Podrobnosti

Napsal Jozef Blšák

Kategorie: Psáno aspergery

Zveřejněno: 12. únor 2017

Vytvořeno: 8. únor 2017

Zobrazení: 1863

Určite každý človek v živote pozeral nejaký film, ktorý pojednával o autizme alebo riešil problematiku autizmu. Pre veľkú časť ľudí je najznámejší Rain Man, lebo vykresľuje určitú časť autizmu, ktorá nie je úplne totožná zo samotnou realitou. Som videl veľa filmov ktoré priam poukazovali na určité časti autizmu, ale nešli do hĺbky. Keď som pozeral Rain Mana, tak som si premietol že moje správanie nie je také, ako bolo opísané vo filme. Ako určite nejaké tie črty s určitou postavou mám spoločné, ale nie úplne všetky. Ja som skôr taký pokojnejší typ autistu a nebol som taký živý ako Rain Man. Ale celkovo to pre mňa bol niečím zlomový film, vďaka ktorému som začal vnímať svoj vlastný autizmus, ale ešte som sa nad tým až tak nezamýšľal. 

Ďalší film ktorý s autistickou tématikou súvisel tak bol Adam. Ten som prakticky vnímal ako takú romantickú oddychovku, len s tým že ten chalan tiež bojoval s tým že je Aspík. Prakticky ten Adam miestami bol človek ktorý mal ešte horšiu formu autizmu, len s tým rozdielom že ťažko znášal samotu. Proste mal ľudí okolo seba a na tých ľudí sa nejakým spôsobom spoliehal. Prácu ktorú získal, tak tam mu tiež pomohol jeho vlastný kamarát. Keď sa s ním rozišla priateľka len preto, že určitým spôsobom nechcel byť samostatný. Keď som dopozeral film, tak som si vravel že či všetko čo tam bolo, že či dávalo zmysel. V skutočnosti všetky veci dávali zmysel lebo skutočne bol nadaný, len nie úplne samostatný.Teda to čo píšem, môže väčšina ľudí vnímať inak a každý si môže vyvodiť vlastný záver. Ale viem že to bol film, ktorý nevystihol môj autizmus a ani samotnú realitu okolo mňa. 

Ben X sa do istej miery sa u mňa zlomovým filmom. Skrátka dej bol o chalanovi čo tiež mal rovnaké postihnutie ako ja a cez hru si hľadal svoju virtuálnu priateľku. Neskôr sa ukázalo že tá priateľka bola tým jediným svetlom čo v živote a ja som postupne začal že je niekto s kým môžem rátať. Ben X najlepšie odráža môj reálny svet, jemu sa smiali, šikanovali ho a prakticky pri ňom stáli len mama a priateľka. Aj keď pri mne stojí viac ľudí než pri ňom, ale viem že to bol najlepší film čo som videl. Lebo skrátka odrážal tú realitu, skrátka ukazoval bez servítky aký autizmus v skutočnosti je. Ale mal som rád na tom filme práve tú úprimnosť a ten film málokto dokázal prekonať lebo bol skrátka silný.Dával možnosť sa nad vecami zamyslieť, nad ktorými sa bežný človek nezamyslí. Neskôr aj iní ľudia si to skutočne pozreli a uvedomili že ten film má silu ponúť s ľudmi.

Temple Grandin to bol proste jeden úžasný film a tiež odrážal určitú skutočnosť. Páčilo sa mi že všetko čo bolo vo filme tak bolo podľa skutočnej udalosti. Samotný názov filmu je podľa skutočnej autorky, ktorá je autistka a v skutočnosti pomáa ľudom a ukazuje že jej postihnutie nie je žiadnou prekážkou v živote. Temple sa neskôr stala mojim vzorom a v mojich očiach bola hrdinkou. Ten film jasne ukázal že autizmus nie je až taký zlý. Ja som si to tiež myslel keď som sa narodil, tiež som si myslel že môj autizmus bude strašiakom. Ja si myslím že po tom filme si každý utvrdí svoj názor v tom, že ten film mal zmysel a niesol určitú osvetu. Tá osveta je najme v tom že byť iný vôbec nie je zlé a je na každom ako to v skutočnosti dokáže prijať. Lebo každý z nás to tak cíti vnútorne a vie že ako autizmus zmení ľudom život.

Max a Mary to ani netreba zdôrazňovať celý ten dej. Len môžem povedať že tento film mal s autizmom spoločné strašne veľa. Skrátka si vo svojom živote prežil takmer všetky fázy, ktoré nie vždy boli úžasné a niekedy musel padnúť na samotné dno, aby ukázal že sa život dá zvládnuť. Ale potešilo ma na tom filme, že to nebolo len depresívne ale že tam boli momenty, ktoré rozveselili. Ja keď som to videl prvý krát, mal som vážne obavy ako to dopadne a výsledok nakoniec bol skvelý. Skrátka dej o jednom krásnom priateľstve, ukázal že človek nec je akýkoľvek, tak by mal byť milovaný. Lebo bez lásky v skutočnosti človek nie je ničím, maximálne sa stáva iba smutným samotárom. Presne tento film ukázal že je dôležité, aby človek nebol nikdy sám a mal vždy niekoho kto ho má skutočne rád. Lebo keď človek nie je sám, tak zistí že je to tá najkrajšia vec na svete. Človek vtedy príde na to že najlepšie veci si za peniaze nekúpi. 

Ja som Sam je film ktorým celé to moje vnímanie reálne uzavriem. Krásny film o tom ako sa Sam staral o svoju dcéru aj keď miestami bol na úrovni dieťaťa, že aj tá dcérka to vnútorne cítila. Nebol to Aspík ako ľudia čo boli spomenutý vyššie, ale bol iný. Prakticky bojoval o svoju dcéru, lebo mali pocit že sa o ňu nevie dostatočne postarať. Ale na filme bola krásna práve tá láska k tej dcére, ktorá mu tiež bola oporou. Páčilo sa mi na tom filme že mi dal nejaké zamyslenie do života. Že niekedy to nie je až také zlé, ako si niekedy myslím. Len niekedy sa treba na veci pozerať inými očami a vtedy prídem na to, že sú ľudia čo sú na tom horšie. Som rád, že som videl ktoré mi veľa dali a dali mi impulz sa nad tým, že nič nie je také zlé.

Za posledné roky som videl veľa filmov, ale filmy rozoberajúce autizmus tak to je skutočná vzácnosť. Niekedy by bolo viac apelovať na ľudí, aby takéto filmy robili. Treba vravieť o autizme a najlepšie je, keby sa to riešilo verejne medzi ľudmi. Potom by sa viac začalo poukazovať na tú problematiku a ukázalo by sa, že tie deti sa vedia začleniť do spoločnosti. Autizmus skrátka netreba odpísať a je dôležité, aby sme mu čelili. Aby sme si povedali že sa dokážeme etablovať do samotnej spoločnosti. Každý autista na svete tu má svoje miesto a je vďačný keď má nejakú prácu. Sú to ľudia čo si vážia každú maličkosť okolo seba a veľmi by bolo skvelé, keby je takýc ľudí viac. Títo ľudia si skrátka zaslúžia, aby im niekto dal šancu a oni by ukázali, ako ju vedia využiť.

Podrobnosti

Napsal Idefix

Kategorie: Úvahy aspergerů

Zveřejněno: 13. prosinec 2016

Vytvořeno: 13. prosinec 2016

Zobrazení: 1484

Zdravím, rád bych se s vámi podělil o můj pohled na svět. 

Je mi téměř 20 a v životě jsem se už stihl setkat s mnoha lidmi. Někteří mě za to jaký jsem litovali, jiní nesnášeli, ale opravdoví přátelé mě prostě berou takového, jaký jsem. Než jsem se dostal na osmileté Malostranské gymnázium, prošel jsem si 5 lety šikany na 3 základních školách, kde pedagogy zajímalo jen to, jak si co nejvíce ulehčit práci a mít s tím nevychovaným hlupákem co nejméně práce. S odstupem čase jsem si uvědomil, že ti, co mě šikanovali, se mě vlastně báli. Báli se toho, že nevěděli, kdo jsem, báli se toho, že jsem byl mnohem chytřejší než oni. Na gymnáziu jsem se poté musel naučit přestat vnímat ostatní lidi jako hrozbu. Nebudu lhát, několik let to zabralo a bez obrovské podpory okolí a toho, že jsem měl v průběhu oněch 8 let dvě asistentky, bych to asi nezvládl, ale podařilo se. Dnes studuji na Matfyzu, kde jsem do kolektivu skvěle zapadl, a žiji dosti spokojeně.

K oné spokojenosti s životem bych se ještě rád vrátil a doufám, že vás některé moje myšlenky zaujmou. Jako nejdůležitější bych asi označil následující: každý je v něčem dobrý a v něčem špatný. Vlastně by se to dalo přirovnat k postavám na maximální úrovni v RPG, všechny mají zhruba stejný počet dovednostních bodů, ale každá je jiná, protože tyto body byly distribuovány odlišně. Stejně tak je tomu u lidí, někdo je skvělý malíř, ale dělají mu problémy i kvadratické rovnice. Naopak někdo má aspergerův syndrom (tedy je na tom špatně co se týče sociálních scohpností), ale opět je to vyvážené něčím jiným (například u mě se jedná o talent na matematiku, techniku, fyziku ale hlavně programování). 
Dále bych se rád zmínil o přetvařování se. Toto je jen můj názor, ale myslím si, že to nemá smysl. I s jakoukoli přetvářkou prostě budete působit jinak, nestandartně. Jen si tím ztěžujete život, protože ti, kterým kdokoli odlišný vadí, vás budou nesnášet tak jako tak. Zatímco vy se snažíte být někým, kým nejste. Mně osobně nejlépe funguje téměř naprostá upřímnost, která mnoho lidí i částečně vykolejí, takže potom jsou sociálně v podobné situaci jako já (zkrátka nevědí, co dělat). 
A nakonec bych asi jen dodal, abyste si z těch, co jsou proti vám moc nedělali. Já vím, strašně snadno se to řekne, ale provést to už taková sranda není. Nicméně, jak jsem již zmiňoval výše, možná máte aspergerův syndrom, ale není to jen postižení nebo nemoc. Je to dar. Dar jiného pohledu na svět a toho, že ony "body schopností", které by normálně šly do sociálních dovedností, máte někde jinde.

Podrobnosti

Napsal edgar

Kategorie: Psáno aspergery

Zveřejněno: 13. prosinec 2016

Vytvořeno: 10. prosinec 2016

Zobrazení: 1425

Nejsem AS, ale mám OCD s určitými znaky shodnými s AS. OCD mám spoustu let. Začalo to postupně už na základní škole. První problém je že nemám rád když se kolem mě tvoří hlouček lidí a narušují moji osobní zónu a nedej bože se mě někdo z nich fyzicky dotkne. Moje psychická pohoda okamžitě klesá po bod mrazu. K tomu neustálý hluk jako šum na pozadí, který děcka v uzavřené třídě dokázaly vydávat byl naprosto nesnesitelný. Ani se nedivím že se kvůli tomu učitelé dokážou pěkně vytočit. Ještě že už všechno tohle mám za sebou. Další překážka v mém životě je MHD přeplněné (vlaky, autobusy, tramvaje, metro i letedla). Další místo plné lidí, hluku, špíny a semeniště bakterií. Držet madlo jen tak holou dlaní a přemýšlet kolik lidí se špinavýma rukama před váma madla drželo je něco nepředstavitelně psychicky vyčerpávajícího. Děs a hrůza, která mě bohužel čeká asi celý život dokud někdo nevymyslí teleport, ale když není teleport jsou aspoň vlhčené ubrousky. Problém číslo tři jsou mince a bankovky. Další zdroj špíny a bakterií, mince nesnáším tak díky za bezkontaktní placení, škoda jen že to nejde všude. Další problém už je velice osobní. Empatie. Nejsem tak moc arogantní, teda spoň si to o sobě myslím, ale bohužel nebo bohudík pro mě nejsem téměř schopen se vcítit do pocitů druhých lidí. Tato vlastnost mě nejednou dostala do společenského opovržení. S empatií souvisí i sympatie k jiným lidem, v mém případě ženám. Vyjádřit někomu náklonost slovy je pro mě dost obtížné, protože jsem moc přímočarý a nepoznám vhodný okamžik takže se ptám nebo radši používám činy nebo různé věci, které stejně ostatní nechápou a tyto skutky vnímají jako nevhodné. No a na konec díky výše popsaným vlastnostem a dalším, které jsem radši neuvedl je můj pracovní život velice těžký. Ale jak píšu v titulku - člověk si prostě zvykne. Už je mi 30 a s věkem přichází zkušenosti tzn. že když se mě někdo ptá jestli se chcu nějak léčit odpověď zní: Tohle jsem já, moje osobnost a povaha se kterou jsem se narodil a ikdyž jsem trochu jiný a vytořil jsem si vlastní svět, který jiní nechápou, neměnil bych.

Podrobnosti

Napsal Lucie

Kategorie: Psáno aspergery

Zveřejněno: 8. září 2016

Vytvořeno: 8. září 2016

Zobrazení: 1897

Jako spousta již dopělých aspíků jsem byla vždy zařazovaná do neurotypických kolektivů, kde jsem ve snaze splynout s nimi byla lámána proti vlastním přesvědčením. Což mě dosti psychicky vyčerpávalo,.. dělat věci proti své logice.. dokonce jsem se i po pěti letech rozešla se svým přítelem.. protože mi prostě došlo, že se musím stále přetvařovat, aby mě měl rád... to bylo přeci nefér, jsem snad špatný člověk? když mi zemřela babička, a i teta co měla rakovinu, já nebrečela. měla rakovinu, měla bolesti, už je nemá, chápu to. nejsem necitlivá, chybí mi, ale tak je to lepší.a ten přítel.. mi vůbec nechyběl. ale očekávalo se to ode mne.. tak jsem sehrála pár poplakávajících scén.. ale bylo mi to fakt jedno... jedno mi ale není to, že jsem opravdu tak špatnej člověk?