O uzavřenosti mě se dají vést diskuse, já zkusím říct jen pár nápověd, které by mohly vám pomoci udělat si názor na mou uzavřenost nebo otevřenost. Pro jednoduchost budu mluvit místo o otevřenosti/uzavřenosti jen o uzavřenosti.

Má uzavřenost se vyvíjela časem, přičemž se periodicky vychylovala nahoru i dole, což lze přirovnat k válkám. Po válce jsou lidé poučení, nicméně za nějaká ta léta se poučení rozplyne a je další válka...snad jsem to přirovnal srozumitelně.

Z mého mládí si moc nepamatuji, ale byl jsem asi uzavřený do sebe až moc, což si myslím lze přičíst mému AS a taky absenci touhy po sociálních vztazích. Zkrátka jsem si hleděl svých vlastních věcí a zájmů, v tomto případě autům a pak zámkům. Ve školce se toho moc nezměnilo, pokud byste mě uviděli v té době, viděli byste mě jak sedím někde v koutu a hraji si s Legem nebo auty, přičemž nemám sebemenší zájem o vrstevníky.

Nicméně v této době jsem na druhou stranu měl 2 kamarády, kteří se ale se mnou přestali po školce bavit, jeden kvůli takové trapné události plynoucí z mého AS, druhý možná z mé pošramocené pověsti mezi vrstevníky mého a bohužel i většího věku, což ještě do teď zanechalo na mně stopy, které způsobují pohrdání většinou mých vrstevníků, samozřejmě převážně NT.

První roky základní školy byly podobné jak školka, neměl jsem stejně žádné kamarády a věnoval jsem se svým zájmům. To bylo v tu dobu stavení letadel z lega. Pak od první třídy do byly zbraně a od druhé letadla.

Okolo 3. třídy jsem byl už poměrně otevřený, na čemž nese nemalou vinu jeden můj kamarád, který začal k nám chodit do školy. Možná díky němu jsem začal být méně uzavřený. Do páté třídy se to stupňovalo. Tuto dobu považuji pravděpodobně za nejlepší co se týká mých kamarádských vztahů, ovšem tehdy jsem se skoro vůbec nezajímal o holky, i když o jednu jo, ale nevím, jestli by se to dalo nazvat aspergerovským nadšením.

Po páté třídě jsem nastoupil na gymnázium. Byl jsem v takové setrvačnosti důvěry vůči ostatním lidem. Proto jsem byl poměrně dost otevřený, navzdory mé možné sociální fóbii.

Pak bohužel mé důvěry využili jistí spolužáci, kteří mě začali šikanovat, to považuji za hodně špatné období. Nechápal jsem (a taky moc nechápu) sociální situace a chtěl jsem být co nejvíce vtipný.

Jak šikana dosáhla určité míry a možná já se poučil, tak jsem se opět uzavřel do sebe a začal trýznitele nenávidět. Toto se dostalo do takové fáze, že jsem je kreslil do sešitu, jak je věším, střílím po nich, či jinak zabíjím. Taky jsem si je kreslil na terče a střílel po nich širokou paletou zbraní.

 

V dnešní době si jich moc nevšímám a kamarádím se jen s lidmi, od kterých vím, co můžu čekat.  

Add a comment

V tomto článku uvedu pár informací o dětech s autismem, které navštěvují naši třídu. To abyste měli alespoň nějakou představu, až budu psát o podpůrných opatřeních a jak u koho fungují. V minulém díle jsem uvedla, že pracuji na klasické ZŠ, tudíž se jedná o děti, u kterých je intelekt v normě až nadprůměru. Je u nich uplatněna tzv. individuální integrace do běžné třídy. Na některých školách fungují speciální třídy pro děti s PAS (skupinová integrace), obvyklé bývá i domácí vzdělávání nebo kombinace těchto přístupů.

Zuzanka (Aspergerův syndrom) se jeví jako nadaná, uměla číst již před nástupem do školy a všechny úkoly založené na práci s textem nebo logickém uvažování mívá nejrychleji a bezchybně, rovněž exceluje v matematice (ale jen když má zrovna náladu, jindy se „zasekne“, že s ní nejde hnout). Na svůj věk má velký všeobecný přehled, skvělou paměť a umí se pěkně vyjadřovat. Měla velké problémy s psaním, nebavilo ji to, nešlo a vyhýbala se mu, jak mohla. Také (i když uměla číst a čte nejlépe ze třídy) odmítala číst nahlas. Zuzanka díky své bystrosti ve škole téměř nemá problém; sedí s kamarádkou, se kterou se zná již od školky, ale je na ni až příliš upnutá a s ostatními dětmi se baví jen zřídka. Z vyprávění rodičů je doma jako vyměněná, často nevědí, „co si s ní počít“. Na jejím příkladu je dobře vidět, jak lze autismus na první pohled zamaskovat a jaké mohou být rozdíly mezi chlapci a dívkami. U Zuzky se může jednat o tzv. dvojí výjimečnost (kdy se nadání pojí např. s PAS), o této problematice podrobněji v některém z dalších článků.

Honzík (Aspergerův syndrom – zatím nediagnostikován) je také velmi bystrý. Jeho zájmy jsou vesmír, pravěk, příroda a technika. Má obrovské znalosti i poměrně vyvinuté logické uvažování, ale  velké problémy s vyjadřováním, které navíc komplikuje vada řeči. Pokud nemluví o „svém“ tématu, nedokáže říct souvislou větu, neumí se zeptat, požádat o pomoc. Člověk musí být v komunikaci s ním velmi trpělivý a klást mu návodné otázky. Je spíše pasivní, ale má potřebu být neustále první a v takovém případě se tlačí davem spolužáků jako tank. Nemá moc dobrou jemnou ani hrubou motoriku, což se nejvýrazněji projevuje v tělesné výchově a pracovních činnostech. Také je velmi úzkostný, chce mít vše vzorně a zároveň hned. Nerespektuje osobní zónu ani pozdravy, prosby, poděkování. Se spolužáky si nerozumí a kontakt sám nevyhledává. Rád očichává a osahává věci ve třídě, posunuje je, přehrabuje se ve skříňkách s pomůckami. Často si vůbec nevšímá okolního dění a pokud je pokyn (např. „vytáhněte si matematiku“) adresován celé třídě, nereaguje, je třeba se na něj podívat a říct jmenovitě: „Honzíku, vytáhni si matematiku.“ Nepodepisuje se na odevzdávané práce (až na několikáté upozornění), má velký chaos ve svých věcech a pomůckách, často přibere do své tašky sousedův sešit nebo úkol. Je citlivý na sebemenší výtku. Často nemá daleko k slzám i kvůli „maličkostem“.

Danek (atypický autismus) má nejvýraznější projevy, funkce asistenta pedagoga byla ve třídě zřízena kvůli němu. Když nastoupil do prvního ročníku, naprosto nerespektoval pravidla, neustále vykřikoval, byl agresivní vůči spolužákům, pobíhal po třídě. Vyjadřoval se většinou jednoslovně, což ještě ztěžovala vada řeči. U Danka je vidět největší pokrok. Dnes už dokáže souvisle a smysluplně vyprávět, co dělal např. o víkendu, nebo vést rozhovor s učitelkou a mnou. Komunikuje lépe i se spolužáky, má je rád a těší se do školy, nicméně při společné činnosti má tendence ostatním diktovat, co mají dělat a velmi špatně snáší prohru. Je potřeba, aby o přestávkách byl pod neustálým (nejlépe nenápadným) dohledem a lehce korigovat a moderovat jeho interakci s kamarády. I když je také velmi chytrý, na rozdíl od Zuzanky (a vlastně i Honzíka) se nedokáže tolik přizpůsobit očekávání společnosti a také je jako jediný z trojice medikován. Potřeba uplatňovat podpůrná opatření se ho týká nejvíce.

Jakkoli je tento termín nadužíván, považuji individuální přístup (a to ke každému dítěti, nejen tomu s PAS) za zcela zásadní. Od něj se odvíjí vše ostatní. Třídní učitelka je stejného názoru a jen díky ní a jejím letitým zkušenostem i tito tři žáci plní svou školní docházku zatím bez vážnějších problémů. Je krásné a vždy mě potěší, když narazím na lidi, kteří umí pracovat i s velmi problémovými dětmi bez toho, že by potřebovali vidět lékařskou zprávu a mít doporučení z SPC.

Další klíčovou věcí je (pro někoho bezobsažná formulka) klima třídy. Sledovat, jaké mezi dětmi panují vztahy, hlídat, aby nikomu nebylo ubližováno, respektovala se odlišnost, aby se děti ve školním prostředí cítily bezpečně, měly důvěru k učiteli apod. představuje nesmírně náročný běh na dlouhou trať. Málokterý pedagog si s tím dokáže poradit (některým je to bohužel víceméně jedno a očividnou šikanu přehlíží, dokud nedojde k incidentu natolik závažnému, že už zkrátka nejde „zamést pod koberec“).

 

V další části se budu věnovat strukturovanému učení, což je přístup, který se u dětí s PAS uplatňuje nejčastěji. Budu se opírat o katalog podpůrných opatření a metodiku práce od autorek Čadilové a Žampachové. http://katalogy.inkluze.upol.cz/site/?p=19374.

Add a comment

Rád bych vám napsal, co se mně zdálo za sny, já to pokládám za poměrně zajímavou věc, která je snad spojená i s mým AS. Taky mají na ty sny hodně vliv léky, které beru, nějaká antidepresiva a na spaní. Znám nějaké osoby, i s AS, které mají zápisník snů, já nic takového nemám a proto musím psát sny z paměti, než je stihnu zapomenout. Ale už nechci psát úvod, ale chci konkrétní sny, snad se vám budou líbit.

První byla spíše noční můra, ale to možná všechny. Stál jsem u nějaké skály, kde byl nějaký altánek. Tam jsme šli myslím se třídou (ale naštěstí tam ta holka, co se se mnou přestala bavit, nehrála žádnou roli, teda myslím, jednoduše řečeno se mi o ní možná ani nezdálo. Ale pak tam byla nějaká strašidla, nebo možná spíše převlečení lidé, kteří mě vylekali. Já mám takovou tendenci nemít rád konspiraci, jinak řečeno mně vadí věci, které lidé řeknou za mými zády, a jsem taky dost podezíravý. Tak jsem pak chtěl, abych udělal to, že se od nich "nenechám vylekat, nebo spíše je vylekám". To mně připomnělo to, že jsem kdysi na náchodském zámku měl takovou nepříjemnou zkušenost. Bylo tam takové křeslo, paní průvodkyně nám, dětem řekla, že pokud se dotkneme jednoho křesla, tak pak nám něco řekne. Tak se děti samozřejmě dotkly toho křesla a já jsem se dlouho rozmýšlel jestli se toho dotknout nebo ne, já jsem totiž takový nerozhodný...už jsem tam natahoval ruku, ale pak jsem ji zase dal pryč, pak zase natahoval a zase dal pryč, tak se to několikrát opakovalo, až jsem za vydatné podpory rodičů se toho křesla dotkl. Tak čas ubíhal a prohlídka se blížila ke konci. A pak přišel dlouho očekávaný okamžik...proč jsme se toho vlastně chytali? Průvodkyně řekla něco ve stylu, že "Pokud se děti dotknou křesla a budou zlobit rodiče, tak si pro ně přijde černá paní z tohoto obrazu" a ukázala na stěnu na obraz. Já jsem samozřejmě propadl záchvatu pláče a cítil jsem neskutečnou zlost z toho, že mně průvodkyně zatajila takovou důležitou informaci. Jak jsme šli pryč od zámku, tak mi rodiče řekli, že pokud půjdeme touto cestou, tak se mi nic nestane, což jsem samozřejmě neakceptoval a můj pláč neustával. Pak jsme se šli podívat na bunkry okolo Náchodu a to mi trochu zlepšilo náladu, respektive to zaměstnalo moje myšlenky. Ale to jsem hodně odbočil od mých snů, zase na druhou stranu mně to přijde zajímavé.

Druhý sen byl neméně zajímavý. Jako první však půjdu do času včerejšího dne. Napsal jsem na Facebook status s následujícím znění. "Mám takový pocit, že se v brzké době najde někdo, kdo zfanatizuje masy jako A. Hitler a možná, že se pohybuje mezi námi, anebo dokonce je veřejnosti známý..." Dost mi to připomnělo některé politiky, ale nejenom je, mohl by to být klidně nějaký zatím úplně neznámý jedinec. Ale jsem si vzpomněl na jednoho mého kamaráda, který řekl, že kdyby to byl rozkaz, tak by mě zabil. On je silně proruský, dokonce možná že i fanatický, ale když by to četl, tak by to zpochybnil, teda nejspíše. Chtěl bych uvést, že nejsem nijak protiruský nebo jinak politicky vyhraněný, jen se mi zdálo to, co se mi zdálo. Zdálo se mi, že na Ukrajině a na Balkáně provádělo Rusko invazi. Dále pak postupovalo přes Slovensko a my jsme se báli těch Rusů opravdu hodně, tak jsme nakonec se rozhodli, že se odstěhujeme do Prahy, která je přece trochu dále od hranic. Tak jsme se tam odstěhovali, celá rodina. Tam rodiče pracovali v nějakém květinářství, pak si vzpomínám na to, že jsem viděl nějaký byt k pronájmu, kde byla cena za 1 metr čtvereční a rok cca 1500 Kč. Dále jsme se přestěhovali někam na západ, kde jsme snad byli v bezpečí, ale to už si nepamatuji, protože se mi zdál další sen nebo jsem se probudil.

Ten další sen bylo to, že jsem byl někde, kde byl nějaký zchátralý most, nebo brána, něco jak Braniborská brána, která byla z docela zchátralého betonu. Tuším, že byla postavena na počest Ericha Honeckra a Stalina, tak jsem po ní lezl. Tento sen byl docela krátký.

Další byl o tom, že jsem s bráchou a tátou sázel strom – lípu, dále už nevím co bylo. Myslím v tomto, nebo předchozím snu bylo to, že u naší hospody, respektive v ní, měli sraz nějací cyklisté, kteří měli nějaké masky, snad podobné Fantomasovi, ale jiné, byl tam taky strýc a teta, měli na sobě ještě něco kromě těch masek, snad nějaké to, co měli na sobě lidé v procesí. Pak tento sen skončil.

Teď přichází na řadu další. Mám docela rozsáhlé stránky, ale bojím se, že mně je někdo zruší kvůli pro někoho ne úplně vhodnému obsahu. Tak jsem přemýšlel nad tím, jak je „zvěčnit“. Zvěčnit je už z principu nemožné, ale je možné je „uchovat po dlouhou dobu“. Tak mě napadlo, že zkusím zakódovat nekorektní slova, aby to nešlo podle toho najít na internetu, to jsem udělal a dal z jiného počítače na internet. Dále jsem zkusil uložit do nějaké krabičky a zelét voskem a někde zakopat. Pak byl ještě jeden sen, ale ten tu nechci psát.

A dnes již možná poslední, se mi zdál o naší třídě – nemáme moc dobré vztahy, jsme rozdělení na skupinky, ale mám tam nějaké lidi, se kterými si alespoň trochu rozumím, ale to odbočuji. Zdálo se mně, že jsme na fotce se tvářili jako něviňátka, ale ve skutečnosti jsme byli velmi zlobiví a chovali se jako šílenci, mám chuť říct, že jako totální šílenci.

Tím skončily dnešní sny, které si pamatuji. Dále vám chci říct ještě jeden sen, zdál se mi pár dní nazpět, ale ještě si jej celkem živě pamatuji. Teď si ještě vzpomínám na další, nevím, jestli dnešní nebo tehdejší. Jeli, nebo šli jsme s babičkou někam, kde byla nějaká vodní stavba, vojenský prostor a letiště, oboje dříve jmenované bylo obehnáno ostnatým drátem … to se mně zdálo taky možná proto, že jsem viděl nově postavený vysílač, tak obehnán ostnatým drátem... Pak nám nezbývala jiná cesta, než na letiště. Tam zrovna nějaké letadlo startovalo motory, a tak nás to skoro odfouklo, pak na nás došla nějaká ochranka, nebo tak něco.

Ale teď se vrátím ke snu, který se mně zdál dříve. Ten byl o tom, že jsme jeli k babičce a tam byl po cestě nějaký hrad, byl krásný. A tam jsme došli, byla tam jen jedna nějaká osoba, možná kastelánka, nebo tak něco. Hrad byl ale bohužel trochu poničený a taky se tam kývaly podlahy. Pak jsem se probudil i z toho snu. Třeba sem napíšu i další mé sny, jen musím počkat, až se mi zase budou zdát...

Add a comment

Zdravím všechny čtenáře Aspie blogu

 

Jmenuji se Adam,je mi 16 let a stejně jako většina zdejších přispěvatelů mám Aspergerův syndrom.Jde o můj první článek na tomto blogu takže popíšu trošku obecně sebe a na závěr ještě udělám menší reklamu na svůj vlastní blog. Odkaz na něj najdete mezi oblíbenými blogy tohoto blogu.

První fakt o mně - nekouřím. Právě kouření je to co na svých vrstevnících nejvíce odsuzuji. Ačkoliv je ze zákona kouření povoleno až od 18 let, najdou se mezi mými vrstevníky jedinci co kouří už od 13-ti. Co fakt nechápu je, jak je možné,že jim ty cigarety prodavačky prodají, ale to už je jiná věc. Další věc co nechápu je proč to vůbec dělají - vždyť si tím ničí plíce! Já nevím,ale mě tedy na mém zdraví rozhodně záleží víc, než na tom být cool. Ať si laskavě nestěžují, až jim v nemocnici diagnostikují rakovinu plic.

Druhý fakt o mně - jsem totální nemehlo. A to jak motoricky,tak konverzačně. Pokud jde o motoriku,tak jsem dá se říct že se mi podařilo něco celkem vypilovat a naučit se běžné manuální činnosti, na mnoho věcí si však stále se svýma rukama nevystačím. Co se týče té konverzace tak to mám asi tak jako většina AS - často si špatně načasuji slovo, nebo omylem řeknu něco nevhodného za co se pak stydím. Dále mi při většině běžných konverzací šrotuje mozek v hlavě což znamená,že mě jednak brzy vyčerpají a jednak se často zasekávám, komolím věty a podobně. Někdy se mi dokonce stává,že vím zhruba co říct a jakmile řeknu první slovo,tak mi dojde že nevím co jsem chtěl přesně říct a tak ještě přemýšlím jak tu větu zformulovat,což vypadá strašně divně a nakonec ze mě téměř vždy vypadne nějaký blábol. I na tomhle se však snažím usilovně pracovat díky možnosti mentálního tréninku,který představil světu jistý Zbyněk Rybička, asperger který se dokázal naučit celkem dobře komunikovat.

Třetí fakt o mně - Nesnáším své bývalé spolužáky ze základní školy. O těch současných to rozhodně říci nemůžu, jelikož se ke mně chovají o dost lépe,než ti o kterých se právě zmiňuji. Asi každý asperger zažil to,že mu ostatní říkali fráze typu: „ty seš totálně vymatlanej“ nebo „úplně postiženej“. Já jsem se dokonce setkal s tvrzením,že mám IQ nula,což je naprostá blbost. Do sedmé třídy byl ze mě totální rapl,ale pak už jsem se poněkud zklidnil, nicméně to na mém postavení třídního odpadlíka a vyvrhela vůbec nic nezměnilo.

Nyní již už přichází na řadu slibovaná reklama - píšu blog s názvem Úvahy aspíka, kde najdete různé postřehy,úvahy či články se zajímavými tématy. Na tomto blogu nenajdete žádné informace o Aspergerově syndromu,jelikož na toto téma existuje již mnoho webových stránek a blogů a já pochybuji,že bych se v takové konkurenci dokázal prosadit. Naopak stránky o tom,jaký má nějaký aspík pohled na svět,nebo čistě o nějakých výtvorech mysli jsem nikde nenašel. A proto jsem založil tento blog. Aktivní na něm budu hlavně o víkendech,poněvadž přes všední dny nemám příliš času něco psát,ale i tak si můžete přečíst spoustu zajímavých článků. (I když ve skutečnosti jich je publikovaných zatím jen pět). Budu rád za jakoukoliv pochvalu a nebo kritiku.

 

Add a comment

U mě můj AS způsobuje mnohé problémy, i když to není možná jen jeho chyba. Jedním z nich je to, že se se mnou přestávají bavit někteří lidé, a to ve většině případů zcela bez pochopení z mojí strany. Tyto činy mají na mě až zdrcující dopad a většinou mi způsobí deprese. 

Když se podívám do historie, tak jsem měl dva nejlepší kamarády. Ostatně spíše dva jediné kamarády. Hodně jsem s nimi trávil času, ale pak nadešla doba školy a oni se se mnou přestali bavit. Tak jsem si našel další, ale dost mě jejich ignorace ničila a snažil jsem se navázat ztracené přátelství - leč, marně.

Na střední jsem měl jednoho kamaráda ze základky, který se se mnou však taky přestal bavit, ani neměl tu odvahu říct mně důvod. Dost jsem tím trpěl, kladl jsem si vinu na sebe, ale nevěděl jsem, kde jsem udělal chybu, když se k tomu tak zpětně vrátím, zjistím, že to byl z jeho strany podraz, ale co, život jde dál a staré rány se zahojí. Ostatně on se přestal bavit i s ostatními, takže to nebylo tak hrozné.

V poslední době se se se mnou přestala bavit i má nejlepší kamarádka. Důvod? Neměla na to mně ho říct! Toto si myslím, že na mě mělo nejnegativnější dopad. Hledal jsem různé věci, kde bych mohl udělat chybu, psal jsem jí, leč marně. Je to už více jak půl roku a furt mě to bolí tak, jak první den, jsem z toho smutný, že mě mohla zradit.

Add a comment