zkušenostmi by se tento index mohl blížit směrem ke středu, ale je mnoho lidí u kterých to tak není. Lidé nikdy nebudou dokonalí tvorové a najdou se mezi nimi tací, kteří i ve vysokém věku trpí nízkým nebo příliš přehnaným sebevědomím. Naproti tomu lidé, kteří dokáží svůj index korigovat ke zlaté střední cestě a pokud možno oba činitele mají na vysoké úrovni (schopnosti a sebevědomí) mohou (a také jsou) pro svět opravdovým přínosem a důležitými články v životní harmonii mnoha lidí. Mnohdy tito lidé bývají pro svou rodinu a přátele opravdovým požehnáním a těší se ve společnosti velké oblibě. Ta ovšem na ně může mít negativní vliv neboť činitel sebevědomí jim může vyletět raketově vzhůru a index se propadnout k nižšímu konci.

Zlatá střední cesta ale nemusí vždy znamenat, že je na tom daný člověk dobře. Znamená pouze to, že člověk realisticky odhaduje svoje schopnosti a pokud má oba činitele nízké určitě na tom dobře nebude . Zatím neznám nikoho kdo by měl zároveň nízké schopnosti a nízké sebevědomí, ale jsem přesvědčen že takový člověk existuje. V tomto případě lze udělat jen jediné-zvýšit nejdříve schopnosti a poté sebevědomí. Kdyby tomu bylo naopak z člověka by se stal namachrovaný frajírek a ten je opravdovým přínosem pro společnost málokdy. Jsou i případy kdy i člověk s menšími schopnostmi může být přínosem pro společnost ale pouze v určitých oblastech, které na míře schopností zas až tak nezávisejí. Po zvýšení činitele schopností je v tomto případě, ale také velké riziko index zůstane na vysoké úrovni, jelikož zvýšit sebevědomí je podstatně těžší.

Všeobecně lze říct, že dnes může být opravdovým přínosem pro společnost každý, ale málokdo si to uvědomuje. Je opravdu velmi málo lidí, kteří dokážou zhodnotit a zanalyzovat svoje schopnosti natolik dobře aby tomu odpovídalo jejich sebevědomí. Krom toho má na sebevědomí vliv řada dalších faktorů jako například stabilita rodiny, traumata z dětství, jestli člověka přijímá společnost a má opravdu dobrého kamaráda na kterého se může spolehnout atd.

Jakožto typický Asperger (Ale pozor! takto může uvažovat i člověk technického zaměření, který žádnou diagnózu nemá) jsem si momentálně dokonce začal místo dalších úvah vedoucích do hlubin tajemství člověka a společnosti celkově, sestavovat tabulku s číselnými hodnotami indexu, vymýšlet si jednotky sebevědomí, schopností a různých způsobů měření. Bohužel však je rovnou z několika důvodů tento index v podstatě neměřitelný. Oba jeho hlavní činitelé- sebevědomí i schopnosti se nedají nějak změřit. Člověk který dobře funguje v jednom oboru obvykle zaostává v jiném a celková míra jeho schopností by se posuzovala těžko- musel by se měřit každý obor zvlášť. No a neměřitelnost sebevědomí je neměřitelná z celkem jasného důvodu – nikomu do hlavy nevidíme a i nízké sebevědomí lze mnohdy velmi dobře zakrýt. Sice již v dnešní době existují přístroje na skenování mozku, ale i v tomto případě vstupuje do hry mnoho faktorů- ochota vědců objevit podle jaké aktivity poznáme sebevědomí, ochota průmyslových firem zapojit svoje přístroje atd. Nepovažuji to ani za škodu, jelikož i kdyby každý člověk svůj výsledek znal, měl by ho znát jenom on a nikdo jiný. Já si však i přesto nyní troufnu odhadnout jak na tom jsem já.

Činitel sebevědomí mám celkem nízký. Své schopnosti vzhledem k nízkému sebevědomí odhaduji na nízké, takže z toho logicky vyplývá, že kdyby se každý měřil sám skončil by někde blízko u zlatého středu. Je tu však možnost, že přes svoje nízké sebevědomí své schopnosti nevidím a tak je můj index poměrně vysoký. To bych však nechal na profesionálním měřiteli a jak jsem zmínil výše, index je neměřitelný, nebudu si s tím lámat hlavu. Mám před sebou spoustu důležitějších věcí a třeba se mi ten index v budoucnu změní sám a uvědomím si to až po změně. Koneckonců, kdo z vás se někdy díval na své dřívější já a kroutil hlavou nad tím jak si nevěřil a jak jsou věci strašně jednoduché? Nebo naopak se divil jak si mohl tak moc věřit a přitom tvrdě narazit?

Doufám, že se vám tento článek líbil.

Váš megagoblin

Add a comment

Život máme proti času hrát jako poker nebo jako šachy?

Óch člověče život je nestálý jako mít za holku zlatokopku. Čas je vždy Agresivní nepřítel. Nad každým vyhraje. Ale jak vyhrát apoň morálně? To jde pouze podvodem. Ale jak ho podvézt?  Možná že když zemřeme můžeme času nějak ublížit. Nebo svést či zvést. Nikdo to sic neví, ale proto se smrti s čistým štítem, nebojme. Ovšem člověk, který čas bude pozorovat a učit se o něm, možná že díky znalostím se stane vaším kamarádem či slabším nepřítelem. Druhý ksicht časoprostoru prostor, je ovšem kamarád. Každý nějak si nepřítelem užívá. Jeden hraje jako gambler u matu. Čte. Či si rozvíjí smrtelnou mysl na nesmrtelnou a podobně. Každý je svýho štěstí strůjce. Stejně jako ředitelem své nitky schovanou u sudiček. Život je jako nějaká úlysná tchýně, ale i jako tvůj kumpán. Je kyselý jako citrón, stejně slanej jako odležel slaneček, stejně tak jako sladký jako med. Dokáže být i tvým mečem štítem. Vším. Vechno co máš v okolí, je tvůj život.To co tě vyrobilo to je život. To co jsi vyrobil je život. Vše je život! Ano ano já, ty i ostatní jsou život! Život je minulost, budoucnost i přítomnost. Jelikož jsme život tak za nás všechno on dělá.

Děkuji váš Janovel

Add a comment

Co po nás zbude, to by mně opravdu zajímalo.

Co po nás zbude, to by mně opravdu zajímalo. Já doufám, že po nás nezbude spoušť a bordel a hlavně bez lidí. Jedni něco postavý druhý to zničí, z kdový jakých důvodů. A je jim jedno, jakou to má hodnotu. Jestli peněžní, materiální, historickou či nějakou jinou. Následně se nezachovají ani vzpomínky, jeliož když se něcpo zničí, ůže se pak jednoduše zníčit i zpomínka uchovaná sic nejčastěji v mozku, tak je uchována jako fotka, bitová kopie, nebo jako video v mkvéčku, či jako rar a ebo jiný cruh souboru. Ovšem je pak zločin, zničiti vzpomínku v mozku. Mnoho lidí to dělá a já když to vidím, ve zprávách, vteky bych tu telinu hodil na někoho kdo takto ničí cokoliv. I když je to sprejer, který posprejuje fasádu, našeho paneláku. Tak kvůli tomu, že to co tam dělá je vandalismums, nejradší bych ho majznul čaganem do hlavy a wabkou do zničené stěny. Je to vždy škoda. Ale co se znehodnocenou stěnou, jež někdo úmyslně zničí i když je v dobrém stavu, nebo fungl nová. Tu rozebrat a postavit znovu. To bych udělal já. Proto nenávidím vandaly. Jelikož to jsou takový prevíti. Upřímě doufám že si lidé uvědomí hodnot, jež postavily a dají hodnotu svým myslím, které jsou až na výjimku (za ně děkuji evoluci) jsou zaostalé.

 

Já Janovel doufám, že brzy budou mysle napraveny a lidstvosi bude uvědomovat všech hodnot. Doufám že se mnou budete souhlasit. 

Těším se na vaše prízpěvky já váš Janovel.

Add a comment