Ahoj
Mám AS, zjistil se u mě asi ve 13ti letech, ale známky toho že sem postižená sem měla už dávno předtím, nejspíš už po narození nebo v jednom roce. Jenomže moje rodiče sou tak natvdlí že si nikdy nechtěj přiznat že mají doma místo dítěte postižáka. Fotr byl vždycky nasranej, když jsem nezvládla věc, kterou po mě chtěl: „tvoji sourozenci to zvládnou“. Mám tři starší sourozence. Například když jsme škrábali brambory a já je škrábala pomalu, ségra mě vždycky říkala že je škrábu schválně pomalu, abych se mohla flákat.

Taky se mě snažil naučit jezdit na kole. Samozřejmě, každej rodič potřebuje mít egopocit, že je jeho dítě nejlepší. Ale mě to ježdění moc nešlo, a on si vymejšlel ještě vymoženosti: umět jezdit do kolečka, umět jezdit ve stoje a brzdit přední ruční brzdou. Mě to samozřejmě nešlo a nutil mě do toho a byl strašně nasranej, že mě to nešlo. Taky mě chtěl naučit na lyžích ("prej že hodněj tatínej že se nám věnuje") ale on i u tohodle byl zase nasranej, že mě to nejde (mě nic nejde) a nechal mě mrznout v zimě na sjezdovce celej den, až sem skoro necejtila prsty a nedovolil mě se jít ohřát do chaty. (aby měl zas ten egopocit že jeho dítě vydrží bejt několik hodin v kuse v mrazu). Nebo když jsme o víkendech jezdili na výlety (většinou do Krkonoš), vždycky mě strašně dlouho trvalo se připravit. Všichni ostatní už byli dávno vypravený. Fotřík vždycky říkal, že moji sourozenci už jsou dávno hotový a že já schválně zdržuju a pak mam srandu z toho jak nestíháme. A pak na vejletě, když jsme chodili po cestě a já jim nestíhala, moje rodina šla klidně dál a dělali si ze mě srandu, že mě utečou. Já jim to samozřejmě věřila, to že by mě tam nechali, takový blbý dítě když se ani neumím vypravit a neumím lyžovat. Taky jsme měli jednu známou rodinu, mají stejně starou dceru přibližně se mnou a táta mě říkal, že mě s ní vymění, když budu zlobit. Je úplně vypatlanej. Ať chcípne, debil.

A v první třídě, samozřejmě problémy s chováním páč sem hyperaktivní, úča si na mě u rodičů stěžovala a on mě za to doma mlátil řemenem, a že mě mlátit nebude teprve až budu hodná. Když zmlátil ségru nebo osatní sourozence v mim věku, samozřejmě to pochopili, že maj bejt hodný. Jenom já sem postižená a tak sem ve škole zlobila dál, a on mě dál mlátil. Taky učení, nic mě tam nešlo, můj hnusnej škrabopis a matika. A fotřík chce mít chytrý dítě, co všechno zvládne a ne žádnýho chcípáka. (vždyť i lidi kteří nemůžou mít děti si adoptujou zdravý bílý dítě a ne postižáka). A tak se mě rodiče snažili předělat. Nutili mě se učit, kdaždej den celý odpoledne, žádnej večerníček, žádný sladkosti, žádný hraní her na počítači. „Všechno zakázat a dovolit teprv až budeme mít dítě podle našich představ". Jenže AS nevyléčíte, stejně jako nenaučíte vozejčkáře chodit.

No a pak jendou ňáká úča řekla mamce že mam asi vadu v mozku a ať mě vezme do poradny. Jenže v tu dobu sem začla chodit do pátý třídy a rodiče chtěli abych začla chodit na gympl. A tak místo běhání po cvokařích se rodiče radši věnovali tomu, abych se učila a mohla chodit na gympl. Samozřejmě že sem příjmačky nedala. Děti ve škole se mě smály, proč sem ty příjmačky vůbec zkoušela když je přece jasný že na to nemam. Učitelka na mě byla zasedlá (skoro všichni dospělí na mě byli zasednutí) a srala mě s tim že prej spěcháme na obědy (celá třída spěchala ale mě s tim úča srala nejvíc). Na druhym stupni se z nás začli stávat puberťáci, já se jako jediná z holek nemalovala jako největší demenet (jaký pak jak), pak mě šikanovali, jedna holka mě srala s píčovinama třeba, že sem si chtěla zatáhnou roletu u okna a ona řekla ať ji nechám vytaženou, pak se mě všichni smáli že mě vadí sluníčko. Pak se mě smála třída o rok vejš že mluvím rychle no a všichni ze mě prostě měli prdel (možná ještě maj). Mezi tím mě mamka vzala do normální poradny, tam mi řekli že mě nic není (ani se nedivím že se to tomu pedagogu nechtělo řešit) a pak mě vzali k jednomu cvokařovi, ten rodičům řek, ať to neřešej a mě řekl že mě nic není (taky se mu to nechtělo řešit) a tak sem sama musela mamku ukecávat ať mě někam vezme, samozřejmě mamce se to taky nechtělo řešit no a tak sem jí ukecala, vzala mě k další cvokařce a ta mě poslala zas někam prostě lítání a papírování, pak mě řekli že mam AS, mamka se z toho mohla posrat (z toho že má postižáka doma), taťka tvrdí že mě nic není a že ze sebe postiženou jenom dělám (to tvrdí víc lidí), ségra mě říká že se svym postižením na všechno vymlouvám a furt mě vyčítá kraviny. Další dva sourozenci už v tu dobu doma skoro nebyli.
Teď je mi 16, chodim na střední kde se učíme sračky (jako na všech školách takže stejně nemam na výběr), kamarády nemam, všechny lidi nesnášim a nevidim jedinej smysl života. Chápu, někdo může začít dělat ňákou věc která ho bude bavit, věnovat se jí a žít pro to. Ale to stejně není pravej smysl života. Je to jen imaginární smysl, kterej si ten člověk vymyslel, aby se nezbláznil. :)