Já po tobě toužím,

slečinko krásná,

a moc mě smutek souží,

situace bez tebe je děsná.

 

Jistě si pamatuješ na naše dětské zážitky,

co už se nikdy nenavrátí víc,

byly to nezapomenutelně krásné prožitky,

kdy já hladil tvou líc.

 

Ty si se tak krásně červenala,

spolu jsme si hráli na školní zahradě,

tráva se krásně zelenala,

jó to já byl ještě v dobré náladě.

 

Potom co si ze školy odešla,

a já zůstal na základní,

i ta dobrá nálada s tebou odešla,

a já začal být pasivní.

 

Nový kolektiv byl jiný,

měl jinou morálku,

a i když já měl kamarády jiný,

odnesl jsem si v dopise nezapomnění špatnou obálku.

 

Teď jsem na škole střední,

je mi už dobře,

zatížen jsem hlavně ve dnech všedních,

ale všichni ke mně přistupují moudře.

 

Ale já na tebe vždy myslím a vzpomínám,

protože mi to nedá,

zuby smutkem přehnaně zatínám,

ale stejně jsem šťastný a řeknu si: Vida!

 

Nemohu na nic krásné zapomenout,

to nemá Asperger každý,

musím si vše stále připomenout,

budu si vše krásné a i ošklivé pamatovat navždy.

 

A jestli ti bude jednou těžko,

tak se za mnou někdy stav,

i má radost bude nad průměrnou vejškou,

máme přece svůj dobrý mrav.

 

 

Nezapomeň!