Ahoj, ve škole jsme psali slohovku, tak jsem si ji trochu upravila a hodila ji sem.

Lhát se dá komukoli. Ostatním i sobě. Někdy si to lidi sami neuvědoměj. Ke lhaní můžou mít lidi různé důvody. Děti nechtějí mít průšvih u dospělých. Nechtějí o téhle věci mluvit, tak si vymyslí jinou. Chtějí, aby o nich měli ostatní vyšší mínění. Vědí, co chtějí lidé většinou slyšet, a tak to říkají automaticky a ani si to neuvědomí. Nebo prostě neví, co si s ostatními říct, tak si vymyslej historku.

Pro mě je lhaní nejenom úplně vymyšlená věc, ale i přibarvené informace. Například:

Add a comment

Znáte taky ten pocit, když se díváte na film a po skončení filmu se cítíte jak praštěný palicí nebo jako když vás někdo vzbudí ve dvě ráno?

Jednou jsme se ve škole místo tělocviku dívali na film (jmenoval se „Fakjů pane učiteli“). Byla to komedie, hrozná blbost, ale zároveň celkem promakaný film. Když jsme film zapli, začla jsem si všímat toho, jaká je to blbina. Dlouho předtím jsem žádnej film neviděla, možná proto jsem si odvykla takový to „začumění“ do obrazovky. Lidi ve filmu se na sebe usmívali jako dementi, říkali si mezi sebou věci, který

Add a comment