Podrobnosti
Kategorie: AS pohled na svět
Zobrazení: 1532

Jsem nemocná, všechno mě štve a s největší radostí bych se šla někam zahrabat – hluboko a doslova… Jenže to (bohužel) nedokážu, takže proč nenapsat menší (tak trochu hate) úvahu/pohled na svět jedné „otrávené“ aspergřice?

 

     Jak si tak ležím v posteli, nezbývá mi dost mozkové kapacity na to, abych dělala něco alespoň trochu produktivního, ale zároveň mi zbývá dodatek místa na přemýšlená o tom, že bych měla dělat něco produktivního… Přeloženo do lidské řeči, nudím se a nervuju, a když se nudím a nervuju, potřebuju se něčím zabavit – tedy čtu všechno možné… No a jak jsem si tak četla, narazila jsem na článek týkající se lhaní (nebo spíš nelhaní) osob s PAS.

     To mě i přes závoj zacpaného nosu a bolest hlavy zaujalo… Mám totiž jedinečnou schopnost štvát lidi – to někdy souvisí s faktem, že dost často vypadám, jako kdybych zrovna obětovala Satanovi, jindy proto, že fušuju do věcí jako je filosofie, lidská práva a nezvyklý výklad historie… a co asi nejčastěji, protože říkám, co si myslím… To v naší zemi bývá bohužel bráno po půlstoletí v područí KSČ jako smrtelný hřích.

     Někdo se mě zeptá: „Sluší mi ten svetr?“ Otáčí se, předvádí… no a já vidím jen kus nevkusného hadru, co je zrovna ve slevě. A to taky řeknu, přeci proč bych měla někomu lhát o tom, že mu daná věc sluší, když by ho za to jedině někdo za jeho zády pomlouval? Does it make sense to you?

     Jenže to je součást toho, co bývá obvykle nazýváno „společenským chováním“ – lidé se přeci neuráží napřímo, ale dělají si to za zády… To ví každý a mě trvalo zatraceně dlouho na to přijít.

      A takových situací je spousta, celý můj život je naplněný nedorozuměním a trapasy způsobenými mou nechutí neříkat lži… Ovšem to, že nerada lžu NEZNAMENÁ, že lhát neumím. Když lžu, držím se pravidla: The best lies are based on truth, tedy nejlepší lži se zakládají na pravdě a Remember everything, pamatuj si všechno. Funguje mi to dobře – „nakecám“ takřka komukoli cokoli, jako bonus by se k tomu dalo ještě přidat „dovedně“ hrané NT chování… Mám v tom celoživotní praxi počínající nadávkami a nepochopením rodičů… Tedy jde mi to opravdu dobře, morální problém řeším pouze na jakési filosofické úrovni, kterou si pomalu ani nepřipouštím, protože to dělá každý, tak proč bych nemohla i já?

     Ale co mi vadí je ta únava a nutnost si pamatovat všechny ty lži a pořád dokola je opakovat, prostě mi to přijde zbytečné… Navíc, jak jsem zjistila, mnohým lidem jednoduše vyrazíte dech tou pravdou, kterou nechtěli slyšet, a která je v vašem případě natolik absurdní, že to přece nemůže být lež… 

Add a comment

Podrobnosti
Kategorie: AS pohled na svět
Zobrazení: 1387

Na tohle zajímavé, ale poměrně zvláštní, téma mě navedl článek od jedné AS blogerky a donutil mě se zamyslet, jak to vypadá uvnitř mé hlavy. Sherlock Holmes má takzvaný palác mysli, Ch. A. Magnussen zase přihrádky se složkami uvnitř a Strašilka papír. A co mám já?


Uvnitř mé hlavy to vypadá jako ve velkém kině, které ale není jako to klasické kino, kam byste zamířili na premiéru nového filmu, nýbrž to působí jako taková ta promítárna ve hvězdárně. Je tajemné a chaotické, tak jako vesmír. A veliké.


Na sedačkách sedí lidé, které mám ráda, nebo jsem kdy měla ráda a momentálně mi chybí. Občas tam sedávají i lidé, kteří nemají rádi mně, ale pro mě osobně jsou nějakým způsobem zajímaví.


Plátno je opravdu obrovské a nabízí veškeré detaily mojí roztříštěné mysli. Téměř žádná scéna není v celku. A co se na něm promítá? Cokoliv, co se děje v mém životě; ať to špatné, nebo to dobré, promítají mé fantazie – co bych chtěla dokázat a jak bych chtěla, aby vypadal můj (a nejen můj) svět v budoucnosti. Dokonce i věci, které se mě přímo netýkají, ale podvědomě je vidím. A celé to běží jako film.


Narcistické? Možná, pravděpodobně ano. Ale hlavní na tom všem je, že se neumím od ničeho oprostit; emoce neprožívám intenzivně, za to ovšem dlouhodobě a nedokážu se přes spoustu věcí přenést ani po několika letech.


A co vaše mysl?

Add a comment

Podrobnosti
Kategorie: AS pohled na svět
Zobrazení: 1321

Dunivý zní molový tón. Ten hrubě břitký a tuze smutný. Bázlivý z rozpoutaného jara, ze zpustělého nebe, kdo ví, snad i z rozverné povahy sešlého handlíře kolem jdoucího. Doprovázený kouřem mlhy pár mraků, jeden stín, samý tlach. Prázdný, sveřepý a přesto tichý, neb nesvedu vnímat jej. Kam on, tam rozpaky s bázní v duši počnou tkvít, kde i dychtiví ztráty seznají. Byl by sám, byl by hluchý. Jediný já, on jím stal se hned. Neb svým dít, svým znát - já duši neskrývám, pravdu slychám i strach nemám. Hašteřivý, stále melancholicky táhnoucí se, věru z deprese do mánie člověka vábí. Starý brach chvíli zastavil, rozumovou rozvahou, jak posunkem čela sál valný zmar snahy vzdoru, co již dávno vzdal. V každé další, pro ni, pro něj, sám s ním dál se smál - sobě, jemu a mně. Tak šel dál, rozteklé líce potem co stírá, jak v chůzi vítr prudí drážděním zvlhlých nervů na již tak citlivé kůži přestárlé. Marný boj, stále zábavný však jak zdá se zas o trochu víc. Kam táhnou nás sevřené ostny řemdihu každé jeho strany. Prchlivý utíká, bázlivý třese se, leč on? Kým se stane? Já vím, vždyť odpověď na prahu sní a to vše zřím, všude i tam, kde zhola nic není. Klade pražce v divném cesty tvaru, pro nikoho, pro nic. Hloupí, hloupí, hloupí. Proč by se nesmál zas? Jim, jimi, sobě a mně. Chtějí hledaje jej, chtějí jiné, podobné, jiné známé a přesto stejné. Blahosklonně káže, sobě, jim i tobě. Zběsile volám, křičím, řvu! Ne, to nezvládnu! Nemohu víc! Pak už jen ticho opakuje dominanci. Zkažený, marnotratný, zbabělý. Všeho všude z života sroste. Ve vztahu k tobě i němu. Kvete láskou, radostí a bohužel také žalem ze vzteku kypěním nad tím, co zničil. A hněv pomalu uvadá, vytrácí se, zmírá, končí... Zrak neznal, sluch ztratil a hlas tuze prázdný. Dunivý zní molový tón. Hlavu vzal, když šel, slzami zaléval. Zprvu štěstí, načež zármutek, nakonec láska. Jeho, jemu, sobě, nám i tobě. Všude, pro všechny se všemi, s námi, ztracený. Šíří se jako mor, rezonuje z hor, zaniká v nížinách. Setká se na začátku, příběh číkoli vypráví. Z kapes, z kapesníku, jak tahaje jej, zlatý předmět k zemi padá. Na řetízku, s kolečky a tak. Hodinky možná, zapalovač třeba, kdo ví. Zavdá v baru na křižovatce, zasteskne po matce a opláče otce. Jak s žalem přišel, v lásce odchází - k nám. Dunivý zní molový tón.

Add a comment

Podrobnosti
Kategorie: AS pohled na svět
Zobrazení: 1312

Již nějakou dobu přemýšlím nad závažností své poruchy a nad možností seznání obdobného jedince. Jak svět zřím? Věru hlavním rozdílem od většiny jest mé uchovávání objektivity. Výchova, reklama, ... Zhola nic mne nedokázalo ovlivnit - nesmýšlím jakkoliv o komkoliv - žádné předsudky, názory, závěry, ... Mám-li se rozhodnout, pak činím na základě logické operace či jen prosté náhody. Pro mou maximální pragmatičnost nemám vztah ani k vlastní rodině - byť logika mne udržuje v rámci obecně prospěšné symbiózy.

Svedu dokonce předvídat budoucí události, načež jsem kupříkladu kamarádce vylíčil spletitý příběh její vztahové sféry. Vše se naplnilo do posledního písmene. Od způsobu seznámení, důvodu rozchodu... (Konkrétněji, že se za 2 měsíce rozejde se současným přítelem, za další 3 ji jiný písemně konfrontuje na sociální síti, s tímto bude 2 roky a vstoupí do toho třetí osoba, chvíli bude udržovat kontakt s prvním zmíněným klukem a následně dozná konečně dlouhodobého vztahu.) Obdobných příběhů jsem líčil ještě několik - občas to jen vysypu, jindy nahlédnu do rukopisu, do dlaně, anebo se dotyčné osoby jen/ani nedotknu. Zmíněná kamarádka mne chce podpořit, zkusil-li bych hrát si na senzibila. Obecně na svou schopnost poznat co se stane vždy spoléhám. Díky tomu se mé chování prvotně jeví zcela nesmyslné - vše do sebe zapadne třeba až po 5 letech.

Zajímavé to mám i s pamětí. Celkově mívám problém s představivostí - jasně si vybavit konkrétní aspekty jednotlivé vzpomínky. Když se ovšem nesnažím být konkrétní, často si vzpomenu na cokoliv šíleného - na toliko přesný údaj, že nechápu, jak mi může dělat potíže vzpomenout si na to, co jsem dělal před 5 minutami. Rovněž někdy svedu cosi neuvěřitelného -  vypočítám náročný příklad bez přemýšlení a jindy nevyřeším ani triviální úlohu. Právě, že většinou musím nechtít daný problém vyřešit - musím si řešení vymyslet - uzmout co mne zrovna napadne.

Vymykám se samozřejmě i zálibami. Poslouchám klasiku -> operu, Tuvanský zpěv, čínské/japonské/mongolské/filipínské/... tradiční písně -> zkrátka klasické nástroje jako flétna, piano, tuvax, ...; jazz -> saxophone, ...; gospel, soul, písničkáře, ... Sám provozuji alikvótní zpěv a operu. Dále se věnuji zen-buddhismu -> meditacím, Wushu, ... Žádné drogy -> alkohol, káva, ...

Pak tedy existuje kompatibilní jedinec? Anebo kdosi alespoň stejně pragmatický - neempatický?

Add a comment

Podrobnosti
Kategorie: AS pohled na svět
Zobrazení: 1452

Ahoj lidi,

dal jsem se do psaní mé nové knihy, která je na způsob holčičího deníku s AS. Je to asi dva týdny dozadu a já zapřemýšlel, jaké by to bylo, kdybych byl holka, jaký bych měl život, jestli bych byl vyspělejší v myšlení atp. A protože si poměrně často zavzpomínám na časy, kdy jsem uměl s ostatními NT lidmi poměrně dobře vycházet, tak jsem se rozhodl, že napíšu novou knihu na způsob deníku, jak už jsem zmiňoval. Mluvím hlavně o časech prvního stupně, hlavně 1. -3. třída. Ve čtvrté třídě se to začalo už trochu s prominutím posírat a potom taky v pátý třídě. Ale pravdou je, že jsem začal kárat už trošku ve třetí třídě, ale trochu víc se to posralo až v pětce. Furt jsem byl protivný na ostatní a tím jsem si to všechno pokazil. Ale jak jsem po dlouhém čase, tedy až na střední škole pochopil, že to neznamenalo, že by mě hodně lidí přestalo brát. Když se potkám s nějakými spolužačkami z prvního stupně, tak se dokážeme normálně pozdravit a i pokecat. Samozřejmě když tam není hodně lidí, které známe, třeba v autobuse.

Add a comment

  1. Jaká mohou mít autisté předsevzetí na Nový rok?
  2. Aspergeři a paměť
  3. Život stojí za hovno
  4. Film