Ahoj lidi
Dlouho jsem přemýšlela, o čem bude můj další příspěvek. Ale ten kdo si přečetl mé předchozí příspěvky tak ví, že jsem NT, která zná plno lidí, kteří NT nejsou. Dneska bych Vám chtěla představit jednoho úžasného kluka, který je mimochodem mým nevlastním bratrancem a jeden ze zakladatelů tohoto blogu.
S Martinem jsem se poprvé viděla asi před pěti lety? (Je to fakt dávno a data jsou to poslední co si pamatuji přesně) Bylo to na podzim. Nevím kolikátého bylo, ale vím, že to byla sobota. Sobota, kterou jsem trávila u taťky (jaksi mám rozvedené rodiče) a ten mi oznámil, že zajdeme na návštěvu k tetě a strejdovi. Nic jsem nenamítala. Byla jsem nadšená, protože za tetou a strejdou jsem chodila ráda. Sobotní ráno se změnilo v odpoledne a já s taťkou nevlastní mámou a ségrou šli k tetě a strejdovi. Když jsme tam došli, uviděla jsem nové lidi. Teta a strejda nás rychle představili. Největším překvapením pro mě bylo, že dva z těch nových byli kluci. Jeden se představil jako Tomášek a druhý Martin. Jelikož jsem byla nejstarší a měla ty nejpitomější nápady, stala se z nás velmi rychle dobrá parta. Všichni čtyři jsme skočili pro Ondráška (můj další nevlastní bratránek) a hráli si všichni spolu. Po chvíli, kdy jsme byly zadýchaní, se začal se mnou bavit Martin o technologii. Já jsem žasla. Neznala jsem nikoho, kdo byl mladší než já a tak dobře rozuměl počítačům, mobilům, programům a jiným věcem. Pozorně jsem ho poslouchala a učila se (a pak vše velmi rychle zapomněla). Ten den mi rychle utekl a já pak dlouho Martina neviděla.
S Martinem jsem se pak viděla o Vánočních prázdninách a hlavně o kdejakých prázdninách. Občas jsme si dokázali povídat hodně dlouho. Jindy jsme na sebe byli naštvaní a jindy jsem na něj byla já moc zlá (za to se stydím). Ale vždy když jsme se o něčem bavili tak to byla buď škola nebo technologie. Po nějakém tom roce jsem mu dala přezdívku robot, protože není možné, aby byl člověk tak chytrý jako je on.
Netušila jsem že je Martin aspíkem. Pouze jsem si myslela, že je trochu divný a občas to přehání. Ale to že není jako já jsem se dozvěděla asi několika lety (cca 2). Celé se to odehrálo asi tak:
Bylo to o letních prázdninách. Jednou jsem šla k tetě, protože jsem věděla, že přijeli kluci. Tomáška jsem viděla už z dálky, jen Martina nikde nebylo vidět. A tak jsem si začala hrát s Tomem. Jenže za chvíli nás uslyšel Martin a vykoukl na denní světlo (Martin pokud nemusí, ven nechodí a občas mám pocit, že není aspík, ale upír :D ) a když mě uviděl, houkl na mě ahoj! Oplatila jsem mu pozdrav a snažila se ho ukecat ať jde ven. Vystrčil nos aspoň na chvilinku, ale pak se stáhl zpátky. Zase jsem si hrála s Tomem, ale bylo mi blbé nechávat Martina samotného, a tak jsem za ním zašla. Začal vypravovat o projektech, které dělá a o tom jaké má plány. Brzo mě to začalo nudit jak mluvil jen o tom čemu rozumí on (sice nejsem jako NT holky, které hodiny klábosí o oblečení, filmech, malovátkách, chlapcích a kdejaké blbosti. Jenže taky nemám výdrž poslouchat dlouhé přednášky o tom co mě přestane bavit po půl hodině.), a tak jsem začala Martina přerušovat a odvádět řeč jinam. Nepamatuji si co se přesně stalo, ale Martin úplně přepnul. Vypadal, jako kdyby mu hráblo. Začal se se mnou hádat a ten kravál který jsme nadělali přivolal dospělé. Teta začala Martina uklidňovat a moje nevlastní máma mi potichu řekla, že jsem to přehnala a že bych se měla k němu chovat mileji. Zeptala jsem se proč? (Byla jsem na něj naštvaná a nechápala jsem, proč být na něj ještě více milejší) Máma mi řekla, že Martin je autista a že je někdy náladový. Ten den jsem od tety rychle odešla a hodně přemýšlela.
Do toho "osudného" dne jsem nevěděla, že je Martin "nemocný". Nic to ovšem nezměnilo a já Martina brala takového, jaký je. Pokud chtěl, dokázal se chovat jako NT smrtelník. Dokázal udělat mnohem více. Pokud se mělo něco vyřešit intelektuálně, vypadala jsem vedle něj jako idiot já. Martin je prostě super kluk (i když mám někdy sto chutí ho něčím přetáhnout po palici :D ). Po těch letech co se známe a jsme v kontaktu ho mám stejně ráda, jako tehdy, když jsem netušila, že je aspík. Martin podle mě jednou dosáhne velkých věcí. Někdy je mi sice trochu vzdálen, ale oba dva jsme našli takovou střední cestu, která vyhovuje oběma světům a jsme schopni se bavit. Zažili jsme toho mnoho a já doufám, že ještě prožijeme.
Chtěla bych Martinovi poděkovat za vše co pro mě dělal, dělá a někdy udělá. Jsi pozorný, milý, občas trochu šílený, ale jinak jsi pro mě úplně normální. Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat a že jsme kamarádi.
