Tohle se váže k maturitnímu plesu, na kterém se stužkovali prváci – tedy i já.

Všechno probíhalo v pohodě a lidi se ke konci plesu začínali ptát, jestli půjdu na after party. Jasně, že jsem nechtěla jít, protože pro mě tyhle "party" události prostě nejsou. Jednoduše řečeno, jsem prostě srab na to něco konečně podniknout.

Ale protože tam šlo pár fajn lidí ze třídy a ze sboru, tak jsem si řekla "proč ne? Přece to nemůže být tak strašný."

Ukecala jsem rodiče, ale pod podmínkou, že mě Filip doprovodí domů. Kdo je Filip? Sborista, který bydlí u nás v ulici.

Takže jsem šla na after party. Vůbec jsem nečekala, že půjdeme do klubu. Když jsme tam přišli, tak ve mě úplně hrklo při pohledu na securiťáky. Co když mě tam nepustí? Nakonec to bylo v pohodě a dali mi pásku s označením -18.

Když jsem čekala ve frontě na šatnu, tak se mě spolužačka zeptala, jestli jdu poprvý pařit. Řekla jsem, že jo a ona: "Jo, to bude sranda. Ožer se!" A to samý řekl ještě jeden sborista z prváku. Jasně, že jsem se nechtěla ožrat, tak jsem to nechala bez odpovědi.

Vevnitř duněla hudba, blikala barevná světla, na zdi se promítaly fotky lidí ze školy, všude chlast, a pár lidí kouřilo. No, nevypadalo to moc slibně. Co jsem taky čekala?

Všichni byli v civilu a já tam byla v plesovkách. Aspoň nějací kluci si nechali smoking, tak jsem se cítila o trochu líp.

Ze začátku se mi nechtělo vůbec tancovat, jenom jsem tam tak postávala a říkala si, že to byl blbej nápad tam jít. No a pak se to rozjelo. Vážně nevím, proč a jak, ale začalo mě bavit tancovat, jako magor. O to přeci jde, ne? Skákala jsem tam s ostatníma asi hodinu a pak si šla sednout. Ale nějak nebylo kde, aniž by u stolu neseděl někdo cizí. Takže jsem tam tak bezcílně bloumala. Pak jsem narazila na Filipa a pár sboristů, tak jsem se nenudila.

Ne, nechlastala jsem. Jedna spolužačka mi nabídla ochutnat Sex on the beach, ale to bylo tak jediný. Kdyby to nebylo drahý, tak bych si to koupila taky. Filip mi taky nabízel, ale nedala jsem si. 

Pak mě doprovodil na tramvajovou zastávku a vrátil se tam zpátky.

Domů jsem přišla ve 4 ráno. Unavená, ale v dobrý náladě.

Add a comment

Ahoj, jsem tady teprve krátce a tak jsem si řekla, že bych nejspíš měla říci něco o sobě. Jmenuji se Vendy, jsem z Prahy, je mi 15 let a studuji první ročník čtyřletého přírodovědnho gymnázia.

Každý den potřebuju mít nějakou aktivitu, protože jinak bych se začala nudit. To mě přivedlo k bicím, frisbee, taekwondu a zpěvu. Tohle všechno sáčkuju od pondělí do pátku. Nedovedu si představit, že bych skončila s taekwondem, nebo bicími. To dělám vážně dlouho a baví mě to. Proto bych klidně oželila maturitní ples se stužkováním prváků, abych mohla jít na trénink.

Co mě udivuje je to, že mám úplně jiné priority pro společenskost. Klidně jsem odešla z oslavy mladšího bratra, abych mohla sledovat film. Návštěva? S nikým se nebavím a čtu si knihu.

Špatně snáším nervozitu. Jakmile mám něco dělat před lidmi, tak se úplně rozklepu. Soutěž, koncert i hloupý referát. Dost nepříjemné.

Svou agresivitu si vybíjím na bicích a taekwondu. Mám pár nepříjemných výbuchů za sebou. Třeba když jsem trochu profackovala malého kluka na návštěvě. Byl sprostý a urážel mě i mého bratra. Tohle si nikdo dovolovat nebude.

A když už nemůžu být jako ostatní, tak proč se snažit? Snažím se být originální. Nosím bicistický trička, barevné kontaktní čočky a nezajímám se o nejnovější "trendy".

 A konverzace? Jsem trochu dětinská, občas omílám ta samá témata a často skáču od jednoho tématu k druhému, které s tím prvním vůbec nesouvisí. Jsem celkem ukecaná, jen se musí najít někdo, kdo je ochotný to poslouchat. S třídou se moc nebavím. Vlastně spíš nikdy.

To, že si s nikým moc nepovídám, si kompenzuju blogováním a chatem po internetu. 

Add a comment

Mým specifickým zájem je lázeňství. Sama lázně už od dětství z důvodu dětské mozkové obrny navštěvuji.

Děti, které trpí zdravotními problémy, které jsou uvedeny v indikačním seznamu pro lázeňskou péči, mají nárok na pobyt v lázních obvykle jednou ročně. Pokud je dítě např. po operaci, má nárok na přednostní nástup do lázní - po ortopedických operacích se dítě může dostat do lázní už do měsíce po sundání sáder. V případě, že je dítě po operaci, může mít někdy nárok na lázně i dvakrát za rok. A nebo např. u dětí s DMO je možné požádat na jaře o pobyt v lázních a na podzim o pobyt v rehabilitační léčebně (Boskovice, Luže-Košumberk).

Add a comment

Ahoj, jmenuji se Martin a jsem aspík. Co bych o sobě tak na úvod řekl? V nedávné době jsem se skupinou kamarádů založil tento web (asperger.cz). Od té doby se pro něj snažím každý den něco udělat. Mám pocit, že když něco dělám sám, tak s tím dříve nebo později seknu. Proč, to nevím. Zato když něco dělám ve skupině tak mám tu ochotu menší. 

Občas vypadám, že nechci kamarády, že pořád sedím "u displeje" a nic nedělám. Ale ono to se sebou souvisí. Kamarády bych si přál, jen je neumím "sehnat". Tudíž dělám něco, co mohu dělat i sám. Co? Ten displej přeci. A že nic nedělám? To není pravda. Dělám spoustu pro mě důležitých věcí. Pro mě totiž není důležité to, co chce někdo jiný, ale to, co chci já. Když někdo po mě něco chce, musí mi vysvětlit, proč to chce a proč je to důležité. Jinak to já dělat nechci (nevidím důvod) a tak to nedělám. Myslím si, že tohle dělá spoustě lidem s autismem problémy. 

Velice často se mi stává, že když někomu řeknu: "Tohle nedělej!", tak to schválně dělá dál. Tak mě postupně rozčílí. Mám tu smůlu, že většinou někdo kolem jde právě v tu chvíli, tak potrestaný jsem já a ne ten člověk, co mě rozčílil. Což mě (přirozeně, jako snad každého) naštve ještě víc a tak dále. Dá mi hodně práce ten začarovaný kruh přetnout. Například se mi jednou stalo, že mi spolužák vzal klíče, já ho chtěl chytit, když jsem ho chytil, tak klíče hodil druhému, já šel zase po něm, zase hod... Pak jsem se naštval, strčil mu hlavu pod pingpongový stůl, když se zvedl, tak se praštil a v okamžiku, kdy jsem to dělal, šel kolem ředitel. Asi si umíte představit, co se stalo. Potrestaný jsem byl já (ředitelskou důtkou!) a oni vyšli bez trestu. Pro mě to bylo strašné, protože já, který jsem chtěl jen SVOJE klíče jsem byl potrestaný a oni, kteří mi MOJE klíče nechtěli dát nic. 

Jenže, když jsem podobné situace řešil pomocí dospělého, zase žáci: "Ty jsi srab, to to neumíš vyřešit sám?!". Prostě člověk se nezavděčí všem. Teď je to ve třídě v pohodě, nevím, jak se to stalo, ale stalo se tak a jsem za to rád.

Určitě si říkáte, že kdybych mohl, tak bych si to s někým vyměnil. Ale ne. Má to i svoje světlé stránky. 

Jaké? Ve "své" oblasti jsem nepřekonatelný. Mám na "moje" věci výbornou paměť (co je to moje věc? Věc, která mě baví. Když mě to nebaví, nebo si to nechci zapamatovat (jako třeba kolik obyvatel má ČR), nevím to. Důležitější ale podle mě je to, že vím, kde to zjistím.). Kvůli tomu, že vím, jaké to je, když s člověkem nemáte trpělivost, tak když někomu něco říkám, vysvětluji, mám větší trpělivost to vysvětlit, než běžní lidé. 

Takže neměnil bych, ani kdybych mohl. Bez AS bych to nebyl já. 

 

Add a comment

Tak som sa rozhodol napísať ďalší článok, tentokrát po slovensky, keďže ste na facebooku písali, že sa vám slovenčina páči. Tentokrát to bude o niektorých blbých povahových vlastnostiach, ktoré mám.

Nemám rád, keď mi niekto cudzí volá, alebo keď ja musím volať niekomu, koho nepoznám. Keď človeka nevidím, neviem čo mám čakať. Pri osobnom styku si na základe vzhľadu a vystupovania človeka utvorím v hlave akýsi obraz toho, čo je zač.

Add a comment