Tak osobo máme tu vánoce. Nejdříve začátek adventu poznáte, že obchoďák je samej starej úchyl v červeným. Poté slyšíte reklamy v rádiu, v reklamovizi na internetu, vůbec všude. Říkáte se "Zasrané vánoce", "Skurvené reklamy" či někteří gentlamani řeknou "vánončí humbuk".No Je pravda, že asi všichni co to přečtou jsou svátky, s malým kazem. Takovým velkým parazitem, jménem Nabídka a Poptávka. To oni jsou viny, zločinu, zprznění vánoc. Vánoce jež známe jako svátky klidu a míry, znetvořily původně pohanské uctívání slunovratu v jednu nekonečnou frontu v obcháďáku a haldu zbytečeně utracených peněz buď za dárek, který může být jen jeden a né stromek, zasipanej bambilónem dárků. Což je jeden faktor, proč mnoho z ročníku dva tisíce a víc, je plnej fracků, jež se neumí chovat. Jsou výjimky, i když znám jich málo. když hraju onlinovku, je to kid za kidem. Nadávky a urážky střídané nadávkovým přídavným jménem, okořeněný arogancí. Pro ně snad existuje, jeden spravedlivý dárek, jež se zove kopanec do zadku, který normální čech by udeřil Santovi a udělala resiscitaci ježíškový, který je touto starou kreatúrou šikanován, neb je ještě dítě či v Jesuskindle, nebo Ježiško a tak dále a tak dále. To bych radši uvítal dědu mráze, či dědu koledu. Dnes to není bohužel o tom dobře se najíst, v klidu si sednout, matka aby pohladila děcka a popovídal apohádku, či jí pustila a tu zaslouženou chvilku se flákali. Ale utrácet, utrácet  zadlužovat se! Nedivím se proč statistika ukazuje nejvyšší počet sebevražd v adventu, když nám doktorka Nabídka a zdravotní sestra Poptávka, dávají tuto masáž s práškem kýčovitosti, či sedativem zdravého rozumu. Jsme jako ovečky, jdeme kasičku za kasou, regálem za regálem a obchodem za obchodem. Bodeť ne, když je Obchodní centrum u baráku a za ním další. Proč? Proč nemůžeme jít k sedlákovi, či maloobchodníkovi, dostatečně nakoupili i navařili a vykašlat se na utrácení bez hlavy nýbrž nasdili zdravý rozum.

Pročež vám žehnám zdravý rozum po celý rok! Vinšuji vám štěstí, zdraví a hlavně svoji Aspergerskou povahu!

Váš Janovel PF 2016 

Add a comment

Dneska bych vám rád vyprávěl o terapiích v této léčebně. Rád bych začal názvy terapií které, jsem prožil. Muzikoterapii v rámci hudebky, artemalbu, pracovní terapii a takzvanou 'kecací terapii'. 

Musím podotknout že, tyto terapky jsouc lahodné pro oko ztrápeného člověka. Muziko terapie byla povinná u všech dítek školou povinné, neboť jí započali vždy učitelky nikolivěk školení terapeuti. Já jsem senemusel zapojovat, neb přišli na kvalitu mého hudebního sluchu. Zacož jsem byl rád. Artemalba mne bavila více. Vždy nám dali téma a já jsem ho mohl v klidu vzít po svém. Jednu skicu sem vyplnil pomocí symbolů, druhou pomocí různých rovnic a narážek. To bylo laicky řečeno super. Ten smrad anilinových barviček, temperek a kříd jsem do chřípí natahoval rád, tehdy se mi dostala krásná útěcha, nějaké normální práce, jež jakož to manuální bylo na oddělení nouze. Všíci malovali tak jak jim to popsali, byl jsem jediný kdo třeba zelené město, z trávy, kvítí a mechu, se zelenými lidmi, které jediný člověk, který nikdy nezezelenal a pročež jim záviděl a proto ho začal ničit aby nikdo neměl tu možnost, která mu byla odepřena jsem popsal jak zbytečné ničení matky země svými syny a dcerami. To bylo moje, ale dál.

Pracovní terapie se děla stejně jako artemalba na tzv. doléčovacím oddělení. To bylo něco! Chodil jsem do dřevařské dílny. Pracoval jsem s lipovým dřevem a ořezával ho, piloval, stloukal a vrtal. Ta rajská hudba, bušícíh kladívek, doprovázené zpěvemm vrtaček. To byl balžám na nervy. To vlastně jediné jsem tam dělal. Používal jsem nástroje staré dvě stovky let, jelikož tato léčebna tu stojí skoro sto třicet let, poprvé jsem použil, dřevěný svěrák, či kladiva z pravé oceli atd...

 Poslední do party byla ona kecací terapie. Každý ta měl jednoho terapeuta a s ním a pár dalšími pacienty jste si povídali. To nebylo špatné, až na to že vždy se řezalo do živého. Což byl trochu někdy až trapné. Tajemství se tam prozrazovala stejně, mistrně jako zakrývala s pozdějšími zkušenostmi. Ovšem jste měli možnost veta pokud, to nikomu nevinášíte. Poslední skupina, byla taková jaká byla. Pro  mě byla radostná a milá. Po odchodu i když mi to bylo prospěšné a příjemné to neudělalo za mnou nějakou mega stopu. SPíše naopak to zahladilo, některé rohy a jiné naostřilo jako vocílka nůž. 

Tato skušenost s léčebnou ve Šternberku, byla zajímavou zkušeností. Já sám jsem se mnohému přiučil. Třeba, že vždy mějte nějaké to svoje tajemství, které si chcete ukrýt či je lepší se s tím i sám vyrovnat. Mnho zkušeností a zamr vzešlo a odešlo. Nyní žiji stejně jako dnes či včera a po zítří a  nyní to mohu všícko popsat. Jsem rád, jak jsem někomu ukázal jak to někteří řeší i když dle mého zbytečně, neb nejlepší lék a lkař v jednom je čas. 

S tímto poučením se loučím, jelikož už nemám slov, které bych k tomu mohl říct.

Milý čtenáři, přeji ti hezký zbytek dne. Tvůj Janovel.

Add a comment

Své o tom vím i já, hlavně ze zkušenosti asi dva týdny staré. Zrovna jsme psali písemku z matematiky. O to ani tolik nešlo jakožto o náladu z dosti nepříjemného zážitku. Dostali jsme totiž špatné známky. A jeden spolužák byl z toho dosti naštván, jako i já. Ostatní byli v běžný náladě. Spolužačka se toho spolužáka na něco zeptala. Nebylo to otravný, ale oni se mezi sebou nemají rádi. Tak dámský spolek se jí zastal a začali kecat: "Ježíš, to je syčák!!!" A začalo dráždění. Tak jsem to tou náladou z písemky dodělal, že jsem se ho zastal. Následovalo to, že ta spolužačka chtěla zavřít okno, ale my jsme trvali na tom, že je ve třídě teplo, tak když to zavřela, tak jsme to hned otevřeli a potom to zase zavřela a tak to šlo i možná třikrát potom a opět jsem se zastal toho spolužáka. No to holky se už začali pouštět do mě, že se prý bojím toho spolužáka a tak podobně. Vlastně tím chtěli říci, že nemám vlastní úsudek a rozum. Což vůbec není pravda a tímto divným gestem mě opravdu slečinky zklamaly. I vy sami víte, že já mám vlastní rozum a úsudek. Horší je to, že od té doby má na mě jedna spolužačka kecy, když mám občas slabou chvilku. Vím, že nemusím vycházet s každým, ale tato gesta se mi zdají přehnaná a neadekvátní, zvláště proto, že jsem si sám stanovil na začátku prváku pro sebe menší pravidla důležité pro snesitelné bytí na škole. 

Tyto pravidla zní jasně:

 1. Chci být přijat do kolektivu, jako obyčejný chlapec, chcete-li nyní muž.

 2. Chci, aby jsem měl v kolektivu postavení takzvaně "S čistým štítem".

 3. Nepotřebuji vycházet se všemi, ale chci to, aby i ta strana, se kterou nevycházím chovala ke mě slušně.

 4. Nebudu na nikoho nepříjemný, ale když na mě někdo bude slovně nepříjemný, tak nezůstanu pasivní.

 5. Budu se snažit vycházet slušně se všemi. *3 Znamená, že si nemusíme úplně sednout, ale ne se k sobě chovat jako s prominutím "hovada".

 6. Když si usmyslím, že někdo má pravdu a nemusí sedět všem, tak je mi úplně jedno kdo to je, ale podle mě má pravdu a já na tom budu trvat. 

 7. Budu neutrální, ovšem jen když nenastane situace z předchozího bodu. 

 8. Budu se snažit tak, jak nejlépe dovedu dělat vše dobré pro kolektiv třídy.

 9. Budu se snažit bavit s lidmi ze třídy.

 10. Toto vše budu dělat, jen když budu mít na to podmínky a pokud mě někdo nezneužije k obrazu svému a nebude mě využívat.

Závěrem článku bych ještě rád doplnil, že jednou jsem řekl o již zmíněném, že měl pravdu a spolužačka: "No jo, on je neomylnej, on všechno ví!" A já na to: "To jsem nikdy neřekl!" A ona: "Ale řekl, teďs to řekl, že ****." Tak to jsem už nevydržel a rychle jsem začal říkat: "Já, když si myslím, že má ten kluk pravdu, tak to řeknu, ale když si myslím, že to je přehnaný, tak se taky ozvu!" A on na to: "Vždyť já nic neříkám." A já na to: Já vím, ale pro jistotu!" Ten spolužák je v pohodě, ale teď jak jsem byl v tý situaci, tak jsem byl málem v neklidu a proto jsem takhle začal spouštět.

A to je vše, děkuji za čtecí námahu.  

Add a comment

Toto je první část dvou textů o Psychiatrické léčebně ve Šternberku. Já za svůj, krátkodobý život, jsem toho zažil hodně. Dvakrát Motol, jednou Bohnice a nyní i Šternberk. Přesněji pavilón n°17. Celý komplex tu už existuje sto dvacet let. Je to komplex hodně podobný Bohnicím, jelikož je tak starý. Jejich pravidla, jsoi dle mého názoru, příliš, nákladná. Například, když tam příjdete, tak si vás zapíšou a vezmou do prvního patra, k pokojům. Vaše věci vám dají do sesterny, v tomot patře. Pak vám vymění oblečení, za ústavní prádlo. Jelikož tam nemají, pánskou velikost, tak mne. Muži o věku šestnácti let, osmdesáti pěti kilo a velikosti, pánské XL, je dosti těžké vám vybrat dostatečně velké. Své můžete nositi, poquze spodky. Vše vám dají jinak, svoje, výjimkou bundy, naven, Vše záplatované, jelikož to nosí všichni. Mají tám například, tepláky od Adidas. Ale po pořádném prohlésnutí, loga na kolenu i pevností látky, jsou to Adidas v tržnice. ústavní pyžama, jsou opatřeny potiskem čísla pavilónu. Tbytek má tutočílici napsanou, buď fixou, nebo potiskem. Poté vás hodí do sprchy, menší do vany. Mají tam i vanu na nohy.

Poté vám šoupnou na jídelnu. Tam jíte i si hrajete, pokud, nejste na terapii, či na pokoji, nebo někde jinde. Začíná to pohovorem u terapeuta.Následně se seznámíte s pravidly a s režimem. Poté vás seznámí i s bodovcím programem.

Je to nástěnka, s obrázkem čtyř pruhové lodi. Červená, bílá, zelená a černá, toť jsou barvy lodi. Černá je nejhorší a černvená nejlepší. Když příjdete, jdete do tzv. zkušební bílé, kde zůstanate týden a pak vám dají formulář, neboli jak vám to řeknou výstup. Následně vás zařadí při výborném chování, přímo do červené, nebo vás nechají v bílé, či když jste se chovali zle tak do zelené. Při porušení můžete klesat či stát, při plnění pravidel stoupat nahorů.

Když jste v černé, jste v nejhorší skupině. Z ní vás nepropustí, pokud s vámi nic, nezmůžou. Jedneho takového ptáčka, jsem už zažil. Máte povolenou pouze půlhodinovou návštěvu, nic jiného. Nechodíte ne telku, do bazénu, nesmíte mít mp3, či videohru. Nesmíte ani balíčky, což jsou sladkosti a pití, které si přinesete. V zelené můžete z balíčku, ovovce a pití, máte povolené společné sledování tv, bazén a krátkou procházku po areálu. Pokud vám to povolí terapeut, máte právo na jednodenku jinak řečeno prpustku na den (ráno si vás vezmou a v pět hodin, zase vrátí), ovšem vyjímečně můžete na dovolenku, což je propustka s jedním, nebo dvěmi přespání. V bílé, můžete už i mimo aréál. Máte povolenou z balíčku i sladkost a máte právo i na samotné pozorování, televize, možnost té víkendovky i jednodenky. V červené, je to podobné jako v bílé,  ovšem máte k tomu další privilegia, jako nosit vlastní hadry, každý víkend právo na jednodenku, a každé dva týdny i propustku. Můžete nevrhnout, jaké chcete mít vyplnění, vašeho volného času, či navštěvovat v kantýně počítač. Můžete tu mít gameboye, nebo mp3 přehrávač. V černé se vám pobyt prodlouží o týden pokud se v ní budete chovat slušně a v červené zase zkrátí o týden.

Paní primářka, je docela fajn, i když někdy, když jí posloucháte tak by jste jí nejdříve praštili. Ovšem to si myslí, každý, kdo nejdříve přijde tak si toto myslí, či pokud se nechcete zlešpit. Ovšem já asi tak po dvou týdnech, jsem pochopil, její jednání. Přes onen pocit, který vám navodí a to jak mnoho problémových pacientů tvrdí a to že, je to než doktor, spíše tyran, tak já jsem řpišel, že ve vnitř je opravdu inteligentní, moudrá i rozumná. Nad ní musím, částečně i smeknout klobouk, že to je fajn člověk.

Paní staniční, má ostřejší náturu, a doprovází jí na vizitu, tak většinou jsem jí viděl na vizitách, které děla s primářkou, že ona spíše, řve po těch osobách, které si u vrstevníků, koledují, minimálně jednu přes pusu. Mnohý personál je rozumný a dá se s nima i mluvit. Poslouchají  vás a když, někdo dělá bordel, tak ho chytnou tak, že to vypadá, jako by ho proměnili v kus hadru.

Je to prozatím, jediná léčebna, kde jsem mohl uznat, že tam něco dělají. Jelikož tam vytvořili i příjemné prostředí i když, naschvál všechny míchají tak , že tam vždy budete mít jednoho prevíta. Je dobře, že tu aspoň nedělají jednu zásadní chybu v komunikaci a to že, když něco řeknete, tak po vás zopakují poslední dvě slova.

Pročež bych jí ohodnotil , na dobrou. Prozatím, to je všechno, jelikož jsem na oné propustce, čili se ozvu pčíště tak čau.

Add a comment

Syndrom českého sluhy, je nemoc České společnosti, která naši krásnou zemi přímo zaprodává cizím. Je to Syndrom, jehož původ je zakořeněn v psychice, ale i uzurpací Habsburků po dobu více než čtyři sta let. Následně je vštípen v myslích čechů díky tomu že ho vedla degenerovaná šlechta, která náš pilně lopitící lid na polích nemajíc vzdělání, je učili že slovo nějakého zazobaného bohatého pána z titulem, který ovšem díky dlouhých let křížení se s ostatními rody degenerovali, jelikož si nevšimli příbuzenských vztahů mezi nimi. Ovšem mi jsme na to přišl hodně pozdě v osmnáctém století, za doby Marie Terezie. Obrození syndrom oslabilo, ale nemoc je nemoc. Vytvořila si proti prvnímu léku obranyschopnost, zesílila. Proto jsme tam kde jsme. Naše společnost je tímto syndromem nakažena. Nyní ale o ní nevíme, jelikož je v nás tak zažraní že jí nevnímáme. Proto se musíme učiti být sami sebou a mít rád i sám sebe. Proto jsme tam kde jsme. 

Toto je moje první úvaha doufám že se ti bude líbit.

Tvůj Janovel

Add a comment