Jsem nemocná, všechno mě štve a s největší radostí bych se šla někam zahrabat – hluboko a doslova… Jenže to (bohužel) nedokážu, takže proč nenapsat menší (tak trochu hate) úvahu/pohled na svět jedné „otrávené“ aspergřice?

 

     Jak si tak ležím v posteli, nezbývá mi dost mozkové kapacity na to, abych dělala něco alespoň trochu produktivního, ale zároveň mi zbývá dodatek místa na přemýšlená o tom, že bych měla dělat něco produktivního… Přeloženo do lidské řeči, nudím se a nervuju, a když se nudím a nervuju, potřebuju se něčím zabavit – tedy čtu všechno možné… No a jak jsem si tak četla, narazila jsem na článek týkající se lhaní (nebo spíš nelhaní) osob s PAS.

     To mě i přes závoj zacpaného nosu a bolest hlavy zaujalo… Mám totiž jedinečnou schopnost štvát lidi – to někdy souvisí s faktem, že dost často vypadám, jako kdybych zrovna obětovala Satanovi, jindy proto, že fušuju do věcí jako je filosofie, lidská práva a nezvyklý výklad historie… a co asi nejčastěji, protože říkám, co si myslím… To v naší zemi bývá bohužel bráno po půlstoletí v područí KSČ jako smrtelný hřích.

     Někdo se mě zeptá: „Sluší mi ten svetr?“ Otáčí se, předvádí… no a já vidím jen kus nevkusného hadru, co je zrovna ve slevě. A to taky řeknu, přeci proč bych měla někomu lhát o tom, že mu daná věc sluší, když by ho za to jedině někdo za jeho zády pomlouval? Does it make sense to you?

     Jenže to je součást toho, co bývá obvykle nazýváno „společenským chováním“ – lidé se přeci neuráží napřímo, ale dělají si to za zády… To ví každý a mě trvalo zatraceně dlouho na to přijít.

      A takových situací je spousta, celý můj život je naplněný nedorozuměním a trapasy způsobenými mou nechutí neříkat lži… Ovšem to, že nerada lžu NEZNAMENÁ, že lhát neumím. Když lžu, držím se pravidla: The best lies are based on truth, tedy nejlepší lži se zakládají na pravdě a Remember everything, pamatuj si všechno. Funguje mi to dobře – „nakecám“ takřka komukoli cokoli, jako bonus by se k tomu dalo ještě přidat „dovedně“ hrané NT chování… Mám v tom celoživotní praxi počínající nadávkami a nepochopením rodičů… Tedy jde mi to opravdu dobře, morální problém řeším pouze na jakési filosofické úrovni, kterou si pomalu ani nepřipouštím, protože to dělá každý, tak proč bych nemohla i já?

     Ale co mi vadí je ta únava a nutnost si pamatovat všechny ty lži a pořád dokola je opakovat, prostě mi to přijde zbytečné… Navíc, jak jsem zjistila, mnohým lidem jednoduše vyrazíte dech tou pravdou, kterou nechtěli slyšet, a která je v vašem případě natolik absurdní, že to přece nemůže být lež…