Vytisknout
Kategorie: Ze života
Zobrazení: 3495

Takže, jak jen začít. Jsem 24letý kluk, na první pohled ničím výjimečný. No něco na mně přeci jen odlišné je. Jsem aspík, ale to vám asi došlo, když tady píšu, druhá má odlišnost je, že jsem asexuální. A o tom budu dnes psát.

Jako malý kluk jsem byl normální, bavil se převážně s kluky, občas s holkami. Kvůli AS jsem nikdy moc nezapadal, takže jich moc nebylo, ale pár se jich našlo. Svoji odlišnou sexualitu jsem začal vnímat v pubertě, kdy jsem měl svou první vážnou známost. Ono už jen ten náš vztah začal docela neobvykle.

 

Byli jsme spolužáci na střední škole, často jsme kecali, zjistili jsme, že si rozumíme, ale takhle to dlouho stagnovalo. Pak se to jednoho dne změnilo, když to nedalo jedné spolužačce, která si všimla, že spolu trávíme spoustu času a zeptala se nás, proč spolu nechodíme. My jsme byli zaskočeni a tak nějak jsme se zamysleli a řekli jsme si, že zkusíme spolu chodit.

Ze začátku to bylo fajn, drželi jsme se za ruce, chodili do města, do kina, všude možně. Mělo to na mě blahodárný vliv, protože jsem tehdy o sebe moc nedbal a tohle mě donutilo se změnit. Bylo to prostě fajn období mého života, měl jsem někoho, kdo mě miloval a já zase ji.

Problémy začali, když se ten náš vztah nikde neposouval a ona chtěla pokročit na další metu. Do té doby jsme se jen drželi za ruce a dávali si pusy na rty. No jednou vymyslela, že zkusíme francouzáky. Už jen ta myšlenka, že mi někdo bude strkat jazyk do pusy, mi přišla zvrácená a nechutná, snažil jsem se tomu vyhnout. Ona však neustoupila a jednou, když jsme spolu venku šli tuším ze školy, mi řekla, že jdeme na ty francouzáky. Já se vyhýbal, nechtěl jsem, aby nás někdo viděl, když jsem byl nezkušený. Ta výmluva nezabrala a zatáhla mě do postranní uličky. Tam se to stalo, jí se to asi líbilo, ale mně ne, to když se mi vrtá v puse zubař, to je aspoň hygieničtější.

Protože jsem věděl, že to normální lidé dělají, dělal jsem to taky a tvářil se, že se mi to líbí, i když jsem při tom měl otevřené oči a čekal, až to skončí. Chtěl jsem, aby byla má holka spokojená, když někoho miluji, jsem naprosto oddaný, i když jde o narušení mého osobního prostoru. Holt jsem jako zvíře, nemusím moc doteky a aby mi někdo někam něco cpal, to není nic pro mě.

Jednou však přišel čas na další metu, a já s mým ne příliš dobrým chápáním náznaků jsem to ani nepostřehnul, došlo mi to až časem po našem rozchodu. Ona mi totiž jednou řekla, že ta spolužačka, co nás dala do kupy, už to s přítelem dělá, a že jsou spolu kratší dobu než my. Očividně měla chutě a já to nepochopil. Pak byly ještě nějaké neshody ve vztahu, až nakonec přišly kopačky. Rozešla se se mnou jemně, že jsem fajn kluk, ale že to prostě neklape. Možná čekala, že se rozbrečím, ale mě to paradoxně potěšilo, i když jsem dělal trochu smutného. Bylo to pro mě vysvobozením. Já ji měl opravdu rád, a furt mám, doteď jsme výborní kamarádi.

Po této zkušenosti jsem si uvědomil, že se mnou něco není v pořádku. Tehdy jsem ani neslyšel o asexualitě a ani o Aspergerově syndromu. A tak jsem použil Google, až jsem vygooglil, že existuje čtvrtá, málo známa sexualita, a to asexualita, kdy člověka nepřitahuje ani jedno pohlaví. Najednou mi spadnul kámen ze srdce, protože jsem zjistil, že nejsem sám. Našel jsem si i komunitu na webu, psali jsme o všem možném i nemožném, byl to můj lid.

Zvláštní ale bylo, že jsem se po rozchodu cítil tak sám, chytal jsem deprese, skončil jsem na psychiatrii na tabletkách. Diagnóza schizoidní porucha osobnosti, hluboká deprese.
Tehdy jsem to nechápal, přece jsem asexuál, tak nepotřebuju holku, když mě to pohlaví nepřitahuje. Pak jsem ale zjistil, a dost mi v těch věcech pomohla komunita na tumblru, že ona se ta asexualita dost dělí. Základní dělení je aromantický asexuál a romantický asexuál, první je takový, co se nechce líbat a ani mít sex, druhý má rád mazlení a všechno kromě sexu. A s kým se chce mazlit, to určuje takzvaná romantická přitažlivost. Takže člověk může byt třeba heteroromantický asexuál, takového přitahuje opačné pohlaví, chce se s ním mazlit, no nechce sex. Já se však nechci mazlit, ale stejně bych chtěl holku a ne kluka. A tak jsem zkoumal dál a našel další druh přitažlivosti u asexuálů a to estetickou, tj. že se mi líbí určité pohlaví, ale nechci fyzický kontakt. To bylo přesně o mně. Takže jsem se zaškatulkoval jako heteroestetický aromantický asexuál.

Pak jsem hledal holku v komunitě asexuálů, no neúspěšně. Jednoho dne se však dost změnilo, někdo tam dal test na Aspergerův syndrom. Já miluji testy, takže jsem si ho udělal, vyšel pozitivní. Byl jsem zaskočen a googlil, cože to ten syndrom vlastně je. A jak jsem hledal, našel jsem zajímavosti, které začaly vysvětlovat můj život. Tak například to, že Aspergerův syndrom se často plete se schizoidní poruchou osobnosti, protože mají dost podobných příznaků a většina psychiatrů se nevyzná v poruchách autistického spektra, takže aspíkům dávají diagnózu schizoid.

Tak a dilema bylo na světě, hledal jsem testy, informace, příklady, způsoby myšlení, prostě úplně všechno, abych zjistil, co teda jsem, protože obě zároveň být nemůžu. A jak jsem hledal, tak jsem i našel, aspíci mají problémy s určitými vjemy a nemají kamarády nebo jich mají málo, protože kvůli své sociální neobratnosti a odlišnosti nezapadají. Schizoidé kamarády nemají, protože je prostě nechtějí, žijí si ve svém světe fantazie a to jim stačí. A nemají problémy se smysly. Schizoid je psychická porucha, ne vývojová porucha a nespadá pod autismus. Já kamarády chci, jsem osamělý a mám hodně silnou přecitlivělost na určité vjemy a sedí na mě i hodně jiných znaků. Chtěl jsem se dát oficiálně diagnostikovat u doktora, no zatím jsem žádného v okolí nenašel, jenom dětské.

I přestože jsem samodiagnostikovaný, připojil jsem se na Facebooku do skupin aspíků. A najednou jsem zjistil, že i když si v tom skutečném světe s nikým moc nerozumím a jsem jak mimozemšťan na cizí planetě, tady jsem byl najednou jako doma. Navázal jsem kontakty se spoustou lidí i s oficiální diagnózou a oni nepochybují, že patřím k nim. To mi zatím stačí, ale i tak bych rád získal oficiální diagnózu, jen pro pokoj v duši.

A jo, našel jsem si tady i jednu super holku, teda spíš ona našla mě, směřuje to dobrým směrem, je taky asexuální, technicky zaměřená a máme skoro na všechno stejný názor. Držte nám palce.

A jak to, že jsme se tak rychle našli, když je aspíků málo a asexuálú taky? Statisticky by to mělo být prakticky nemožné, když od každého je okolo 1 % populace. Vrtalo mi to hlavou, googlil jsem a našel jsem to – u aspíků je zastoupení atypických sexualit desetinásobně vyšší, než u neurotypických.

Tak to byla dlouhá cesta o tom, jak našel sám sebe jeden podivín ztracený v tomhle velkém světě…