Syndrom českého sluhy, je nemoc České společnosti, která naši krásnou zemi přímo zaprodává cizím. Je to Syndrom, jehož původ je zakořeněn v psychice, ale i uzurpací Habsburků po dobu více než čtyři sta let. Následně je vštípen v myslích čechů díky tomu že ho vedla degenerovaná šlechta, která náš pilně lopitící lid na polích nemajíc vzdělání, je učili že slovo nějakého zazobaného bohatého pána z titulem, který ovšem díky dlouhých let křížení se s ostatními rody degenerovali, jelikož si nevšimli příbuzenských vztahů mezi nimi. Ovšem mi jsme na to přišl hodně pozdě v osmnáctém století, za doby Marie Terezie. Obrození syndrom oslabilo, ale nemoc je nemoc. Vytvořila si proti prvnímu léku obranyschopnost, zesílila. Proto jsme tam kde jsme. Naše společnost je tímto syndromem nakažena. Nyní ale o ní nevíme, jelikož je v nás tak zažraní že jí nevnímáme. Proto se musíme učiti být sami sebou a mít rád i sám sebe. Proto jsme tam kde jsme. 

Toto je moje první úvaha doufám že se ti bude líbit.

Tvůj Janovel

Add a comment

Dobrý den ti přeji. Dnes jsem se rozhodl, se tu napsát pár řádků, o jedné aktualitě, jménem trencle na hradě. Já chápu, svobodu slova, i projevu. Ovšem červené trenýrky, místo standarty, je podle mého už spíš tak trochu mimo projev, ale spíše, výlev. V novinách psali, že tato událost, byla projev skupiny lidí, kteří chtěli takto poukázati na vulgaritu, hlavy státu. Chápu, že někomu může vadit, mluva jiného. To nikomu, neberu. Jenomže zde spíše se projevuje že tento čin, mohl pouze udělat hulvát. Čili toto je samo veliké hulvátství, ony trenýky, jsou hulváctví a já bych klidně řekl i zoufaly a mírně dětinský či puberťácký čin. Zde ono zažalování, osob, jejichž postavy věší, onen nebohý kus pánského prádla je podle mého správné, z důvodu, které se dají brát jako na cti utrhání, ponížení, pana prezidenta, či dokonce výtržnictví. Já kdybych byl panem prezidentem, poslal bych na ně rovnou u čestnou stráž a nenechal bych si líbit takovou věc. Tento čin nečin, spíše zločin, je hlavně zneužití svobody slova, zneužité pro urážku. Pro všechny, kteří se těch chorých mozků zástávají, bych to řekl jednoduše:

 

"!!!TRENÝRKY A VŮBEC ODĚV NEVYVĚŠUJ MÍSTO STANDARTY ČI VLAJKY! RADĚJI SI JE OBLEČ, NEBO SI JE VYVĚŠ U SEBE V BYTĚ A NE NA PRESTIŽNÝCH MÍSTECH ČESKÉHO NÁRODA!!!"

Tento článek, jsem napsal v pobouření nad takovým, zneužití svobody projevu a slova. Nad tímto se otcové pražského hradu musí obracet v hrobě. Hamba těm blbcům. Pokud to bude číst někdo za tím vyvěšením měl prsty doufám, že se nad sebou zamyslí, jelikož toto je opravdu hnus!

Váš Janovel 

Add a comment

Tož chci ti milý čtenáři vyprávět. O jedné mé příhodě. Která se mi stala v páté třídě, když mně přeřadili ze učiva základky, na praktickou, načež mne znovu přeřadili zpět. Ono totiž, celá patália začala když, tři měsíce jsem se vrátil do Hradce, z nuceného pobytu v Motole. Jelikož mi tam měnili léky, stejně rychla jako dámy mění třeba čípky, nebo spodky. Jsem se vrátil úplně psychicky vypatlanej. Cítil jsem se jakoby mi někdo vnikl do mé mentální svéry a vše mi tam vyjedl a nechal ta rýhy po zmrzlinářské lžíci. Na vše jsem kašlal a musel jsem si znovu vrátit svoji osobnost. Ano onu osobnost, která před světem se tváří mega cholerik, se stálostí nitroglycerinu a stejně jedovatej  jako botulotoxin. Ale uvnitř inteligentní a vypočítavý. Vše co jsem cítil byla prázdnota a smutek, nesmutek. A tehdy, když mně takto přesadili, jsem vyletěl, jelikož důvod, byl že, ona učitelka, byla blondýna na entou. Tak jsem vzteky, bez sebe začal ukazovat onu přetvářku, která vychází i z mé temné stránky. Jediný co jsem dělal ve třídě, bylo vyslovování dvou slov "Jak chcete." Byla to pro mně muka protože, onon učivo je velice primitivní a v mnoha ohledech i snadný. Já jsem v páté třídě, řešil dokonce úlohy deváťáka. Existovalo mnoho lidí co byli mouchami na skle životé mé osoby. Ale i komáři a hnidy, které se dostávali do součástek. Ty hnidy nakonec umřeli na moje pocity, o které se spálily. To jsem já muž dneška, který to to píše je už klidnější i přes ony dárky jež muka šaškáren zove se ho zatvrdili. Nyní říkám všem lidem co to čtou lidi jsou mrchy. My všichni jsem sic svatoušci, ale sami se měníme na zlo. Na zlo, které jsem tu popisoval. 

Ponauč se z toho čtenáři a napiš jak se ti to líbilo.

Tvůj Janovel

Add a comment

Na tohle zajímavé, ale poměrně zvláštní, téma mě navedl článek od jedné AS blogerky a donutil mě se zamyslet, jak to vypadá uvnitř mé hlavy. Sherlock Holmes má takzvaný palác mysli, Ch. A. Magnussen zase přihrádky se složkami uvnitř a Strašilka papír. A co mám já?



Uvnitř mé hlavy to vypadá jako ve velkém kině, které ale není jako to klasické kino, kam byste zamířili na premiéru nového filmu, nýbrž to působí jako taková ta promítárna ve hvězdárně. Je tajemné a chaotické, tak jako vesmír. A veliké.


Na sedačkách sedí lidé, které mám ráda, nebo jsem kdy měla ráda a momentálně mi chybí. Občas tam sedávají i lidé, kteří nemají rádi mně, ale pro mě osobně jsou nějakým způsobem zajímaví.


Plátno je opravdu obrovské a nabízí veškeré detaily mojí roztříštěné mysli. Téměř žádná scéna není v celku. A co se na něm promítá? Cokoliv, co se děje v mém životě; ať to špatné, nebo to dobré, promítají mé fantazie – co bych chtěla dokázat a jak bych chtěla, aby vypadal můj (a nejen můj) svět v budoucnosti. Dokonce i věci, které se mě přímo netýkají, ale podvědomě je vidím. A celé to běží jako film.


Narcistické? Možná, pravděpodobně ano. Ale hlavní na tom všem je, že se neumím od ničeho oprostit; emoce neprožívám intenzivně, za to ovšem dlouhodobě a nedokážu se přes spoustu věcí přenést ani po několika letech.


A co vaše mysl?

Add a comment

Život máme proti času hrát jako poker nebo jako šachy?

Óch člověče život je nestálý jako mít za holku zlatokopku. Čas je vždy Agresivní nepřítel. Nad každým vyhraje. Ale jak vyhrát apoň morálně? To jde pouze podvodem. Ale jak ho podvézt?  Možná že když zemřeme můžeme času nějak ublížit. Nebo svést či zvést. Nikdo to sic neví, ale proto se smrti s čistým štítem, nebojme. Ovšem člověk, který čas bude pozorovat a učit se o něm, možná že díky znalostím se stane vaším kamarádem či slabším nepřítelem. Druhý ksicht časoprostoru prostor, je ovšem kamarád. Každý nějak si nepřítelem užívá. Jeden hraje jako gambler u matu. Čte. Či si rozvíjí smrtelnou mysl na nesmrtelnou a podobně. Každý je svýho štěstí strůjce. Stejně jako ředitelem své nitky schovanou u sudiček. Život je jako nějaká úlysná tchýně, ale i jako tvůj kumpán. Je kyselý jako citrón, stejně slanej jako odležel slaneček, stejně tak jako sladký jako med. Dokáže být i tvým mečem štítem. Vším. Vechno co máš v okolí, je tvůj život.To co tě vyrobilo to je život. To co jsi vyrobil je život. Vše je život! Ano ano já, ty i ostatní jsou život! Život je minulost, budoucnost i přítomnost. Jelikož jsme život tak za nás všechno on dělá.

Děkuji váš Janovel

Add a comment