- Podrobnosti
- Napsal Jozef Blšák
- Kategorie: Psáno aspergery
- Zobrazení: 1322
Často sa niekedy zamýšľam nad tým že či vôbec má zmysel na tomto svete existovať. Medzi ľuďmi ktorí sú zdravší a ktorí sa neboja života ako takého. Vždy vstanem a premýšľam že či ten život čo žijem je skutočne radosťou alebo sa ľudia pri mne skôr trápia. Viem že človek nedokáže svoje pocity povedať, lebo sa často bojí nepochopenia a odsúdenia zo strany druhých. Ja sa stretávam s tým že ten môj život je neustálym bojom a miestami spájaný s obavami o svoju budúcnosť. Nikdy som nejako nad tým nelamentoval, lebo všetky svoje pocity dusím v sebe. Viem že vďaka svojim pocitom mám veľa známych ľudí, ale málo skutočných priateľov. Viem že niektoré veci vďaka autizmu proste nebudem môcť spraviť, lebo mi to vlastné podvedomie nedovolí. Nie som tým dokonalým človekom a uvedomujem si že mám chyby s ktorými musím žiť po celý život. Sú momenty kedy viem potešiť a sú momenty kedy si myslím že viem sklamať. Ale viem jedno že nikdy som nerobil veci zo zlým úmyslom a vždy mi je prednejší pokoj v duši.
Nenarodil som sa preto aby som sa s niekým hádal alebo o niečo bojoval. Ja necítim hnev, ale viem vycítiť ak niečo nie je naozaj v poriadku. Vždy viem kedy sa mám usmievať a kedy mám skutočne zvážnieť. Čím som starší, tým viac si uvedomujem ako mi nie je všetko jedno. Pamätám si keď som bol menší, tak som nebral ten život až tak vážne a pravdepodobne som si vtedy neuvedomoval všetky okolnosti. Stále obdivujem mojich rodičov ako to všetko dokážu zvládnuť so mnou, keď ja v danom momente o sebe pochybujem. Niekedy sa bojím budúcnosti a toho že príde raz deň keď budem na všetko úplne sám a nebude mi môcť nikto pomôcť. To že teraz niečo ešte funguje, tak neznamená že to tak bude navždy lebo život vždy dokáže prekvapiť.
Byť iným znamená učiť sa pochopiť seba samého a nájsť v sebe dačo dobré. Vždy sa v autizme učím nájsť niečo o čom môžem byť presvedčený že je správne. Môžu tam byť niektoré devízy, ale aj napriek tomu sa snažím žiť ako obyčajný človek čo má rád svoju rodinu a ľudí čo za to stoja. Vždy sa snažím dať každému svoju lásku bez rozdielu a najlepšie ako sa mi len dá. Nerobím rozdiely že kto aký je a beriem ľudí takých akí reálne sú. Ak niečo pokazím tak ma to úprimne mrzí, lebo viem že to nebolo úmyselné. Ja sa snažím vždy urobiť ľudí okolo seba, ale už je ťažšie urobiť šťastným seba. Keď vidím ako sú niektorí ľudia šťastní, tak si uvedomujem že mne sa to nemôže stať. Po každom aspekte života sa dokážem potešiť, ale po tej citovej stránke sa to pravdepodobne nikdy nezlepší. Nie je to subjektívny výlev pocitov, ale je za tým veľké množstvo skúsenosti.
Raz sa ma jeden človek opýtal že či dokážem vycítiť ľudí okolo seba a ja som vtedy povedal že áno. Aj toto je súčasťou autizmu vycítiť určitých ľudí a povedať si že kto to myslí úprimne. Stáva sa mi že ľudí neodhadnem a potom tie kamarátstva nie sú vždy také aké by mali byť. Snažím sa dávať si pozor, ale nie vždy odhadnem že kto pri mne reálne stojí a kto nie. Myslím si, že s týmto musí bojovať každý jeden človek čo si určitú situáciu zažil. Každý autizmus je iný a prináša odlišné ľudské príbehy ktorí si ním skutočne prechádzajú. Každý človek je iný a je absolútne jedno či je autista alebo neautista. Každý si prežíva tie svoje odlišné situácie, niekto svoj handicap berie s nadhľadom a zasmeje sa nad tým a niekto to berie ako nejakú prekážku. Viem že aké je to u mňa a vždy keď niekomu píšem o svojom autizme, tak vždy sa pýtam že či ma bude mať niekto vďaka nemu mať rád. Ale napriek tomu som dostal vždy tie priaznivé odpovede že áno a že to nebude problém.
Ja mám vysokofunkčný autizmus a dosť ma to vnútorne ovplyvňuje. V každom aspekte života si uvedomujem že niektoré veci dokážem zvládnuť viac a niektoré menej. Ale nikdy som nepovedal že to nejde a nikdy som nepovedal že dané veci robiť nechcem. Nikdy som sa nevyhováral na svoju diagnózu a ani to nebudem robiť. Napriek všetkému že to nie je ľahké, tak sa snažím žiť tak ako žije každý zdravý človek. Byť iný znamená že človek môže mať aj rôzne sociálne fóbie napríklad také že si nikdy nekúpi lístok do vlaku, bojí sa zaplatiť nákup v obchode a podobne. Ale napriek všetkému sa ten život s autizmom dá nejakým spôsobom zvládnuť, len si to vyžaduje svoj čas. Viem že moji rodičia robia absolútne maximum aby som sa mal dobre a za to im s celého srdca ďakujem.
Niekedy vnímam svoj autizmus ako niečo vďaka čomu treba bojovať, ale aj ako devízu. Viem že na ničom mi v živote nezáleží viac, ako na tom že chcem šíriť radosť a lásku. Chcem vždy dávať ľudom nádej a dať im pozitívny príklad že napriek inakosti sa dá všetko zvládnuť. Ukázať že všetko sa dá zvládnuť pokiaľ má človek vieru v seba a verí že nič nie je stratené. Ja som vždy vnútorne veril že v živote sa môžu diať zázraky. Len je dôležité aby sa človek naučil po každom páde sa zdvihnúť zo zeme. Pre mňa je vždy motiváciou si prežiť určité dni a povedať si že všetko zlé je na niečo dobré. Že keď sa niečo stane, tak sa to vždy dá spraviť lepšie. Všetko v živote sa dá zlepšiť, len proste nemôžeme klesať na duchu a nájsť na všetkom niečo dobré. Len je dôležité nájsť v sebe istú dávku porozumenia a pocopenia druhých.
Verím že sa nájde niekto kto si určité myšlienky prečíta s porozumením. Každému chcem ukázať že všetko čo robím, tak nikdy nerobím zo zlým úmyslom. Rád dávam ľudom svoju lásku a záleží mi na tom, aby človek sám o sebe mal nejakú hodnotu. Aby si každý človek uvedomil že je vo svojej vnútornej podstate výnimočný. A je absolútne jedno že či má človek nejaké postihnutie alebo nie. Všetci sme na jednej lodi a je iba na nás ako dokážeme tento život skutočne prežiť. Naša inakosť ukáže že či ju dokážeme využiť na sto percent alebo budeme tápať v tme. Len je na nás či dokážeme využiť šance ktoré nám život dokáže dávať. A najme je dôležité si plniť sny ktoré máme, lebo každý z nás sníva o niečom čo chce zažiť. Len je dôležité sa nevzdávať a bojovať za svoje sny kým žijeme, lebo potom môže byť úplne neskoro. Ale pokiaľ žijeme, tak sa tešme že máme jeden druhého a nerobme si zle.
Add a comment- Podrobnosti
- Napsal Depresorka
- Kategorie: Psáno aspergery
- Zobrazení: 1532
Tak dobrá, začneme. Začnu psát svůj článek na aspie blog. Nic na něm nevydělám. Žádné peníze. A kdo si ho vůbec přečte? Pár zoufalců trpících AS tak jako já? Otevře to někomu oči? A nebo pobaví na jeho 30 sekund posranýho života? A k čemu to bude sloužit? Nejspíš k ničemu. Na co to vůbec píšu? K čemu? Snad pro dobrej pocit? Ten už dávno není. Pokud z toho nejsou peníze, je to k hovnu. A i kdyby to jednou člověku otevřelo oči, nějakýmu zoufalci, k čemu to? Na co? Jsem snad Robin Hood? Když si vezmu komunismus, není nakonec lepší nechat všechny chudý chcípnout hlady? Na co pomáhat slabším? Dobrá, pokud jim pomůže rodina, nebo nezisková organizace, která vybrala dost dobrovolných peněz, tak ok, ale proč do toho někoho nutit daněmi?
No ale teď k věci. No, možná že jsem hlavní myšlenku už stejně zapoměla. A možná to zkončí v šuplíku v nikdy nedodělanejch věcech. Totiž, největší nuda na světe je číst a přepisovat tyhle sračky po sobě. A napsat tohle učitelce do slohovky? Těžko někdy dosáhnu maturity.
Tak a teď už konečně k podstaty věci. Kdybych si v ČR chtěla založit živnost, ať už na výrobu rybízovýho vína, včelařství a nebo beatmakingu, musím mít živnostenský list a taky daňový přiznání. A vypsat to přiznání je tak složitý a udělat v něm jedinou chybu, už mi vypálej pokutu. A chyba jse udělat hrozně lehce, jelikož ty výpisy jsou prej hrozně složitý. Prej bych musela mít na tohle daňovýho poradce, který taky něco stojí.
No, a na co tohle všechno? Protože jsou živnostníci šikanováni. Babišem? A nebo to tu už bylo před ním v postkomunismu a komunismu? Klaus? Husák? Lenin? Stalin? Hitler? Kdo za to může? Já. Protože jsem takovej krypl, že budu celej život makat jako debil za 10 tisíc a žít ze sociálních dávek.
Proč? No, je to sice nelogické, ale je to tak. Copak mi někdo ve škole řekl a naučil, jak vydělávat penéze? Hovno.
Když jsem se jako malá v první třídě ptala našich rodičů, proč musím chodit do školy, odpověděli mi, že beze školy by lidé byli hrozně nevzdělaní a blbý. Totiž, neuměli by číst ani psát. (což jsem se naučila v 1. třídě tak na co zbylejch 8 let základky?) A volby by pak probíhali tak, že by bohatej politik rozdávat sto korun každýmu za hlas, a protože by se ti blbý lidé neuměli ani podepsat, za každou stovku by napsali třeba křížek, nebo nějakej svůj znak. A politik by pak sbíral křížky. Tak blbí by ti lidé byli. A proto je důležitý chodit do školy, místo křížku se pak neučíme podepsat svým celým jménem.
No, a toto je konec mího článku. Tak sand napříště naviděnou. Další článek k ničemu. Tedy ke čtení, ale k ničemu víc. Jen tak pro zábavu. Nejdřív povinnost a pak zábava. Povinnosti stejně nemam hotový. Ale je mi to jedno. Toto je pro zábavu, na ktero už nezbývá čas. Přesto ale dík, pokud jste vydrželi číst až do konce. Třeba jste stejní budižkničemové, kteří místo učení a budování kariéry člou takovýhle sračky od Depresorky. Přestěhujte se na Mars, to je moje rada. Tak nazdar.
- Podrobnosti
- Napsal Megagoblin
- Kategorie: Ze života
- Zobrazení: 1457
Lidé se často mýlí. To platí i pro ty největší odborníky v daném oboru. Už asi hodně z nás slyšelo, že z nás nic nebude, že jsme k ničemu, že nás společnost zavrhne atd. To ani zdaleka, ale nemusí být pravda. Můžeme to splnit, ale záleží především na našem vlastním pohledu na svět, ne na jejich. Když mu uvěříme, taky tak skončíme. Nejen Aspergerům, ale i neurotypickým dětem je toto často vštěpováno do hlavy lidmi, kterým na nich nejvíc záleží (Což je dost ironické, když si vezmeme, že je tím v podstatě ničí.) Většina lidí v sobě samých a ve svých dětech pěstuje průměrnost. To znamená škatulkování do přihrádek podle toho, co si o jedinci myslí ostatní, co podle většinové části populace je možné. Typickým příkladem je práce a pracovní život. V téhle oblasti si podobné řeči vyslechli asi všichni. Ten plat dvě třetiny lidí nemají (čímž je jedinci podprahově řečeno, že ON na něho určitě nedosáhne), na ředitelské místo se v životě nedostaneš, oni tě mezi sebe nepustí (kdo jsou ti tajemní oni?), vydělávat milióny můžou jenom zloději (to my v žádném případě nejsme, my jsme ta správná chudina, oběti těch hnusáků z vrchu!) . Už hodně z nás těmto rčením podlehlo a uvěřilo jim. Pak jim přizpůsobilo svůj život a jsou v podstatě otroci systému, který si je rozškatulkoval do přihrádek podle jejich vlastních myšlenek a způsobu vnímání světa. V případě Aspergerů je tento systém ještě krutější. Definitivně je zařadí do škatulky postižení, což je ta nejhorší možná škatulka, protože není nic horšího, než když si člověk připadá méněcenný, neužitečný a bez větších životních možností. Spousta z nás taky tak opravdu skončí. Nejsme schopní ani pracovat, končíme na invalidních důchodech, vyhazují nás ze škol a to jen proto, že nesedíme ostatním členům kolektivu. Co jiného to jak se k nám chovají ostatní může podpořit, než myšlenku, že skutečně do této škatulky zapadáme? Ať už slýcháváme ze všech stran cokoliv, formuje to naši osobnost. Lidi, my ale máme právo volby těmto nesmyslům neuvěřit! Neřídit náš život podle toho, co si o nás myslí ostatní, ale co si o sobě myslíme my sami. Máme právo si jít za svými sny bez ohledu na okolí. A také udělat všechno proto, aby se nám na ně podařilo dosáhnout. Já osobně vůbec neřeším, že si většina lidí včetně mé nejbližší rodiny myslí, že budu po dokončení studia horko těžko hledat práci. (Budeš mít jen maturitu, to v dnešní době neznamená nic a navíc máš ten sociální handicap). Mým cílem není nic jiného, než pracovat na volné noze a vydělávat obrovské částky za minimum práce! Tím ovšem nemyslím, že bych si nechával zaplatit za něco nekvalitního, to rozhodně ne. Ale jsem přesvědčen, že ta nejkvalitnější práce se udělá za minimum času a pevná pracovní doba je něco, co zákonitě vede k neproduktivitě. Navíc si myslím, (a úspěšní lidé mi jistě dají za pravdu) že tím posledním, na čem v něčem takovém záleží, je diagnóza. I z lidí s Aspergerovým syndromem vyrostli opravdu schopní jedinci, co opravdu něco dokázali a nemuselo to znamenat jen typickou „Einsteinovskou“ činnost, nebo počítače. A co víc, prozradím vám ještě takovou perličku na dortu. A to tu, že existují i takoví, co v tomhle ohledu vyjebali se systémem naprosto dokonale! I přes to, že mají Aspergerův syndrom dokázali přijít na kloub tomu, co vlastně vůbec neměli umět a co bylo samotným základem jejich diagnózy. Mezilidským vztahům. Ano, i s Aspergerem mám rád lidi a můžu se s nimi naučit perfektně vycházet. Všechno záleží jen na tom, jestli uvěřím té škatulce do které mě společnost zařadila. Za sebe říkám ne. Můžu mít za sebou tuny problémů se spolužáky na Základní škole, tuny problémů s vychovateli i rodiči a tuny lidí zanechat v přesvědčení, že jsem nenapravitelně postižený a že za to opravdu nestojím. Ale určitě to nebudou všichni lidé na tomto světě. Navíc, člověk je tvor, který může měnit názor, takže všechno je možné. A i kdyby na to nakonec nedošlo, budu i tak spokojený, pokud dosáhnu toho, čeho dosáhnout chci. Takže, studentům přeji všechno nejlepší do nového školního roku a vzkazuji jim: „Nenechte se deptat!“. A pracujícím přeji ať se jim v zaměstnání daří a vzkazuji jim totéž.
Add a comment- Podrobnosti
- Napsal Michal
- Kategorie: Zprávičky
- Zobrazení: 1063
Česká psychiatre je v procesu reformace, tomuto tématu je věnován pořad Českého rozhlasu Zaostřeno. Ten si můžete přehrát online nebo si jej stáhnout jako podcast.
Add a comment- Podrobnosti
- Napsal Megagoblin
- Kategorie: Psáno aspergery
- Zobrazení: 1580
Tento nadpis perfektně vystihuje mou snahu pracovat na sobě, kterou v současné době vyvíjím. Slovíčko again přeškrtnuté na konci jsem tam přidal proto, aby to vypadalo autenticky (Bohužel přeškrnutí slova v nadpise tady nefunguje). Trumpův výrok je jenom jeden a stal se hitem internetu, a i přesto že nejsem jeho příznivcem, líbil se mi.
Článek ale bude o skutečném budování něčeho skvělého, něčeho čemu sám můžu položit základy, postavit to a vybrousit to do dokonalosti. A to je moje osobnost. A jde to i s Aspergerovým syndromem. Je to hlavně o myšlení a o přístupu sama k sobě. A já jsem přesvědčený, že mi můj AS komplikuje život daleko míň než jsem si možná donedávna myslel. Úspěch je hlavně o tom být spokojený a vnitřní spokojenosti můžete dosáhnout i když ve společnosti je to s vámi třeba takové a makové. Záleží na vašich prioritách a životních očekávání.
Co uznávám je skutečnost, že od neduhů Aspergerova syndromu si neodpočineme téměř nikdy a něco jako pauzy, svátky nebo jakékoliv volné období, kdy by nám nepromlouvali do života náš mozek neuznává. Záměrně jsem zde nepoužil slovní spojení „nekomplikovali život“, poněvadž mám na většinu různých věcí, negativ i pozitiv, točících se okolo Aspergerova syndromu jiný názor a poněkud i jiný přístup k nim.
A tudíž, že k Aspergerovu syndromu nepřistupuji jako k diagnóze, která mě definuje jako osobu a sráží mě bez naděje na změnu k určitému celoživotnímu handicapu. Naopak k ní přistupuji jako k objektu na kterém je potřeba pracovat, neustále ho vyvíjet, aktualizovat do vyšších levelů a s ním vyvíjet i svou osobnost. Jako takový se zajímám o osobní rozvoj a k němu samozřejmě patří postupné odstraňování osobních neduhů a pokud možno jejich nahrazování pozitivními vlastnostmi. A jsem přesvědčen, že totéž jde i v případě Aspergerova syndromu. Jakkoliv je tato diagnóza velmi závažná a považována za nevyléčitelnou, jsem toho názoru, že se můžu vypracovat na takovou úroveň, kdy budu zvládat navazování vztahů a kontaktů s ostatními lidmi téměř jako neurotypici a zároveň zůstat svůj jako nezávislá osobnost, což je pro mě ještě důležitější. Ať si můžete o mých cílech myslet cokoliv (nejčastější odpověď nejspíš bude že jejich dosažení je nerealistické, s tím počítám :D), tak ten hlavní, který mám je dosáhnout především dobrých vztahů s mým okolím a dát něco ostatním lidem i v sociální oblasti. Stručně přeloženo- chci se naučit jak být dobrý přítel, kamarád, milenec atd. A teď už k řešení problémů, které mi v tom brání – Negativním jevům Aspergerova syndromu.
Mám kamarády mezi neurotypiky i mezi Aspergery. Jestli má člověk diagnózu nebo ne, neřeším, prostě jde o to jak si já osobně s ním rozumím. Třeba s většinou třídy na základce jsem si nerozuměl vůbec, ale naopak většina Střední je naprosto v pohodě. Stejně tak vůbec neřeším sexuální orientaci (pokud nehledám zrovna partnerku), nebo rasu. Když se s někým bavím mám hlavní kritérium, že nesmí být naprostý omezenec, nemyslet a přitom mít na všechno „vysoce odborný“ nebo „jediný pravdivý“ názor. Takoví lidé mě vytáčí do běla. Stejně tak neuznávám nalajnované role jedinců ve společnosti. Ty musíš být právník, ty máš brýle, ty musíš být modelka, máš pěkné oči, ty jseš normální člověk z vyšší střední třídy, přece se nebudeš stýkat s těma postižencema atd. Takhle to prostě nefunguje. Důležitá je podle mě svobodná vůle, dobrý rozhled, otevřená mysl a především nulové snahy upírat svobodnou vůli mně. To bohužel autority typu rodičů nebo společenských mravokárců nesplňují. Zkrátka a dobře jsem toho názoru, že každý se může posunout na opravdu vysokou úroveň pokud chce a být sám se sebou spokojený. A čím víc je vnitřně spokojený, tím snadněji vychází s ostatními a uvolňuje se mu prostor pro vlastnosti jako kreativita (která v mém osobním žebříčku hodně vysoko), tolerance a společenskost. A je úplně jedno odkud pochází, co ho zajímá, jaké má vlasy, jestli nosí brýle atd. Já sám chci sice pracovat i na svém image, ale odmítám že by mě definovala nějaká diagnóza, nebo můj rodinný původ. Jsem samostatná jednotka v tomhle vesmíru a jako samostatná jednotka, která dostane dost prostoru toho můžu hodně dokázat.
Add a commentPodkategorie
Strana 3 z 28
