Vytisknout
Kategorie: AS pohled na svět
Zobrazení: 934

Dunivý zní molový tón. Ten hrubě břitký a tuze smutný. Bázlivý z rozpoutaného jara, ze zpustělého nebe, kdo ví, snad i z rozverné povahy sešlého handlíře kolem jdoucího. Doprovázený kouřem mlhy pár mraků, jeden stín, samý tlach. Prázdný, sveřepý a přesto tichý, neb nesvedu vnímat jej. Kam on, tam rozpaky s bázní v duši počnou tkvít, kde i dychtiví ztráty seznají. Byl by sám, byl by hluchý. Jediný já, on jím stal se hned. Neb svým dít, svým znát - já duši neskrývám, pravdu slychám i strach nemám. Hašteřivý, stále melancholicky táhnoucí se, věru z deprese do mánie člověka vábí. Starý brach chvíli zastavil, rozumovou rozvahou, jak posunkem čela sál valný zmar snahy vzdoru, co již dávno vzdal. V každé další, pro ni, pro něj, sám s ním dál se smál - sobě, jemu a mně. Tak šel dál, rozteklé líce potem co stírá, jak v chůzi vítr prudí drážděním zvlhlých nervů na již tak citlivé kůži přestárlé. Marný boj, stále zábavný však jak zdá se zas o trochu víc. Kam táhnou nás sevřené ostny řemdihu každé jeho strany. Prchlivý utíká, bázlivý třese se, leč on? Kým se stane? Já vím, vždyť odpověď na prahu sní a to vše zřím, všude i tam, kde zhola nic není. Klade pražce v divném cesty tvaru, pro nikoho, pro nic. Hloupí, hloupí, hloupí. Proč by se nesmál zas? Jim, jimi, sobě a mně. Chtějí hledaje jej, chtějí jiné, podobné, jiné známé a přesto stejné. Blahosklonně káže, sobě, jim i tobě. Zběsile volám, křičím, řvu! Ne, to nezvládnu! Nemohu víc! Pak už jen ticho opakuje dominanci. Zkažený, marnotratný, zbabělý. Všeho všude z života sroste. Ve vztahu k tobě i němu. Kvete láskou, radostí a bohužel také žalem ze vzteku kypěním nad tím, co zničil. A hněv pomalu uvadá, vytrácí se, zmírá, končí... Zrak neznal, sluch ztratil a hlas tuze prázdný. Dunivý zní molový tón. Hlavu vzal, když šel, slzami zaléval. Zprvu štěstí, načež zármutek, nakonec láska. Jeho, jemu, sobě, nám i tobě. Všude, pro všechny se všemi, s námi, ztracený. Šíří se jako mor, rezonuje z hor, zaniká v nížinách. Setká se na začátku, příběh číkoli vypráví. Z kapes, z kapesníku, jak tahaje jej, zlatý předmět k zemi padá. Na řetízku, s kolečky a tak. Hodinky možná, zapalovač třeba, kdo ví. Zavdá v baru na křižovatce, zasteskne po matce a opláče otce. Jak s žalem přišel, v lásce odchází - k nám. Dunivý zní molový tón.