Ahoj

Ten kdo četl můj první článek tak ví, že jsem se v něm zmiňovala o osobě, kterou jsem potkala ve škole a nepatří mezi NT. Jméno toho kluka není důležité, ale je přednější to, jaký je.

Bylo to vloni, asi koncem září. Jako každé ráno jsem se plahočila do třídy s šíleně těžkým báglem a hlavou plnou starostí. V tom si všimnu, že na hale běhá nějaký kluk. Něco mi na něm nesedělo a vzhledem k tomu, že jsem od přírody zvědavá, šla jsem zjistit kdo to je. Už když jsem přišla blíž, věděla jsem, že je na škole nový. Znenadání se ze schodiště vynořil můj ředitel a za ním kráčela žena a muž. Jak se později ukázalo, tak žena byla jeho "pravou rukou" a ten pán jeho táta. Neslyšela jsem o čem se bavili, ale jedno jsem věděla jistě - není to někdo, kdo je tady za výborné známky.

Ale jak šel den dál, já na toho kluka zapomněla. Až po šesté hodině, kdy jsem šla na oběd, jsem na něj znova narazila. Stála jsem ve frontě, když se objevila učitelka z dozoru a řekla mi ať ho pustím před sebe. Neřekla jsem nic a pustila toho kluka před sebe. Za mnou stálo stádo mých spolužáků, kteří se začali tvářit jako opice, když uvidí banán. Nevšímala jsem si jich. Z ničeho nic se na mě ten klučina otočil a dal se se mnou do řeči. Náš rozhovor byl krátký, ale pro mě přínosný. Zjistila jsem, že chodí do třetí třídy a že má paní, která mu pomáhá. Potom najednou přepnul a začal se bavit o všem možném. V tu chvíli jsem byla vděčná Bohu, že jsem znalec všech dětských seriálů a filmů. Jenže fronta na oběd končí u výdejního okénka a klučina se se mnou rychle rozloučil placákem. (Dělá to vždycky, přijde k Vám a Vy si s ním plácnete. Je to... Super!)

Od toho dne jsem si ho začala více všímat. Zjistila jsem, že se mu většina dětí směje. Velice mě překvapilo, jak reagovala má třída, když jim bylo oznámeno, že je ten chlapeček nemocný. Jedná má spolužačka se zeptala jak nemocný a dostala odpověď: On je autista. Zírala jsem na učitele jako padlá z višně. Jaksi mám v nevlastní rodině bratránka, který je autista. Doslova jsem zamrzla na místě. Třída, která vstřebala tuto informaci, se během chvíle rozdělila na tři tábory:

1. Bylo jim jedno kdo to je a nezajímali se o něj

2. Zajímali se o něj, ale snažili se najít způsoby, jak mu ublížit

3. Zajímali se o něj a snažili se s ním skamarádit (tady patřím já)

Čas šel dál a dál a dál a třetí tábor z mé třídy se s tím klukem skamarádil. Nedíváme se na něj jako na nemocného, ale jako na někoho, kdo má svůj vlastní a lepší svět, jenže má tu smůlu, že musí žít tady, kde ho málokdo pochopí. Můj třetí tábor s ním tráví hodně času a rádo s ním mluví. Myslím, že i on je rád, že si sním chce někdo povídat a naslouchat mu a ne na něj koukat jako na odpad, nebo na něco podřadného. Sice nevím jak to má těžké, ale jako člen třetího táboru jsem ráda, že mu nějak dokážu zpříjemnit den a sem tam i s něčím pomoci. Pokud se najde nějaký NT, který mu chce ublížit a někdo z třetího tábor je poblíž, má o problém postaráno.

Doufám, že vždy bude mít ten klučina kolem sebe lidi, kteří ho pochopí a budou ho mít rádi za to jaký je. Nic Vás nepotěší jako to, vidět tak výjimečnou osobu mezi NT jak zvládá i věci, které NT nezvládají ani z půlky. Nikdy se s ním nejde nudit a ani nikomu nemůže překážet. Dokonce je schopný vést dlouhé diskuze o všem možném. Ale největším potěšením pro mě je vidět jeho úsměv. Tento malý akt mimických svalů je tou nejkrásnější věcí.

Mohla bych o něm psát donekonečna a popisovat, jak velký je BOJOVNÍK, ale NIKDY nebudu mít tolika slov, abych jeho příběh plný OBJEVOVÁNÍ a HRDINSTVÍ dokonale popsala. Je prostě úžasný a já jsem ráda, že jsem se s ním mohla seznámit.