O uzavřenosti mě se dají vést diskuse, já zkusím říct jen pár nápověd, které by mohly vám pomoci udělat si názor na mou uzavřenost nebo otevřenost. Pro jednoduchost budu mluvit místo o otevřenosti/uzavřenosti jen o uzavřenosti.

Má uzavřenost se vyvíjela časem, přičemž se periodicky vychylovala nahoru i dole, což lze přirovnat k válkám. Po válce jsou lidé poučení, nicméně za nějaká ta léta se poučení rozplyne a je další válka...snad jsem to přirovnal srozumitelně.

Z mého mládí si moc nepamatuji, ale byl jsem asi uzavřený do sebe až moc, což si myslím lze přičíst mému AS a taky absenci touhy po sociálních vztazích. Zkrátka jsem si hleděl svých vlastních věcí a zájmů, v tomto případě autům a pak zámkům. Ve školce se toho moc nezměnilo, pokud byste mě uviděli v té době, viděli byste mě jak sedím někde v koutu a hraji si s Legem nebo auty, přičemž nemám sebemenší zájem o vrstevníky.

Nicméně v této době jsem na druhou stranu měl 2 kamarády, kteří se ale se mnou přestali po školce bavit, jeden kvůli takové trapné události plynoucí z mého AS, druhý možná z mé pošramocené pověsti mezi vrstevníky mého a bohužel i většího věku, což ještě do teď zanechalo na mně stopy, které způsobují pohrdání většinou mých vrstevníků, samozřejmě převážně NT.

První roky základní školy byly podobné jak školka, neměl jsem stejně žádné kamarády a věnoval jsem se svým zájmům. To bylo v tu dobu stavení letadel z lega. Pak od první třídy do byly zbraně a od druhé letadla.

Okolo 3. třídy jsem byl už poměrně otevřený, na čemž nese nemalou vinu jeden můj kamarád, který začal k nám chodit do školy. Možná díky němu jsem začal být méně uzavřený. Do páté třídy se to stupňovalo. Tuto dobu považuji pravděpodobně za nejlepší co se týká mých kamarádských vztahů, ovšem tehdy jsem se skoro vůbec nezajímal o holky, i když o jednu jo, ale nevím, jestli by se to dalo nazvat aspergerovským nadšením.

Po páté třídě jsem nastoupil na gymnázium. Byl jsem v takové setrvačnosti důvěry vůči ostatním lidem. Proto jsem byl poměrně dost otevřený, navzdory mé možné sociální fóbii.

Pak bohužel mé důvěry využili jistí spolužáci, kteří mě začali šikanovat, to považuji za hodně špatné období. Nechápal jsem (a taky moc nechápu) sociální situace a chtěl jsem být co nejvíce vtipný.

Jak šikana dosáhla určité míry a možná já se poučil, tak jsem se opět uzavřel do sebe a začal trýznitele nenávidět. Toto se dostalo do takové fáze, že jsem je kreslil do sešitu, jak je věším, střílím po nich, či jinak zabíjím. Taky jsem si je kreslil na terče a střílel po nich širokou paletou zbraní.

V dnešní době si jich moc nevšímám a kamarádím se jen s lidmi, od kterých vím, co můžu čekat.