Je mi 17 let a studuji na SOŠ cestovního ruchu. Pro mě je na škole základ to, že jsou zde výborní učitelé a hlavně náš třídní, který má letité zkušenosti s cestováním. Velmi dobře si rozumíme, protože já mám cestování hrozně moc rád. Ale nyní k mému životu. První známky Aspergerova syndromu se u mě začaly projevovat, když mi byl 1 rok. Tehdy jsem dělal první krůčky a když jsem upadl a uhodil se, tak jsem se opakovaně začal bouchat do místa, kam jsem se uhodil. Hrál jsem si tím způsobem, že jsem stavěl hračky do řad. Když mi bylo 3,5 roku,

navštěvoval jsem paní psycholožku, která mi dávala různé úkoly a testy. Byla to právě ona, která určila, že se u mne jedná o autismus. Ve 4 letech jsem nastoupil do Waldorfské školky. První den jsem zahájil tím, že jsem ve stresu zlomil překližku, na které byla moje značka, ale po týdnu jsem pochopil, že nejsem do školky odložen nastálo. Přesvědčila mě o tom věta jedné holčičky: "Maminky vždycky přijdou." Díky individuálnímu přístupu vychovatelek jsem celé období celkem zvládal. Občas se potkám s jednou kámoškou ze školky, se kterou si rozumím a i 10 let po ukončení školky si spolu rozumíme, a když se potkáme, tak si přátelsky popovídáme a nevidím ani jeden náznak, že by mě nebrala jako normálního člověka.