Na tohle zajímavé, ale poměrně zvláštní, téma mě navedl článek od jedné AS blogerky a donutil mě se zamyslet, jak to vypadá uvnitř mé hlavy. Sherlock Holmes má takzvaný palác mysli, Ch. A. Magnussen zase přihrádky se složkami uvnitř a Strašilka papír. A co mám já?

Uvnitř mé hlavy to vypadá jako ve velkém kině, které ale není jako to klasické kino, kam byste zamířili na premiéru nového filmu, nýbrž to působí jako taková ta promítárna ve hvězdárně. Je tajemné a chaotické, tak jako vesmír. A veliké.

Na sedačkách sedí lidé, které mám ráda, nebo jsem kdy měla ráda a momentálně mi chybí. Občas tam sedávají i lidé, kteří nemají rádi mně, ale pro mě osobně jsou nějakým způsobem zajímaví.

Plátno je opravdu obrovské a nabízí veškeré detaily mojí roztříštěné mysli. Téměř žádná scéna není v celku. A co se na něm promítá? Cokoliv, co se děje v mém životě; ať to špatné, nebo to dobré, promítají mé fantazie – co bych chtěla dokázat a jak bych chtěla, aby vypadal můj (a nejen můj) svět v budoucnosti. Dokonce i věci, které se mě přímo netýkají, ale podvědomě je vidím. A celé to běží jako film.

Narcistické? Možná, pravděpodobně ano. Ale hlavní na tom všem je, že se neumím od ničeho oprostit; emoce neprožívám intenzivně, za to ovšem dlouhodobě a nedokážu se přes spoustu věcí přenést ani po několika letech.

A co vaše mysl?