Vytisknout
Kategorie: AS pohled na svět
Zobrazení: 1101

Znáte taky ten pocit, když se díváte na film a po skončení filmu se cítíte jak praštěný palicí nebo jako když vás někdo vzbudí ve dvě ráno?

Jednou jsme se ve škole místo tělocviku dívali na film (jmenoval se „Fakjů pane učiteli“). Byla to komedie, hrozná blbost, ale zároveň celkem promakaný film. Když jsme film zapli, začla jsem si všímat toho, jaká je to blbina. Dlouho předtím jsem žádnej film neviděla, možná proto jsem si odvykla takový to „začumění“ do obrazovky. Lidi ve filmu se na sebe usmívali jako dementi, říkali si mezi sebou věci, který

by si lidi v reálu nikdy neřekli (jak už to tak ve filmech bývá) a taky se k sobě ve filmu všichni chovali jakoby hezky, když někdo něco řekl, v reálu by ho lidi okolo setřeli, nebo by to bylo minimálně trapný.

Taky jsem si všimla toho, že když se lidi mezi sebou už hodně usmívali a začlo  tam bejt až moc nereálných věcí, strhla se taková ta bitka (odehrávala se ve třídě mezi žáky a učitelem, myslím), k tomu hlasitá hudba, přesně scéna, ve který se spolužáci začuměli nejvíc. Taky měl celej film výraznější barvy a prostředí uklizený (chodby ve škole čistý, venku shrabaný listí a posekaná tráva).

No prostě jsem se do toho filmu nezačuměla, spíš jsem přemýšlela o tom filmu, ale hlavně jsem zjistila věc, která mě dost překvapila, pokud o tom takhle přemýšlím, po shlédnutí filmu nejsem mimo.

Potom jsem říkala spolužačce o tom, jakej je ten film blbost (že se tam lidi usmívali jak dementi, čistý chodby atd.) a ona mně jen odpověděla: „Je to přece komedie, takový filmy nejsou k tomu, abys o tom přemejšlela, do toho se jen tak začumíš pro zábavu, když o tom budeš přemýšlet, bude tě jenom bolet hlava.“ No mě teda hlava bolí daleko víc, pokud se do filmu začumím a po skončení se mám vrátit do reality.