Vážení a milí,

dovolte mi, abych Vám představil můj návrh na náš největší svátek, kterým bezpochyby je Den autismu. Nejdříve jsem si myslel, že se to nikomu moc nebude líbit, ale včera jsem mluvil s uživatelkou jménem Depresorka, a říkala, že by to nebylo špatné.

Add a comment

Hodněkrát se přidávám do diskuzí, kde někdo tvrdí takové věci, že je blbý, že nic nedokáže. Tohle je snížené sebevědomí. Na tyto věty odpovídám většinou jednou jedinou odpovědí. Že nikdo není blbý, že všichni (minimálně aspíci :-)) dokážou alespoň jednu věc absolutně výborně a nepřekonatelně.

Add a comment

Mojí největší zálibou v předškolním věku bylo tzv. chození na auta. Každý den, nehledě na počasí, jsem musel projít stejným směrem všechna parkoviště na našem sídlišti. U každého auta jsem se musel zastavit, abych nahlas přečetl SPZ a zjistil si, jaký typ poklic nebo ráfků má dané auto, dokonce jsem si je nazýval nesmyslnými názvy.  Jednalo se o každodenní rituál, který trval něco přes hodinu a nesměl se vynechat.

Add a comment

Dnes napíši hodně zvláštní a osobní článek, třeba mě pak lidi pochopí, proč jsem, jaký jsem, a že jiný asi nebudu. A proč dělám, co dělám a proč to dělám rád.

Neměl jsem ideální dětství, neměl jsem totiž diagnózu a tak mě lidé nechápali, ve škole jsem nezapadal, vždy byl kolektiv a já. Doma to taky nefungovalo, mamka přehnaně starostlivá, takže i když bylo dětství díky tomu trošku snazší, ve výsledku jsem málo samostatný

Add a comment

Dne 20. 11. 2014 jsem jela s jedním kamarádem na vozíku Romanem, jeho bratrem Davidem a jejich mamkou na výlet do Brna. Jeli jsme vlakem z Ostravy. Do Brna jsme přijeli kolem deváté hodiny. Roman hraje bocciu - to je sport pro vozíčkáře, něco jako petang. Tak jsme jeli na Kociánku - centrum pro tělesně handicapovanou mládež - navštívit setkání s mistry v boccie. Jeden byl třicetiletý Angličan na vozíku, druhý byl boccista z Brna.

Add a comment