Ahojte, dnešní článek bude o tom, jak jsem navštívil místo, které bylo dříve mým speciálním zájmem – Osvětim. Tento článek jsem schválně rozdělil na 2 části – první bude sepsána před mou návštěvou, druhá po ní. Toto dělám za tímto účelem, abyste mohli porovnat mé pocity před tím, než jej navštívím s tím, jak už budu mít tuto zkušenost za sebou. Důležitým faktem jsou deprese. Možná si říkáte něco ve stylu „Máš deprese, tak proč tam jezdíš?“. Jedu tam, protože jsem se rozhodl, že to zvládnu, beru to tak trochu jako zkoušku. Den před tím mně bylo extrémně psychicky špatně. V dnešní době nemám sebevražedné myšlenky, což je překvapivě horší. Tehdy jsem viděl alespoň naději v sebevraždě, teď ji nevidím v ničem.
O táboře Osvětim jsem se zajímal asi v tercii na gymnáziu (8. třída ZŠ). Nebyl to však intenzivní zájem, ale spíše okrajový. Z té doby si už moc nepamatuji, jen to, že se tam plyn pouštěl ve sprchách a jednalo se o Cyklon B – křemelina napuštěná jedovatým kyanovodíkem, který se uvolňoval po otevření plechovky. Tento plyn vyráběla firma IG Farben a Draslovka Kolín. Dále si pamatuji, že tam byl nápis „Arbeit macht frei“ - Práce dělá svobodu nebo častěji překládané jako Práce osvobozuje. Taky si pamatuji, že v tom nápisu bylo převrácené písmenko B. Na víc věcí si nevzpomínám, protože to byl jen okrajový zájem.
Sám si myslím, že to zvládnu, ale zanechá to na mně následky. Určitě mě to donutí k přemýšlení. Je ale taky možné, že budu zklamán. Taky je tu šance, že mě to vůbec neosloví, že k tom budu apatický, ale uvidí se, nyní už jedu. Až se vrátím, řeknu vám druhou část dnešního článku – vlastní návštěvu Osvětimi.
Tak už to mám za sebou, píšu až sen po návštěvě, protože včera jsem nemohl z okolností, které popíšu dále.
Jeli jsme ve 5:30, přičemž sraz byl v 5:20. Já jsem už od 4 hodin nemohl spát – to se mně stává, když má být nějaká důležitá událost další den. Cesta pak poměrně rychle ubíhala. Dali jsme si mezizastávku na benzínce. A pak jsme tam dorazili. Nebyl to takový pohled jak jsem si představoval, viděl jsem jen nějakou předbudovu. Tak šli někteří na záchody a koupit si jídlo, já jsem se nudil a mluvil s některými lidmi.
Viděl jsem kolem lidi z různých států – Francie, Švédsko, Dánsko, Izrael a hlavně z Polska. Pak jsme prošli bezpečnostním rámem a dostali sluchátka a nějaké přijímače. Rozdělili jsme se na 2 skupiny, my jsme dostali polskou průvodkyni, která uměla velmi dobře česky, myslím, že studovala Bohemistiku. Sám bych nepoznal, že je Polka.
Museli jsme si ztlumit mobily, fotit bylo povoleno, kromě jednoho místa. Zanedlouho jsme prošli bránou s již zmiňovaným nápisem „Arbeit macht Frei“. Šli jsme do nějaké budovy, kde byly expozice ze 60. let, jednalo se o dokumenty a nějaké fotky. Pak jsme šli myslím do další budovy, kde byly vlasy, kufry, brýle a ostatní věci. Tuším, že v další budově byl Cyklon B...bylo tam několik plechovek, které byly prázdné, ale i jedna, kde byly vedle ní granulky. Dál jsme byli u „soudu“, kde měl soudce na jednoho vězně průměrně asi minutu, nemusím snad říkat, jaké byly nejčastější rozsudky...
Dále jsme viděli šibenici, kde byl oběšen velitel tohoto tábora – Rudolf Höss. Pak jsme se šli podívat do plynové komory. Musím říct, že tyto dvě věci spolu s Cyklonem B mě nejvíce zajímaly. Tímto skončila prohlídka tábora Auschwitz.
Jako druhou část jsme měli prohlídku tábora Birkenau (Březinka). Náš program byl nejkratší – celkově 3,5 hodiny, z čehož byly 2 hodiny Auschwitz a 1 hodina Birkenau. Tam jsme se podívali jen na nástupiště, kde vězně z vlaku dělili na 2 skupiny – jedna rovnou do plynu, druhá na práci, přičemž poměr byl asi 70:30. Dále jsme byli v nějakých dřevěných budovách a pak to skončilo.
Pak nastalo to, z čeho jsem se zpamatovával a nemohl jsem článek dopsat včera. Štvalo mě, jak si lidé v autobuse spolu rozuměli, i já jsem si s někým rozuměl, ale kvůli mému zájmu o opačné pohlaví mě ničilo, že jsem si skoro nerozuměl s holkami, jen s jednou, pak jsme se zastavili v nákupním centru a dorazili domů, doma jsem dostal záchvat pláče kvůli tomu nerozumění.