Jako spousta již dopělých aspíků jsem byla vždy zařazovaná do neurotypických kolektivů, kde jsem ve snaze splynout s nimi byla lámána proti vlastním přesvědčením. Což mě dosti psychicky vyčerpávalo,.. dělat věci proti své logice.. dokonce jsem se i po pěti letech rozešla se svým přítelem.. protože mi prostě došlo, že se musím stále přetvařovat, aby mě měl rád... to bylo přeci nefér, jsem snad špatný člověk? když mi zemřela babička, a i teta co měla rakovinu, já nebrečela. měla rakovinu, měla bolesti, už je nemá, chápu to. nejsem necitlivá, chybí mi, ale tak je to lepší.a ten přítel.. mi vůbec nechyběl. ale očekávalo se to ode mne.. tak jsem sehrála pár poplakávajících scén.. ale bylo mi to fakt jedno... jedno mi ale není to, že jsem opravdu tak špatnej člověk?