To, že mám Aspergerův syndrom jsem zjistila úplnou náhodou až teď ve svých 30-ti letech, ale jsem za to ráda, vyjasnilo mi to spoustu věcí a situací do kterých jsem se dostávala, Když zapátrám hluboko v paměti půjčovala jsem si v nějaké páté třídě z knihovny velkou knihu o vesmíru, kterou jsem komplet celou přepsala do sešitů, a věděla jsem jak se jmenují všechny měsíce všech planet, který ma jakou atmosféru, který jí nemá, znala jsem základní složení planet, měsíců, která sonda v kterém roce kam odletěla, a která se v atmosféře siřičitanů venuše rozpustila, prostě všechno. Zato ve škole nějaký dějepis mě vůbec nebavil - minulost - stalo se.. a co. Matika - v pohodě, bylo to logické. Kolektiv... no.. byl mi ukradený. Seděla jsem klidně sama, nevadilo mi to, občas někdo měl snahu se kamarádit.. no aby si mohl půjčovat moje věci (pastelky, propisky) a ty mi pak rozbité vracet - to mě vytáčelo, no nijak navenek jsem to najevo nedávala, ale uvnitř jsem zuřila. Radši mám samotu a klid. Ale asi jediný symptom co já tedy určitě nemám, je to oddělování jídla,.. klidně si zamíchám rýži s omáčkou i s masem na talíři a sním. Mám docela problém s nečekanými událostmi. Potřebuju vše vědět předem, jak se něco pokazí a je změna plánu, a pro mě tedy nečekaná situace, začnu panikařit ale takovým způsobem, že mi věci začnou padat z ruky, něco někde zapomenu, prostě jsem úplně rozhozená připadám si jak úplnej pablb. Dost mi tahle skutečnost komplikuje život hlavně v práci. Jelikož mám kvůli hypotéce na byt, kterou si platím sama jelikož se mnou asi nikdo nedokáže vydržet platím sama mám zaměstnání hned dvě. V tom prvním jsem ještě vždy s jednou kolegyní, tak se tak nebojím,  a tak nepanikařím, protože cítím jistotu, že tam nejsem sama, když něco nejde podle plánu, ale v tom druhém zaměstnání jsem sama, a když tam je něco mimo plán,. musím si poradit sama a kolikrát jsem se i skoro sesypala jak jsem nemožná. To bylo spíš zezačátku, jak jsem se pak do těch situací dostávala častěji, tak už je umím řešit lépe, takže se to dá naučit. Další bod je světloplachost, a přecitlivělost na zvuky - konkrétně jednou jsem kvůli dešti byla nucená jet z práce MHD - už to je pro mě utrpení (tolik lidí v tak malém prostoru), naprostým vrcholem bylo plačící dítě, to jsem cítila úplnou bolest neskutečně šílenou někde v hlavě, že jsem musela okamžitě na další zastávce vystoupit, a radši venku v klidu zmoknout. To ale není všechno, uplně mě dohání k šílenství české písničky, je to něco tak pro mě nesnesitelného, že okamžitě odcházím. Proto mě nikdo na zábavách ani na festivalech nikdy nikdo neuvidí, maximálně na diskotékách, ale to taky mám problém.. a to s předělávkami, které nesnáším... 

Muziku jinak miluji, když jdu ven třeba jen na nákup, vždy mám sluchátka s oblíbenými písničkami které znám nazpaměť, dávají mi jakýsi pocit bezpečí že vím přesně jaká, slova, přijdou,jaký rytmus,.. atd.. vnější svět moc nevnímám, vnímám hudbu. Párkrát mi došla baterka, tak jsem šla jen tak.. necítila jsem se dobře. Lidi co chodí po náměstí a něco nabízí se na mě vrhli a začali mi něco vnucovat, bylo to strašně nepříjemné. a i v obchodě prodavačky že hned co sháním... se sluchátky si vás nikdo nevšímá a máte klid. 

Ale přitom nejsem žádnej nelida, moje práce je hlavně o komunikaci s lidmi, kterou jsem se praxí pracně taky naučila, a myslím, že jsem v tom dost dobrá, jenže práce je práce, tam hraju roli, profesionální chování. Ale jak zavřu dveře připadám si jak vymačkaný citron.

To shánění informací o různých předmětech mého "zrovna" zájmu se mě drží stále.. od výroby domácí kosmetiky po různé biochemické reakce v lidském těle, různé patologické procesy.. atd..

Tak.. podělila jsem se o svůj příběh s AS.. Snad jsem Vás neunudila k smrti.