Můj otec je posedlý představou dokonalé rodinky z plakátu na cestovní kancelář - rozesmatí rodiče, dvě spokojené dcerky, barvy přeexponované do zcela nepřirozených rozměrů... Jeho aktivita na facebooku se nedá vyjádřit jinak, než jako nekonečná; věčně zveřejňuje svou pozici (to jako fakt nekoho zajímá?!), fotí mě a mojí sestru (musíme se usmívat, samozřejmě...) a všem dává okatě na jevo, jak moc úžasně se nemáme.

     A že mi je už několik měsíců na nic? ...nezájem. Mým životním úkolem je podle něj být trofej, mám se nechat předvádět jako zkurvenej pes na výstavě. Mám se usmívat na jeho kolegy, přátele a všechny ostatní, mám využívat své fyzické krásy, která mě znechucuje a nesmím si stěžovat... Něco jako fakt, že jsem celý život velice slušně řečeno divná, že mám problémy (a není jich málo), a že mám aspergera (což jsem se dozvěděla z velké části díky němu až celkem nedávno) je mu u prdele. Pozlátko na povrchu a vnitřek prohnilej... A pak se lidé diví mé věcné nervozitě, odtažitosti a nedůvěře v cokoli a k čemukoli...