Jako dítě jsem byla divná. Jako tříletou mě zajímala politika, v tom období jsem začala mluvit plynně dvěma jazyky. Nedržela jsem oční kontakt a řvala, když si děda dal jinou čepici, dokolečka opakovala zvířecí zvuky, ale dokázala jsem i hodinu mluvit o Johnovi Majorovi a Gorbačovovi. Ve dvou letech mě poznal můj otec a řekl, že nejsem zcela určitě normální. Prostě divné dítě.

 

Ve škole jsem byla hodná holčička, pořád jsem se učila a dávala pozor. Ráda jsem dělala úkoly, vypracovávala projekty a chodila na olympiády. Nebyla jsem oblíbená, ale učitelky mě měly moc rády, takže jsem ve škole přežila. Přesto jsem neměla ráda přestávky, raději jsem měla hodiny a semináře. Neuměla jsem se bavit se spolužáky, nikdo neměl stejné zájmy jako já a ostatní jsem považovala spíše za hloupé, divné. Pak jsem zjistila, že divná budu asi já.

Pak přišlo gymnázium, byla jsem považována za tichou, co se ráda učí, měla jsem i tu samé jedničky. Nebyla jsem ale vysloveně neoblíbená, i když jsem se domů vracela popsaná propiskou nebo pomluvená. Jinak jsem si vedla z té sociální stránky dobře.

Holky se začaly zajímat o kluky, kluci zas o holky a já nic. Byla jsem jaksi „pozadu”. Vůbec mě to nezajímalo, nechystala jsem se na vztah. Byla jsem v šoku, jako kdybych se náhle probudila do věku, kdy by mě to mělo začít zajímat. Mám poměrně vysoké IQ a pozorovací schopnosti, rychle jsem pochopila vzorce chování, chození s přítelem jen hrála a hezky se to dařilo. Nikdo nevěděl, že žádného nemám a ani nechci. Když holky jely na diskotéku, já si dělala herbář nebo řešila nějaký problém v našem solárním systému.

Na vysoké škole už měli všichni stálé partnery, přišel Facebook a bylo „třeba” tam mít přítele. Napsala jsem si „zadaná”. Pak jsem vychodila vysokou, zaměstnala se na dobrém místě, prakticky v oboru. Měla jsem představu, že budu prostě dělat svou práci, ale kdepak. Celý to bylo o kolezích, o pomluvách, o kouření o přestávce, intriky a vyptávačky, co jsem, kdo jsem. Bylo to děsný. Nerozuměla jsem nikomu, pořád jsem pracovala, i víc, než bylo třeba, jen abych neměla volnou chvilku na tyhle řeči. Tak mi přidali práci a začala jsem při nových úkolech potkávat jiné kolegy. Zatímco předtím jsem pracovala sama, teď se interakce stala mnohem častější a nedalo se jí vyhnout. Bylo třeba vést nezávazné rozhovory, ideálně přinést nějaké klepy a drby. Tady už jsem se ztrácela. To, co ještě na škole šlo, mezi nima už bylo málo. Neuměla jsem „jenom tak pokecat”. Přesto se mi stávalo, že mě muži zvali na kafe. To už jsem „někoho” chtěla, ale ti, co se nabízeli, se mi zdáli, promiňte za výraz, jako primitivní lidské penisy, co hledali nějakou… však víte co. Nechápala jsem, jak se stane, že si, jak se říká, někoho najdete. To jako za váma někdo přijde? Nebo aktivně hledáte vy? Kde ho vlastně hledat? A hlavně, co vlastně říkat a jak oslovit? Vůbec jsem netušila, jak vypadá takový normální začátek vztahu. Jako co si řeknou, nebo jak se vlastně dohodnou, že teda už jsou ve vztahu? A jak pak spolu žijí? Mně lidé vadí, vadí mi přítomnost jiného člověka, vadí mi změna režimu, vadí mi hluk, co dělají jiní lidé, a brát na někoho ohled mi vadí taky a ani to neumím. Jak budu číst jeho nálady a jak vůbec budu vedle něj procházet, spát? Neumím vařit, bude chtít, abych mu přichystala jídlo? A – bude chtít sex? To bude příšerný, protože si takovou činnost ani neumím představit. Co, jak a kdy mám dělat? Proč vlastně? Dítě přece nechci.

Jednou jsem pracovala s mladým mužem, co byl celý čas naší spolupráce zticha. Komentoval jen pracovní záležitosti. Byl fajn, protože moc nemluvil, nepomlouval a hleděl si svýho. A v práci byl přesný, byl na něj spoleh. Najednou jsem cítila něco zvláštního, co jsem myslela, že mě nepotká – asi to bylo to, že ho mám tak nějak ráda. Ráda jsem s ním pracovala a začali jsme po nějaké době spolu i mluvit. Bylo to příjemný, dokonce jsem si na něj vzpomněla i doma. Pak jsme šli spolu na procházku a mluvili o všem. Bylo to prvně, co jsem s někým takhle mluvila. Zajímavé bylo, že neměl zájem o žádný fyzický kontakt, nechytal mě za ruce, nenakláněl se ke mně a neměl žádné sexuální poznámky nebo narážky. A bylo to skvělé. Konečně někdo normální!

Pak se stalo něco, co bylo do té doby naprosto nepředstavitelné. V téměř půlce průměrné délky lidského života jsem byla ještě panna bez jakékoli zkušenosti. I když jsem se původně považovala za asexuální, v té chvíli mě to vůbec nenapadlo. Tak přišla aspergerka s aspergerem ke své první sexuální zkušenosti.

P.S.: Vzpomínáte, jak jsem výše v textu psala, že nevím, jak se lidi dohodnou, že jako mají vztah? Jednou mi zavolal a zeptal se, jestli spolu chodíme. A já řekla: „Myslím, že ano.” Od té doby „spolu chodíme” :-).

Autor: Connie