Mojí největší zálibou v předškolním věku bylo tzv. chození na auta. Každý den, nehledě na počasí, jsem musel projít stejným směrem všechna parkoviště na našem sídlišti. U každého auta jsem se musel zastavit, abych nahlas přečetl SPZ a zjistil si, jaký typ poklic nebo ráfků má dané auto, dokonce jsem si je nazýval nesmyslnými názvy.  Jednalo se o každodenní rituál, který trval něco přes hodinu a nesměl se vynechat.

Z dovolené i z výletů jsme se vraceli tak, abych se stihl jít s jedním z rodičů podívat na auta. Takto to trvalo neskutečně dlouhé 3 roky a děkuji rodičům za velkou trpělivost. Dalším rituálem bylo stavění auta ze všech kostiček lega, co jsem měl.

Na jaře r. 2004 jsem absolvoval vyšetření u PhDr. Thorové, která mi diagnostikovala AS. Téhož roku jsem nastoupil na ZŠ. Ve škole se mi začalo líbit v okamžiku, kdy jsem zjistil, že tam nemusím po obědě spát. V té době jsem miloval Písničky z pohádek a dětských filmů, které p. uč. hrála často na kytaru, a díky tomu jsem se ve škole cítil dobře. Měl jsem štěstí na paní asistentku, která mi rozuměla a plně chápala mé problémy. Snažila se mně maximálně přiblížit, počítala se mnou slovensky i maďarsky, učila se latinské názvy zvířat, hub atd. Pamatuji si, že jsem si v 1. třídě se spolužáky rozuměl, dávali jsme si dárečky, malovali obrázky a tak dále, prostě znáte to.

Problémy začaly ve 4. třídě, kdy jsem nemohl unést to, že některým dětem začala puberta a p. uč. se na ně zlobila. Já měl rád jí i děti a jejich spory mě těžce nervovaly. Nevěděl jsem na čí straně stát a bohužel jsem si pak vybral svět dospělých, což, jak už dávno vím, jsem udělal špatně a popudil jsem proti sobě hodně spolužáků :(. V 5. třídě, tedy na podzim 2008, se objevily případy žloutenky a já měl takový strach, že mi to přerostlo v panickou hrůzu z nemocí, které by mi ani nehrozily. První stupeň mi skončil tak, že už ty vztahy nebyly takové jako dřív, ale později jsem si uvědomil, že jsem si za to mohl částečně sám. Dlouhou dobu jsem si to vyčítal, ale až teď, tedy po skončení ZŠ, jsem se potkal s pár lidmi z prvního stupně a zjistil jsem, že někteří z těchto lidí mají postoj (sice s menšími změnami) stejný. Projevuje se to např. tím, že se dokáží se mnou normálně bavit, což hodně lidí z druhého stupně nedokáže. Sice ne všichni lidi z prvního stupně (zvláště ten spolužák, kterého jsem napomínal) se se mnou nebaví jako s obyčejným člověkem, ale je i taková část, která má větší odstup ode mne. Holt co jsem si nadrobil, tak jsem si sežral. Toť k prvnímu stupni.

No a na závěr článku je ještě jedno poučení, které zní: "Aby si člověk mohl všecko uvědomit, musí padnout na dno." A skutečně se tak stalo. To dno se jmenovalo druhý stupeň.