Podrobnosti

Napsal edgar

Kategorie: Psáno aspergery

Zveřejněno: 13. prosinec 2016

Vytvořeno: 10. prosinec 2016

Zobrazení: 1407

Nejsem AS, ale mám OCD s určitými znaky shodnými s AS. OCD mám spoustu let. Začalo to postupně už na základní škole. První problém je že nemám rád když se kolem mě tvoří hlouček lidí a narušují moji osobní zónu a nedej bože se mě někdo z nich fyzicky dotkne. Moje psychická pohoda okamžitě klesá po bod mrazu. K tomu neustálý hluk jako šum na pozadí, který děcka v uzavřené třídě dokázaly vydávat byl naprosto nesnesitelný. Ani se nedivím že se kvůli tomu učitelé dokážou pěkně vytočit. Ještě že už všechno tohle mám za sebou. Další překážka v mém životě je MHD přeplněné (vlaky, autobusy, tramvaje, metro i letedla). Další místo plné lidí, hluku, špíny a semeniště bakterií. Držet madlo jen tak holou dlaní a přemýšlet kolik lidí se špinavýma rukama před váma madla drželo je něco nepředstavitelně psychicky vyčerpávajícího. Děs a hrůza, která mě bohužel čeká asi celý život dokud někdo nevymyslí teleport, ale když není teleport jsou aspoň vlhčené ubrousky. Problém číslo tři jsou mince a bankovky. Další zdroj špíny a bakterií, mince nesnáším tak díky za bezkontaktní placení, škoda jen že to nejde všude. Další problém už je velice osobní. Empatie. Nejsem tak moc arogantní, teda spoň si to o sobě myslím, ale bohužel nebo bohudík pro mě nejsem téměř schopen se vcítit do pocitů druhých lidí. Tato vlastnost mě nejednou dostala do společenského opovržení. S empatií souvisí i sympatie k jiným lidem, v mém případě ženám. Vyjádřit někomu náklonost slovy je pro mě dost obtížné, protože jsem moc přímočarý a nepoznám vhodný okamžik takže se ptám nebo radši používám činy nebo různé věci, které stejně ostatní nechápou a tyto skutky vnímají jako nevhodné. No a na konec díky výše popsaným vlastnostem a dalším, které jsem radši neuvedl je můj pracovní život velice těžký. Ale jak píšu v titulku - člověk si prostě zvykne. Už je mi 30 a s věkem přichází zkušenosti tzn. že když se mě někdo ptá jestli se chcu nějak léčit odpověď zní: Tohle jsem já, moje osobnost a povaha se kterou jsem se narodil a ikdyž jsem trochu jiný a vytořil jsem si vlastní svět, který jiní nechápou, neměnil bych.

Podrobnosti

Napsal Lucie

Kategorie: Psáno aspergery

Zveřejněno: 8. září 2016

Vytvořeno: 8. září 2016

Zobrazení: 1879

Jako spousta již dopělých aspíků jsem byla vždy zařazovaná do neurotypických kolektivů, kde jsem ve snaze splynout s nimi byla lámána proti vlastním přesvědčením. Což mě dosti psychicky vyčerpávalo,.. dělat věci proti své logice.. dokonce jsem se i po pěti letech rozešla se svým přítelem.. protože mi prostě došlo, že se musím stále přetvařovat, aby mě měl rád... to bylo přeci nefér, jsem snad špatný člověk? když mi zemřela babička, a i teta co měla rakovinu, já nebrečela. měla rakovinu, měla bolesti, už je nemá, chápu to. nejsem necitlivá, chybí mi, ale tak je to lepší.a ten přítel.. mi vůbec nechyběl. ale očekávalo se to ode mne.. tak jsem sehrála pár poplakávajících scén.. ale bylo mi to fakt jedno... jedno mi ale není to, že jsem opravdu tak špatnej člověk? 

Podrobnosti

Napsal Idefix

Kategorie: Úvahy aspergerů

Zveřejněno: 13. prosinec 2016

Vytvořeno: 13. prosinec 2016

Zobrazení: 1467

Zdravím, rád bych se s vámi podělil o můj pohled na svět. 

Je mi téměř 20 a v životě jsem se už stihl setkat s mnoha lidmi. Někteří mě za to jaký jsem litovali, jiní nesnášeli, ale opravdoví přátelé mě prostě berou takového, jaký jsem. Než jsem se dostal na osmileté Malostranské gymnázium, prošel jsem si 5 lety šikany na 3 základních školách, kde pedagogy zajímalo jen to, jak si co nejvíce ulehčit práci a mít s tím nevychovaným hlupákem co nejméně práce. S odstupem čase jsem si uvědomil, že ti, co mě šikanovali, se mě vlastně báli. Báli se toho, že nevěděli, kdo jsem, báli se toho, že jsem byl mnohem chytřejší než oni. Na gymnáziu jsem se poté musel naučit přestat vnímat ostatní lidi jako hrozbu. Nebudu lhát, několik let to zabralo a bez obrovské podpory okolí a toho, že jsem měl v průběhu oněch 8 let dvě asistentky, bych to asi nezvládl, ale podařilo se. Dnes studuji na Matfyzu, kde jsem do kolektivu skvěle zapadl, a žiji dosti spokojeně.

K oné spokojenosti s životem bych se ještě rád vrátil a doufám, že vás některé moje myšlenky zaujmou. Jako nejdůležitější bych asi označil následující: každý je v něčem dobrý a v něčem špatný. Vlastně by se to dalo přirovnat k postavám na maximální úrovni v RPG, všechny mají zhruba stejný počet dovednostních bodů, ale každá je jiná, protože tyto body byly distribuovány odlišně. Stejně tak je tomu u lidí, někdo je skvělý malíř, ale dělají mu problémy i kvadratické rovnice. Naopak někdo má aspergerův syndrom (tedy je na tom špatně co se týče sociálních scohpností), ale opět je to vyvážené něčím jiným (například u mě se jedná o talent na matematiku, techniku, fyziku ale hlavně programování). 
Dále bych se rád zmínil o přetvařování se. Toto je jen můj názor, ale myslím si, že to nemá smysl. I s jakoukoli přetvářkou prostě budete působit jinak, nestandartně. Jen si tím ztěžujete život, protože ti, kterým kdokoli odlišný vadí, vás budou nesnášet tak jako tak. Zatímco vy se snažíte být někým, kým nejste. Mně osobně nejlépe funguje téměř naprostá upřímnost, která mnoho lidí i částečně vykolejí, takže potom jsou sociálně v podobné situaci jako já (zkrátka nevědí, co dělat). 
A nakonec bych asi jen dodal, abyste si z těch, co jsou proti vám moc nedělali. Já vím, strašně snadno se to řekne, ale provést to už taková sranda není. Nicméně, jak jsem již zmiňoval výše, možná máte aspergerův syndrom, ale není to jen postižení nebo nemoc. Je to dar. Dar jiného pohledu na svět a toho, že ony "body schopností", které by normálně šly do sociálních dovedností, máte někde jinde.

Podrobnosti

Napsal Jozef Blšák

Kategorie: Psáno aspergery

Zveřejněno: 21. srpen 2016

Vytvořeno: 21. srpen 2016

Zobrazení: 2050

Ja keď som sa pôvodne narodil, tak som si myslel že budem ako každé zdravé dieťa. Aspergera mi vlastne zistili ako trojročnému a k tomu mi bolo zistené že mám určitú formu autizmu. Ťažko sa mi zo začiatku s tým vyrovnávalo, lebo som nevedel čo mám od toho reálne čakať a akým smerom sa môj život reálne posunie. Ale postupne som začal vedieť že v čom iný než moji rovesníci. Ja sám o sebe som bol zo začiatku veľmi nepokojné dieťa a bolo to zo začiatku so mnou ťažké. Predsa som bol prvorodený syn svojich rodičov a zo začiatku som jedináčkom čo ešte nemal na tú dobu súrodenca. Uvedomoval som si, že mám svoju určitú inakosť s ktorou budem žiť po celý svoj život a vyrovnať sa s tým že som autista. Že mám svoj vnútorný svet do ktorého nedokážem vždy niekoho pustiť. Že tam v skutočnosti môžu vojsť len tí vyvolení ľudia, ktorým reálne verím a na ktorých sa môžem maximálne spoľahnúť. Svojim spôsobom sa dá povedať že miestami som aj introvert a človek čo niekedy radšej v sebe veci dusí než o nich hovorí.

Potom sa v rodine narodil mladší brat a tam sa ukázala tá rozdieľnosť. Brat bol kľudné dieťa a ja som skorej viac kričal a plakal. Môj život začal byť plný úskalia a moji rodičia so mnou chodili rôzne po doktoroch, najviac s toho všetkého si pamätám mesto Martin a to keď mi pichali 200 injekcii. Nie všetko si zo svojej minulosti pamätám, skôr viem o tom z rozprávania vlastných rodičov. Zažil som keď ma uspávali pri narkóze, keď ma vtedy bolel zub a robili všetko preto, aby som tú bolesť reálne necítil. Neskôr po tomto kroku mi bolo zle a začal som vracať, bolo to nepríjemné, ale vo svojom vnútri som sa cítil lepšie. Už len s toho že to najťažšie mám konečne za sebou a môžem šťastne ísť domov. Za odmenu som dostal kazetku na konzolu, keďže v tej dobe letelo že každý človek mal nejaké kazetky, ktoré si s niekým požičiaval. Určite to patrilo medzi tú najkrajšiu časť môjho detstva a zároveň keď som niečo hral, tak som vydával rôzne zaujímavé zvuky. Zažil som aj kopec vtipných vecí či keď som povedal jednému chalanovi že vyzerá ako Michael Jackson, či šoférovi v autobuse že vyzerá ako Clayton Farlow a množstvo iných vecí, ktoré sa nedajú všetky pamätať. Ale za to som si pamätal texty interpretov, počúval MTV a počúval kazety na ktoré sa nahrávali pesničky.

Ale zaujímavá časť detstva bola keď som začal chodiť do škôlky a spoznal som tam takú prvú školskú lásku. Jediné čo som reálne vedel, bolo že sa volala Jarka a aj v súčasnej dobe sa niekedy reálne stretneme. Nič iné som si zo škôlky vlastne ani nepamätal, lebo tých spomienok bolo málo. Začal som chodiť do základnej školy, kde bola väčšia časť ľudí ktorých som začal spoznávať. Postupne som si nachádzal kamarátov, ale v tú dobu o mojom autizme nevedel nikto, jedine moja vlastná rodina. Ale jedine čo mi na škole nešlo bolo učenie a postupne som s tej školy prepadol priam až na špeciálnu školu. Skrátka ako školák som bol huncút a o vtipné veci nebola núdza, stále sa nejakým spôsobom diali. Doteraz mám v hlave ako vstúpil do susednej triedy a pani učiteľke čo tam učila vysvetľoval, že nech mi to nevysvetľuje, lebo sme sa to neučili. Potom ako som prišiel do špeciálnej školy, tak som zažil svoje prvé spoznanie sa zo spolužiakmi, každý spolužiak bol v niečom iný. Neskôr som si začal uvedomovať že môj autizmus je ničím oproti tomu čo musia niekedy prežívať iní ľudia. Lebo nie je nič horšie, keď človek sedí na vozíčku a má nejaké obmedzenie ktoré ho v živote limituje. Nemôže ísť nikam von a ani sa nemôže stretávať zo svojimi kamarátmi, všetko je tým pádom limitované na školu. Zažíval som rôzne zážitky či bolo branné alebo sme išli niekde na výlet kde sme si vyvetrali hlavy a užili si to.

Ja ako nemám postihnutie, že mám problém s nejakou časťou tela. Ale mám iný problém, že pravdepodobne úplne samostatný nebudem než by som sám reálne chcel. Mám určitú sociálnu fóbiu, viem že nikdy nebudem cestovať sám autobusom a vlakom alebo že nepôjdem sám do obchodu zaplatiť si nákup, ktorý si reálne kúpim. Viem že stále budú veci s ktorými budem sa obrátiť na vlastnú rodinu, lebo ja tie veci sám nezvládnem. Sú veci čo zvládnem, viem si zapamätať pesničky alebo čo v nich dané slovo znamená. Viem ovládať počítač, ale nevedel by som si nainštalovať vlastný Windows. Určite nepôjdem niekde sám von, ale viem že pravdepodobne toto by bola cesta k väčšej samostatnosti a spoznaniu sveta ako takého. To že mám vlastný svet súvisí miestami s tým že som introvert a že mám svoje rituály, ktoré nechcem aby mi niekto narušil. Nejde o to, že to poviem práve ja, ale preto že všetky veci sa dejú v mojom vnútri. Žijem s tým že nemám vždy veľa kamarátov a ľudí o ktorých sa môžem reálne oprieť. Mám len tých priateľov pri ktorých si môžem povedať, že im dokážem reálne veriť a viem sa na nich spoľahnúť. Celkovo to bolo strašne náročné aby ma ľudia nejakým spôsobom dokázali prijať medzi seba a mať ma radi.

Ale postupne sa mi začalo dariť v škole, v živote, tak som si našiel ľudí čo ma dokázali pochopiť. Trvalo mi dlhší čas kým som ľudom vysvetlil že čo to znamená mať Aspergera a byť vysokofunkčným autistom. Že s autizmom ako sa môžu spájať určité klady, tak sa môžu spájať aj zápory. Človek má vďaka nemu rôzne zľavy, po prípade môže zadarmo cestovať keď si to vybaví na úrade. Ale tie zápory sú keď ide si človek niečo vybaviť,alebo ide k posudkovým lekárom. Človek čo je zdravý takéto problémy riešiť reálne nemusí a nemusí každý rok chodiť k psychiatričke alebo ku psychológovi. Ja toto zažívam a viem aké je to, keď si doktor overuje zdravotný stav človeka a to že či neberie nejaké lieky. Ale nejak som sa s tým naučil žiť a uvedomil som si, že všetko sa dá v živote zvládnuť ak má človek má pevnú vôlu a chcenie niečo dokázať. Postupne som s tým vyrovnal aj keď sú stále nejaké situácie, ktoré ma nenechávajú chladného a stále som v pozore. Stále si uvedomujem že život nie je ružová záhrada a každý človek v živote si musí určité veci vybojovať. Niekedy mám výčitky kvôli tomu že mám AS, ale potom si uvedomím že som rád, že som taký aký som.

Neskôr som si začal tvoriť svoju vlastnú stránku, kde píšem o svojom vlastnom živote a o tom čo často prežívam. Snažím sa ukázať že aj napriek inakosti sa dá žiť plnohodnotný život a že nič nie je také strašné. Ja vždy obdivujem ľudí čo aj napriek svojmu postihnutiu dokážu veľké veci. Skrátka sa nevzdávajú a ukazujú tým zdravým ľudom že ako sa všetko v živote dá. Len niekedy je všetko o tom, aký má človek prístup k životu a že či ho dokáže aplikovať v praxi. Ja som šťastný že sa našli ľudia čo ma majú radi napriek môjmu postihnutiu aj keď skôr pôsobím na nich tak ako každý zdravý jedinec. Skrátka to na mne nevidieť, ale v prejavoch a pocitoch je to vidieť mimoriadne. Žijem život tak, ako každý jeden normálne zmýšlajúci človek na Zemi. Prežívam niekedy radostné dni a iné sú menej radostné ale čo mi život dáva, tak to prijímam plnými dúškami. Teším sa s každého dňa ako by bol mojim posledným, lebo že také dni môžu nastať.

Napísal som tento príbeh najme preto, aby som motivoval ľudí k tomu že autizmus nie je žiadny strašiak. Len jediný problém je že o autizme sa málo hovorí ale sú filmy ktoré si môže človek reálne pozrieť či to je Rain Man, Adam, Ja som Sam, Ben X, Temple Grandin a ďalšie iné filmy. Tieto filmy pomôžu nájsť každému odpoveď, že prečo my ľudia s AS takí akí sme. Ale aspoň sme vďačný za to čo máme a nič iné ani nepotrebujeme. Len nám stačí keď vieme že nás má niekto rád a keď vieme že kvôli tým ľudom má zmysel reálne bojovať. Keď dokážeme byť nimi vnútorne nakopnutý a dokážeme že napriek inakosti vieme reálne vyniknúť. Všetci to vieme a dokážeme všetko na čo reálne pomyslíme. Myslím si že keď sa ľudia spoja a budú stáť jeden pri druhom, tak je to vždy lepšie ako by mal byť každý sám. Lebo všetci sme si v skutočnosti rovní a je jedno či je človek zdravý alebo nie, dôležité je, aké je naše skutočné vnútro. To je základ života a nič iné nie je v skutočnosti, tak dôležité než si myslíme. Plus ľudia s AS sú jedinečnými a aj všetci ľudia čo reálne niečo dokázali. Ja som vďačný že to mám a že môžem robiť radosť ľudom čo mám reálne rád. Verím že vás nebude nudiť príbeh a som rád že som sa s ním mohol z niekým reálne podeliť.