Vytisknout
Kategorie: Ze života
Zobrazení: 1925

Ahoj, jmenuji se Martin a jsem aspík. Co bych o sobě tak na úvod řekl? V nedávné době jsem se skupinou kamarádů založil tento web (asperger.cz). Od té doby se pro něj snažím každý den něco udělat. Mám pocit, že když něco dělám sám, tak s tím dříve nebo později seknu. Proč, to nevím. Zato když něco dělám ve skupině tak mám tu ochotu menší. 

Občas vypadám, že nechci kamarády, že pořád sedím "u displeje" a nic nedělám. Ale ono to se sebou souvisí. Kamarády bych si přál, jen je neumím "sehnat". Tudíž dělám něco, co mohu dělat i sám. Co? Ten displej přeci. A že nic nedělám? To není pravda. Dělám spoustu pro mě důležitých věcí. Pro mě totiž není důležité to, co chce někdo jiný, ale to, co chci já. Když někdo po mě něco chce, musí mi vysvětlit, proč to chce a proč je to důležité. Jinak to já dělat nechci (nevidím důvod) a tak to nedělám. Myslím si, že tohle dělá spoustě lidem s autismem problémy. 

Velice často se mi stává, že když někomu řeknu: "Tohle nedělej!", tak to schválně dělá dál. Tak mě postupně rozčílí. Mám tu smůlu, že většinou někdo kolem jde právě v tu chvíli, tak potrestaný jsem já a ne ten člověk, co mě rozčílil. Což mě (přirozeně, jako snad každého) naštve ještě víc a tak dále. Dá mi hodně práce ten začarovaný kruh přetnout. Například se mi jednou stalo, že mi spolužák vzal klíče, já ho chtěl chytit, když jsem ho chytil, tak klíče hodil druhému, já šel zase po něm, zase hod... Pak jsem se naštval, strčil mu hlavu pod pingpongový stůl, když se zvedl, tak se praštil a v okamžiku, kdy jsem to dělal, šel kolem ředitel. Asi si umíte představit, co se stalo. Potrestaný jsem byl já (ředitelskou důtkou!) a oni vyšli bez trestu. Pro mě to bylo strašné, protože já, který jsem chtěl jen SVOJE klíče jsem byl potrestaný a oni, kteří mi MOJE klíče nechtěli dát nic. 

Jenže, když jsem podobné situace řešil pomocí dospělého, zase žáci: "Ty jsi srab, to to neumíš vyřešit sám?!". Prostě člověk se nezavděčí všem. Teď je to ve třídě v pohodě, nevím, jak se to stalo, ale stalo se tak a jsem za to rád.

Určitě si říkáte, že kdybych mohl, tak bych si to s někým vyměnil. Ale ne. Má to i svoje světlé stránky. 

Jaké? Ve "své" oblasti jsem nepřekonatelný. Mám na "moje" věci výbornou paměť (co je to moje věc? Věc, která mě baví. Když mě to nebaví, nebo si to nechci zapamatovat (jako třeba kolik obyvatel má ČR), nevím to. Důležitější ale podle mě je to, že vím, kde to zjistím.). Kvůli tomu, že vím, jaké to je, když s člověkem nemáte trpělivost, tak když někomu něco říkám, vysvětluji, mám větší trpělivost to vysvětlit, než běžní lidé. 

Takže neměnil bych, ani kdybych mohl. Bez AS bych to nebyl já.