Vytisknout
Kategorie: Ze života
Zobrazení: 2387

V první řadě se omlouvám za poněkud méně optimistický styl psaní tohoto článku, ale myslím si, že to optimisticky moc nejde. Chtěl bych upozornit na smutnou skutečnost, a to, že mezi teenagery a zvláště s AS je mnoho lidí s depresí – sám několik takových znám. Myslím si, že by odborníci měli věnovat více úsilí k tomu, aby se rozšíření deprese (hlavně mezi AS) co nejvíce redukovalo. Sám znám několik takových lidí, kteří kvůli depresi pokusili o sebevraždu a s nemalou dávkou smutku musím přiznat, že jeden z nich jsem byl já.

Na druhou stranu mně pomůže, že se z toho „vypíšu“ a taky doufám, že můj článek pomůže některým lidem trpícím depresí buď přímo (že si jej přečtou), anebo nepřímo (že to zlepší pochopení mezi veřejností a taky mezi tou, která může větší mírou pomoci). Ale nyní se vrhnu na vlastní článek.

Jako malý jsem měl poměrně šťastné dětství, měl jsem jako speciální zájem auta, pokud jsem však někde viděl, jak se rozbíjí auto, propadl jsem hroznému pláči a úzkosti. Nejsem odborník, ale už možná tehdy se projevily mé sklony k depresi. Ve školce jsem byl outsider, kterého mladé děti šikanovaly, propadal jsem hroznému pláči a úzkosti, ta bezmoc, nedoporučuji ji nikomu zažít. Dávaly mně nepěkné přezdívky, smály se mi.

V prvních letech základní školy jsem byl taky outsider. Nicméně způsob šikany se trochu změnil. Spolužáci si dělali legraci z mého neporozumění tomu, co se smí a co ne. Nutili mě k tomu, abych „chodil“ s jednou postiženou holkou, měli ohromnou radost když jsem jí dal pusu – samozřejmě jsem jejich smích nepochopil. Alespoň v malé míře jsem to pochopil v pozdějším věku.

Druhá třída byla podobná, ale měli jsme hodnou učitelku, za což jsem měl jedničky na vysvědčení. Třetí, čtvrtá a pátá třída byly dobré, ale už tehdy jsem měl tendence k úzkosti a dokonce i sebevražedné myšlenky! Dost jsem plakal kvůli škole.

Na gymnáziu jsem byl (jak jinak než kvůli mému nerozumění soc. situacím) terčem šikany. Šikana byla různá, psychická, fyzická, sexistické narážky, předně se však jednalo o zneužití již zmiňovaného.

Myslím v Tercii (ekvivalent 8. třídy ZŠ) jsem se začal sebepoškozovat a to v nemalé míře – řezal jsem se do ruky noži, pilou, kružítkem, atd. Bylo to asi hlavně kvůli tomu, abych „šokoval“ lidi ve třídě a hlavně aby si všimla holka, do které jsem byl zamilovaný, že se mnou není něco špatně a aby se se mnou více bavila nebo chodila...samozřejmě mně místo toho řekla že jsem blbec, ale to jsem já vůbec nechápal. Nad sebevraždou jsem taky přemýšlel, ale nebyl jsem asi schopný se o ni pokusit.

Myslím o rok později se jeden můj kamarád dostal do vztahu s jednou holkou – ona si jej našla. Kvůli tomu, že mě žádná nechtěla (a do teď nechce), jsem propadal depresi, smutku, úzkosti, svíralo se mně hrdlo. Chtěl jsem se zabít.

Pak jsem se s ní seznámil, ale furt mně bylo špatně. Já mám takovou špatnou vlastnost, že když se nějaká má kamarádka, na které mně záleží dostane do vztahu, tak je mi špatně, že já nejsem a bojím se s ní mluvit a taky to může vyústit v depresi, nicméně některým to velmi přeji, což však nebyl tento případ. Začal jsem ji ignorovat, ale zároveň mi z té ignorace bylo špatně, byl jsem smutný. A když se na lyžáku mluvilo o tom, že ten můj kamarád s ní chodí, upadl jsem do deprese. Chtěl bych ale zopakovat, že některým mým kamarádkám to přeji a doplnit, že je nechci kvůli této mé špatné vlastnosti ztratit (i když jsem smutný). Jak jsem se s ní přestal bavit, tak jsem měl „plán“, že se s ní začnu bavit v pozdější části roku, nicméně ona mně dost nepěkně dala najevo, že nechce.

Nicméně jsem se začal více bavit s mou dobrou kamarádkou a pozapomněl jsem na to. Deprese byla nevelká a tak jsem přežil rok nebo dva, či snad tři. Se sebepoškozováním jsem abstinoval.

Pak se na začátku sexty (6. ročník) začala objevovat deprese. Chodil jsem do tanečních a po návratu jsem propadal pláči. Ve škole se mně začalo dělat špatně (psychicky). Doma jsem si pistolí cvakal naprázdno u hlavy. Až jednou se to dostalo do té míry, že jsem chtěl utéci z domu a skočit z rozhledny, kterou máme poblíž. Rodiče na to reagovali tím, že mě urgentně objednali k psychologovi. Ten mi na několika sezeních dělal různé testy. Skončilo to radou, že života si musím vážit a zabití nic neřeší.

Pak se můj stav ještě zhoršoval, doma jsem furt ležel v posteli, dělal činnosti jen tak, že jsem dělal, ve škole jsem plakal a myslel furt na sebevraždu. Na začátku května jsme jeli do krizového centra, kde mi měli pomoci. Skončilo to tím, že jsem měl nastoupit na hospitalizaci, prostředí mě tak vyděsilo, že jsem se uzavřel do sebe. Díval jsem se furt do jednoho místa a vypadal jsem podobně jako Rubi v Drž hubu. Spolupacienti si spolu rozuměli, já ne. Řekli o mně že jsem autista, AS sice patří do PAS, ale normální autismus já nemám. Nakonec jsme s taťkou podepsali revers.

Myslím, že jsem do školy chvíli nechodil, ale pak jsem začal. Můj stav se horšil. Začal jsem více mluvit o sebevraždě, bylo mi úzko, začal jsem si i plánovat. Ve škole mi tekly slzy ještě více a pak se to 21. května stalo. Pamatuji si, že jsem šel spát, jak jsem se probudil, propadl jsem záchvatu pláče, vzal nůž, napsal dopis na rozloučenou a šel se do lesa zabít. Tak jsem tak hodinu přemýšlel nad životem a smrtí, plakal, připadal si jako slabý, že to asi nezvládnu udělat – rodiče mně pak řekli, že jsem právě silný, když jsem to nezvládl. Pak jsem si řekl, že to neudělám, vzal jsem se a s tupým výrazem se slzami v očích jsem šel domů. Taťka mezi tím už stihl informovat policii, kamarády a myslím hasiče nebo myslivce, či oboje, a hledali mě.

Pak jsem narazil na jeho kamarády, kteří mě zavezli domů. Byla tam vyděšená mamka nebo možná ne přímo vyděšená, ale v šoku nebo nevím jak to nazvat. Byl tam i doktor, který mně dal Haloperidol a neprodleně mě s mezizastávkami ve dvou městech odvezli do psych. léčebny v Kroměříži. Tak to bylo hrozné, zřízenci si na mě dovolovali, přestože jejich intelekt nedosahuje určitě úrovně mého. Doktorky byly špatné. Ale mělo to i nějaká pozitiva – životní zkušenost a našel jsem si tam i jednoho kamaráda. Strávil jsem tam 2 měsíce a 2 dny.

Po návratu domů jsem byl šťastný, to mi bohužel dlouho nevydrželo. Měl jsem hodně vedlejších účinků – padal jsem na zem, nedosahoval jsem takových fyzických výkonů, nechutnalo mně jídlo, léky moc nezabíraly, skoro mám chuť říct vůbec.

Pak se se mnou přestala bavit již zmiňovaná dobrá kamarádka. To mě nejvíce zničilo, má deprese byla snad ještě horší. Začal jsem ještě vážněji přemýšlet nad sebevraždou. Bylo mně furt psychicky horší, znovu jsem plakal ve škole, nedokázal jsem do ní chodit, takže jsem měl plno absence. Měl jsem jiný plán na sebevraždu. Chtěl jsem zvolit jednu „tvrdou“ metodu, na rozdíl od „měkké“. Byl to takový hrozný stav, možná bezmoc, ale nevím, jestli je to to správné pojmenování. Pak se můj stav začal zásluhou jednoho dobrého doktora zlepšovat, respektive byl občas lepší a mnohem častěji horší. Nevím, jestli to teď správně přirovnám, ale je to jak alkohol – když jste střízliví, kontrolujete svůj pohyb, své myšlení, třeba byste neútočili slovně nebo fyzicky. Když jste pod vlivem, chováte se tak, jak byste se střízliví nechovali. Rozdíl oproti alkoholu je ten, že pití alkoholu můžete do určité míry kontrolovat, toto ne. Když jste v tom stavu, myslíte na jediné – jak se zabít, jak máte nízkou cenu, jak je život špatný. Můj se v poslední době začal zlepšovat a teď jsem prakticky bez sebevražedných myšlenek, za což vděčím již zmiňovanému doktorovi.

Nyní si uvědomuji vážnost toho, co se stalo. Můžu radit – vydržte! Sám nevím, jestli se mi v pozdějším věku deprese nevrátí a neudělám to nejhorší, dost se toho bojím.

 

Na závěr přidám to, co řekl krátce před smrtí herec Miloš Kopecký - „Deprese je horší než rakovina“