Dnes napíši hodně zvláštní a osobní článek, třeba mě pak lidi pochopí, proč jsem, jaký jsem, a že jiný asi nebudu. A proč dělám, co dělám a proč to dělám rád.

Neměl jsem ideální dětství, neměl jsem totiž diagnózu a tak mě lidé nechápali, ve škole jsem nezapadal, vždy byl kolektiv a já. Doma to taky nefungovalo, mamka přehnaně starostlivá, takže i když bylo dětství díky tomu trošku snazší, ve výsledku jsem málo samostatný

a dnes je pro mě všechno velká zátěž, i když to má na svědomí i Aspergerův syndrom. Taťka, ten byl pro změnu někdy hodný jako mamka, i když přísný, ale někdy mu doslova přeskočilo a byl jak smyslů zbavený. Měl jsem jednoho kamaráda, ale i tomu občas hráblo a byl nevyzpytatelný. Takže dětství na prd, vždy jsem byl jako mimozemšťan na cizí planetě.

Nejhorší byly ty tátovy záchvaty agresivity. To pak brečela mamka, brečel bratr a brečel jsem i já, hodně jsme trpěli. Jednoho dne mě napadlo, že ona ta mamka asi nebrečí až tak kvůli sobě, ale kvůli nám, že trpíme. A tak jsem se rozhodnul, že ten pláč v sobě potlačím, aby vypadalo, že se netrápím, aby se ani ona za mě netrápila. Jenomže víte kolik to dá energie, potlačit to v sobě? Kdo to nezažil, neumí si to představit. Když člověk ten hněv, smutek, zášť a kdo ví, jaké ještě pocity v sobě dusí, tak se v něm hromadí a jsou jako žíravina, zevnitř ho sežerou.

A tak jsem si postupně zablokoval dost citů, utvořil jsem v sobě jakousi bariéru, nepustil jsem city dovnitř, ani ven, stal jsem se chladným. Přestal jsem cítit lásku, přestal jsem cítit potřebu plakat, jenom ta zášť a hněv vůči světu, který mi ublížil, zůstala a hromadila se dál. To všechno bylo ještě před pubertou, to se mi nevyvíjela ještě sexualita a tak.

Když puberta začala, já začal mít deprese, všichni spolu blbli, tvořili partie a já nic, furt kolektiv a já. Neměl jsem se za to rád, a to se zkombinovalo s tou záští a hněvem, co ve mně byl a já si začal ubližovat, nebudu psát jak, bylo to špatné období a nechci na něj tolik vzpomínat. No a jelikož se v pubertě rozvijí sexualita, a já nenáviděl lidi a sebe, nějak se to ve mně pokazilo ještě víc a já se stal masochistou. Jo, vzrušovalo mě, když jsem si jen představil, že mi ubližují. Pak mi ale došlo, že vždyť já za nic z toho nemůžu, to mi udělal svět, jiní lidé, hněv se obrátil ven a já byl pro změnu sadista, toužil jsem ubližovat jiným. Ale jelikož jsem se za to hnusil sám sobě, protože mám pořád dobré srdíčko a morálku, tak zůstal i hněv na sebe, takže jsem byl exemplární případ milovníka BDSM.

Jo, koukal jsem i takové porno, líbilo se mi to, a hnusil jsem se za to sám sobě, stal jsem se psychickou troskou. Stal jsem se apatický vůči všemu, nic nemělo smysl, každý den jsem myslel jen na zvrácené myšlenky a sebevraždu, chtěl jsem to zarazit. Ale neudělal jsem to, a ani neudělám, i když ty myšlenky v sobě mám, nechci ublížit těm pár lidem, co mě mají rádi, a kdo ví, třeba se to ještě všechno změní. A taky by mi to nedovolilo mé ego, nechci umřít jako srab.

Tak jsem hledal způsoby, jak to ze sebe dostat ven, jak se přestat nenávidět. Přišel jsem na to, řekl jsem si, že zasvětím svůj život pomáháním druhým, já už jsem stejně troska a nechci, aby nevinní lidé zažili to co já, jedna troska stačí. A taky jsem si uvědomil, že když budu činit dobro, tak to napraví moji karmu za to, co zlé jsem chtěl dělat druhým a že se mi to ještě líbilo. A ono to lidičky funguje, zjistil jsem, že pomáhání druhým a jejich vděk za tu pomoc mě naplňuje pozitivní energií, a i když jsou někteří lidé svině, já se přestal zlobit na lidstvo, sadismus zmizel.

A tak teď trávím hodně času na Facebooku a radím každému, komu umím. Zvolil jsem si život mučedníka, kašlu na sebe, ostatní potřebují pomoc. Chtěl jsem vyhledat odbornou pomoc pro lidi s Aspergerovým syndromem, ale těch odborníků je tady málo a mají plno, a proč bych zabíral těm odborníkům čas, když jsou malé dětí, co potřebují pomoc víc, než já. Já ten papír vlastně ani nepotřebuji, já ho jen chci, a co tam po mně. Já mám divnou sexualitu, kupu fetišů, plno zášti a chladnokrevnosti, ale naučil jsem se s tím žit, i když mám občas z toho deprese. Beru se, jaký jsem. Tak či tak zůstanu nejspíš sám, a možná to tak má být, třeba budu aspoň někoho hrdina.

Jsou lidé, kteří se mi to snaží vymluvit, abych myslel i trochu na sebe a ano, kdybych se začal mít rád, tak by nejspíš zmizel i ten masochizmus, ale já si na to natolik zvyknul, že je mi to jedno. Nemyslím si, že v životě něco dosáhnu tak či onak, ani nevím, co vlastně v životě chci. Takže prozatím na sebe kašlu, dokud si to v hlavě neurovnám. Ale musím uznat, že slova chvály se dobře poslouchají, avšak nestačí na to, abych se začal mít rád. Jsem prostě na sebe tvrdý a lásku k sobě si musím sám před sebou zasloužit, jinak bych si ji jen namlouval. Možná pak přijde změna, protože i když neotravuji s prosbami o pomoc druhé, maximálně se občas vyzpovídám, pracuji na sobě, učím se chápat sám sebe, tyto zkušenosti se samým sebou pak používám na rady druhým, protože jsem zatím nenašel takový oříšek, jakým jsem já sám…