Ahoj lidi,
dal jsem se do psaní mé nové knihy, která je na způsob holčičího deníku s AS. Je to asi dva týdny dozadu a já zapřemýšlel, jaké by to bylo, kdybych byl holka, jaký bych měl život, jestli bych byl vyspělejší v myšlení atp. A protože si poměrně často zavzpomínám na časy, kdy jsem uměl s ostatními NT lidmi poměrně dobře vycházet, tak jsem se rozhodl, že napíšu novou knihu na způsob deníku, jak už jsem zmiňoval. Mluvím hlavně o časech prvního stupně, hlavně 1. -3. třída. Ve čtvrté třídě se to začalo už trochu s prominutím posírat a potom taky v pátý třídě. Ale pravdou je, že jsem začal kárat už trošku ve třetí třídě, ale trochu víc se to posralo až v pětce. Furt jsem byl protivný na ostatní a tím jsem si to všechno pokazil. Ale jak jsem po dlouhém čase, tedy až na střední škole pochopil, že to neznamenalo, že by mě hodně lidí přestalo brát. Když se potkám s nějakými spolužačkami z prvního stupně, tak se dokážeme normálně pozdravit a i pokecat. Samozřejmě když tam není hodně lidí, které známe, třeba v autobuse.
V šestý třídě se naše třída rozdělila do různých částí ostatních tříd našeho ročníku a to byl konec všeho. Naše třída jako celek se přestala bavit a už to nebylo jako dříve. Navíc přišli noví lidé z jiné pardubické školy, protože musela být obsazena místa v nové sportovní třídě - áčku. My, třída na prvním stupni jsme byli béčko a se starým áčkem jsme se moc nemuseli a v šestý třídě si tam moji spolužáci z prvního stupně nerozuměli s áčkovou většinou. Tento fakt nevedl k dobrým podmínkám pro mě, ba právě naopak, uškodil mi. Moje nová třída mě od první třídy neznala a možná proto mě nebrali takového jaký jsem a u většiny té nové třídy to dodnes trvá, bohužel. Jakoby ideály dobré třídy s koncem prvního stupně zemřely. Dlouho jsem si myslel, že mne nikdo nemá rád, hlavně kvůli tomu, co jsem dělal v páté třídě. U někoho, jak tak teď koukám, jsem se bál oprávněně, u někoho méně, ale na druhý stupeň nemám moc pěkné vzpomínky, protože i teď mám pocit, že mezi lidi z druhého stupně nepatřím.
Ale za celou dobu základky jsem nezapomněl na krásný chvíle hlavně prvních čtyř tříd. Měl jsem dobré kamarádky i kamarády, který by nikdy nepřipustili to, co se dělo na druhém stupni. Jenomže opět říkám, když přišel ten druhý stupeň, tak se všechny kontakty přerušily. A protože na druhým stupni to šlo tzv. do kytek, tak jsem strašně začal toužit po nereálných snech a mám to trochu doteď. Tak plynul čas a já jsem se dostal do deváté třídy, kdy se každý z nás měl rozhodnout, kam půjde. Já měl vybranou SOŠ Cestovního ruchu, kde i teď studuji. Jenže čas plynul příliš pomalu a čekání na to, až vypadnu ze základky a konečně se zbavím druhostupňových spolužáků byla moje neskutečná touha. Ke konci devítky mě řekl jeden spolužák, že ta škola, na kterou jdu nemá dobrou pověst a že prý to mají tak všechny polabinské školy - promiňte mi to, ale já to musím říct - zmrd jeden, kvůli němu jsem se obával nejhoršího tak, že jsem celý prázdniny trnul strachy, co bude. Nakonec jsem získal tu nejlepší třídu, jakou jsem mohl získat. Sice se nebavím s mnoha lidmi, ale tam neexistuje žádný náznak, že bych byl něco méně, ba právě naopak. Ale je pravda, že jsem nepřestal vzpomínat na pro mě zlaté doby prvního stupně. Minulý rok v září jsem začal chodit do tanečních, kde jsem chodil s tou částí třídy z druhého stupně, se kterou jsem ještě jakž takž vycházel, ale také tam chodili, a to jsem je poznal z FB, spolužáci jedné mé bývalé spolužačky z prvního stupně - Naděnky, která v té mojí knížce vystupuje jako Naďa Kovandová. A to byla taková jedna z perliček, která zapříčinila to, že jsem začal vzpomínat. A potom mě začala pronásledovat ta myšlenka, jakou jsem již v úvodu zmínil, a to byl konec.
Nevím, kdy dopíšu tu knihu, ale nechci se toho psaní vzdát. Chci rozšířit myšlenku o tom, že existují různí aspíci, kteří to sice nemají v životě lehké, ale mohou se proti všem těžkostem dokázat bránit i s podporou různých přátel, mezi kterými jsou i spolužáci.
Děkuji a pište různé názory.
