Vytisknout
Kategorie: Psáno aspergery
Zobrazení: 1239

 Byla jsem klidné a spavé dítě. Možná až moc klidné, jelikož jsem pár měsíců po narození skončila na neurologii s podezřením na mentální retardaci. Prý mi chyběly některé reflexy, časem mě však označili za "normální". Během vývoje jsem přeskočila fázi lezení.

  V batolecím věku jsem si vyhrála sama, rodiče jsem vyhazovala z pokojíčku - nechtěla jsem, aby mě někdo rušil a zasahoval do mých her. Jinak jsem byla velmi mazlivé a přítulné dítě. Fantazijní hry na "budu dělat jakože" mě moc bavily. Lidí jsem se bála. Nástup do školky byl nejhorším dnem mého dětství, opuštění bezpečí, krok do neznáma. Jak s ostatními mluvit, co říkat, jak si hrát? Měla jsem ale štěstí, ujala se mě jedna holčička, celé tři roky jsem na ní visela. Podobným způsobem jsem fungovala i v dalších kolektivech (škola, tábory) - vždy jsem si našla kamarádku na níž jsem byla závislá...málokterá to vydržela. Většina odešla a každý takový odchod pro mě byl velkou ranou. 

 Bylo mi čím dál větší záhadou, jak fungovat v kolektivu, jak se zapojit, co a kdy ve které situaci říct. Občas jsem to zkusila, ale často jsem měla pocit, že na mě ostatní hledí nechápavě, někdy dokonce vyděšeně, někdy se mi smáli...časem jsem si dokázala najít kamarády (většinou taky trochu "zvláštní"), ale zjistila jsem, že větší počet lidí nedávám (nestíhám sledovat konverzaci) a že delší pobyt i s přáteli mě nesmírně vyčerpává. Často jsem byla unavená, poměrně malé podněty mě dokázaly unavit a vyčerpat na celé hodiny.

 Oční kontakt navazuji, ale je pro mě těžké hledět druhému do očí a zároveň vnímat, co říká. Hlasité zvuky mě děsí.  Nemám žádný specifický koníček, jak tomu prý u AS bývá. Celý život mám pocit, že nejsem normální, snažila jsem se přizpůsobit většině, ale nejde to. Domnívám se, že jsem empatická, ale i když s druhým soucítím, často nevím, jaká volit slova, abych ho utěšila.

 Většinou moc nezvládám společenské situace. Nedávno jsem se viděla se spolužačkami ze střední školy a jedna z nich si stěžovala, že ztloustla. Ostatní ji začaly ihned utěšovat, říkaly jí, že to není vůbec vidět, že jí to moc sluší...já to nedokázala (kdybych to zkusila, bylo by vidět že lžu). Viděla jsem, že ztloustla a že jí to na kráse nepřidalo a nevěděla jsem co říct. Jediné co mě napadlo bylo, že je mi jedno, jak vypadá, že ji mám pořád moc ráda....ale to by ji asi neutěšilo.

 Už od první třídy jsem si psala rozvrhy činností a plán dne (od kdy do kdy si budu čistit zuby, snídat, učit se, hrát si) a zůstalo mi to. Plány a rozvrhy si píšu takřka ke všemu...uklidňuje mě to, i když často nejsem sto je dodržet. Jsem hodně pomalá, všechno mi trvá strašně dlouho. Údajně mi prý nedocházejí jednoduché věci, dle svého okolí jednám často zkratkovitě a nepochopitelně.

 Vystudovala jsem, mám práci i rodinu, mám několik přátel. Takřka všechny pracovní kolektivy, kterými jsem prošla, mě považovaly za "trochu divnou". Dodnes si nejsem jistá, jak se chovat ve společenských situacích, co říct a neříct, jak reagovat...často raději mlčím, mají mě za nemluvnou. V pubertě jsem se chtěla zabít, cítila jsem se jako zcela a úplně jako zbytečný člověk, který je porouchaný a neměl se narodit. Léčím se s depresí.