Ahojte, dnešní článek bude o tom, jak jsem navštívil místo, které bylo dříve mým speciálním zájmem – Osvětim. Tento článek jsem schválně rozdělil na 2 části – první bude sepsána před mou návštěvou, druhá po ní. Toto dělám za tímto účelem, abyste mohli porovnat mé pocity před tím, než jej navštívím s tím, jak už budu mít tuto zkušenost za sebou. Důležitým faktem jsou deprese. Možná si říkáte něco ve stylu „Máš deprese, tak proč tam jezdíš?“. Jedu tam, protože jsem se rozhodl, že to zvládnu, beru to tak trochu jako zkoušku. Den před tím mně bylo extrémně psychicky špatně. V dnešní době nemám sebevražedné myšlenky, což je překvapivě horší. Tehdy jsem viděl alespoň naději v sebevraždě, teď ji nevidím v ničem.

O táboře Osvětim jsem se zajímal asi v tercii na gymnáziu (8. třída ZŠ). Nebyl to však intenzivní zájem, ale spíše okrajový. Z té doby si už moc nepamatuji, jen to, že se tam plyn pouštěl ve sprchách a jednalo se o Cyklon B – křemelina napuštěná jedovatým kyanovodíkem, který se uvolňoval po otevření plechovky. Tento plyn vyráběla firma IG Farben a Draslovka Kolín. Dále si pamatuji, že tam byl nápis „Arbeit macht frei“ - Práce dělá svobodu nebo častěji překládané jako Práce osvobozuje. Taky si pamatuji, že v tom nápisu bylo převrácené písmenko B. Na víc věcí si nevzpomínám, protože to byl jen okrajový zájem.

Sám si myslím, že to zvládnu, ale zanechá to na mně následky. Určitě mě to donutí k přemýšlení. Je ale taky možné, že budu zklamán. Taky je tu šance, že mě to vůbec neosloví, že k tom budu apatický, ale uvidí se, nyní už jedu. Až se vrátím, řeknu vám druhou část dnešního článku – vlastní návštěvu Osvětimi.

Tak už to mám za sebou, píšu až sen po návštěvě, protože včera jsem nemohl z okolností, které popíšu dále.

Jeli jsme ve 5:30, přičemž sraz byl v 5:20. Já jsem už od 4 hodin nemohl spát – to se mně stává, když má být nějaká důležitá událost další den. Cesta pak poměrně rychle ubíhala. Dali jsme si mezizastávku na benzínce. A pak jsme tam dorazili. Nebyl to takový pohled jak jsem si představoval, viděl jsem jen nějakou předbudovu. Tak šli někteří na záchody a koupit si jídlo, já jsem se nudil a mluvil s některými lidmi.

Viděl jsem kolem lidi z různých států – Francie, Švédsko, Dánsko, Izrael a hlavně z Polska. Pak jsme prošli bezpečnostním rámem a dostali sluchátka a nějaké přijímače. Rozdělili jsme se na 2 skupiny, my jsme dostali polskou průvodkyni, která uměla velmi dobře česky, myslím, že studovala Bohemistiku. Sám bych nepoznal, že je Polka.

Museli jsme si ztlumit mobily, fotit bylo povoleno, kromě jednoho místa. Zanedlouho jsme prošli bránou s již zmiňovaným nápisem „Arbeit macht Frei“. Šli jsme do nějaké budovy, kde byly expozice ze 60. let, jednalo se o dokumenty a nějaké fotky. Pak jsme šli myslím do další budovy, kde byly vlasy, kufry, brýle a ostatní věci. Tuším, že v další budově byl Cyklon B...bylo tam několik plechovek, které byly prázdné, ale i jedna, kde byly vedle ní granulky. Dál jsme byli u „soudu“, kde měl soudce na jednoho vězně průměrně asi minutu, nemusím snad říkat, jaké byly nejčastější rozsudky...

Dále jsme viděli šibenici, kde byl oběšen velitel tohoto tábora – Rudolf Höss. Pak jsme se šli podívat do plynové komory. Musím říct, že tyto dvě věci spolu s Cyklonem B mě nejvíce zajímaly. Tímto skončila prohlídka tábora Auschwitz.

Jako druhou část jsme měli prohlídku tábora Birkenau (Březinka). Náš program byl nejkratší – celkově 3,5 hodiny, z čehož byly 2 hodiny Auschwitz a 1 hodina Birkenau. Tam jsme se podívali jen na nástupiště, kde vězně z vlaku dělili na 2 skupiny – jedna rovnou do plynu, druhá na práci, přičemž poměr byl asi 70:30. Dále jsme byli v nějakých dřevěných budovách a pak to skončilo.

 

 

Pak nastalo to, z čeho jsem se zpamatovával a nemohl jsem článek dopsat včera. Štvalo mě, jak si lidé v autobuse spolu rozuměli, i já jsem si s někým rozuměl, ale kvůli mému zájmu o opačné pohlaví mě ničilo, že jsem si skoro nerozuměl s holkami, jen s jednou, pak jsme se zastavili v nákupním centru a dorazili domů, doma jsem dostal záchvat pláče kvůli tomu nerozumění. 

Add a comment

V první řadě se omlouvám za poněkud méně optimistický styl psaní tohoto článku, ale myslím si, že to optimisticky moc nejde. Chtěl bych upozornit na smutnou skutečnost, a to, že mezi teenagery a zvláště s AS je mnoho lidí s depresí – sám několik takových znám. Myslím si, že by odborníci měli věnovat více úsilí k tomu, aby se rozšíření deprese (hlavně mezi AS) co nejvíce redukovalo. Sám znám několik takových lidí, kteří kvůli depresi pokusili o sebevraždu a s nemalou dávkou smutku musím přiznat, že jeden z nich jsem byl já.

Na druhou stranu mně pomůže, že se z toho „vypíšu“ a taky doufám, že můj článek pomůže některým lidem trpícím depresí buď přímo (že si jej přečtou), anebo nepřímo (že to zlepší pochopení mezi veřejností a taky mezi tou, která může větší mírou pomoci). Ale nyní se vrhnu na vlastní článek.

Jako malý jsem měl poměrně šťastné dětství, měl jsem jako speciální zájem auta, pokud jsem však někde viděl, jak se rozbíjí auto, propadl jsem hroznému pláči a úzkosti. Nejsem odborník, ale už možná tehdy se projevily mé sklony k depresi. Ve školce jsem byl outsider, kterého mladé děti šikanovaly, propadal jsem hroznému pláči a úzkosti, ta bezmoc, nedoporučuji ji nikomu zažít. Dávaly mně nepěkné přezdívky, smály se mi.

V prvních letech základní školy jsem byl taky outsider. Nicméně způsob šikany se trochu změnil. Spolužáci si dělali legraci z mého neporozumění tomu, co se smí a co ne. Nutili mě k tomu, abych „chodil“ s jednou postiženou holkou, měli ohromnou radost když jsem jí dal pusu – samozřejmě jsem jejich smích nepochopil. Alespoň v malé míře jsem to pochopil v pozdějším věku.

Druhá třída byla podobná, ale měli jsme hodnou učitelku, za což jsem měl jedničky na vysvědčení. Třetí, čtvrtá a pátá třída byly dobré, ale už tehdy jsem měl tendence k úzkosti a dokonce i sebevražedné myšlenky! Dost jsem plakal kvůli škole.

Na gymnáziu jsem byl (jak jinak než kvůli mému nerozumění soc. situacím) terčem šikany. Šikana byla různá, psychická, fyzická, sexistické narážky, předně se však jednalo o zneužití již zmiňovaného.

Myslím v Tercii (ekvivalent 8. třídy ZŠ) jsem se začal sebepoškozovat a to v nemalé míře – řezal jsem se do ruky noži, pilou, kružítkem, atd. Bylo to asi hlavně kvůli tomu, abych „šokoval“ lidi ve třídě a hlavně aby si všimla holka, do které jsem byl zamilovaný, že se mnou není něco špatně a aby se se mnou více bavila nebo chodila...samozřejmě mně místo toho řekla že jsem blbec, ale to jsem já vůbec nechápal. Nad sebevraždou jsem taky přemýšlel, ale nebyl jsem asi schopný se o ni pokusit.

Myslím o rok později se jeden můj kamarád dostal do vztahu s jednou holkou – ona si jej našla. Kvůli tomu, že mě žádná nechtěla (a do teď nechce), jsem propadal depresi, smutku, úzkosti, svíralo se mně hrdlo. Chtěl jsem se zabít.

Pak jsem se s ní seznámil, ale furt mně bylo špatně. Já mám takovou špatnou vlastnost, že když se nějaká má kamarádka, na které mně záleží dostane do vztahu, tak je mi špatně, že já nejsem a bojím se s ní mluvit a taky to může vyústit v depresi, nicméně některým to velmi přeji, což však nebyl tento případ. Začal jsem ji ignorovat, ale zároveň mi z té ignorace bylo špatně, byl jsem smutný. A když se na lyžáku mluvilo o tom, že ten můj kamarád s ní chodí, upadl jsem do deprese. Chtěl bych ale zopakovat, že některým mým kamarádkám to přeji a doplnit, že je nechci kvůli této mé špatné vlastnosti ztratit (i když jsem smutný). Jak jsem se s ní přestal bavit, tak jsem měl „plán“, že se s ní začnu bavit v pozdější části roku, nicméně ona mně dost nepěkně dala najevo, že nechce.

Nicméně jsem se začal více bavit s mou dobrou kamarádkou a pozapomněl jsem na to. Deprese byla nevelká a tak jsem přežil rok nebo dva, či snad tři. Se sebepoškozováním jsem abstinoval.

Pak se na začátku sexty (6. ročník) začala objevovat deprese. Chodil jsem do tanečních a po návratu jsem propadal pláči. Ve škole se mně začalo dělat špatně (psychicky). Doma jsem si pistolí cvakal naprázdno u hlavy. Až jednou se to dostalo do té míry, že jsem chtěl utéci z domu a skočit z rozhledny, kterou máme poblíž. Rodiče na to reagovali tím, že mě urgentně objednali k psychologovi. Ten mi na několika sezeních dělal různé testy. Skončilo to radou, že života si musím vážit a zabití nic neřeší.

Pak se můj stav ještě zhoršoval, doma jsem furt ležel v posteli, dělal činnosti jen tak, že jsem dělal, ve škole jsem plakal a myslel furt na sebevraždu. Na začátku května jsme jeli do krizového centra, kde mi měli pomoci. Skončilo to tím, že jsem měl nastoupit na hospitalizaci, prostředí mě tak vyděsilo, že jsem se uzavřel do sebe. Díval jsem se furt do jednoho místa a vypadal jsem podobně jako Rubi v Drž hubu. Spolupacienti si spolu rozuměli, já ne. Řekli o mně že jsem autista, AS sice patří do PAS, ale normální autismus já nemám. Nakonec jsme s taťkou podepsali revers.

Myslím, že jsem do školy chvíli nechodil, ale pak jsem začal. Můj stav se horšil. Začal jsem více mluvit o sebevraždě, bylo mi úzko, začal jsem si i plánovat. Ve škole mi tekly slzy ještě více a pak se to 21. května stalo. Pamatuji si, že jsem šel spát, jak jsem se probudil, propadl jsem záchvatu pláče, vzal nůž, napsal dopis na rozloučenou a šel se do lesa zabít. Tak jsem tak hodinu přemýšlel nad životem a smrtí, plakal, připadal si jako slabý, že to asi nezvládnu udělat – rodiče mně pak řekli, že jsem právě silný, když jsem to nezvládl. Pak jsem si řekl, že to neudělám, vzal jsem se a s tupým výrazem se slzami v očích jsem šel domů. Taťka mezi tím už stihl informovat policii, kamarády a myslím hasiče nebo myslivce, či oboje, a hledali mě.

Pak jsem narazil na jeho kamarády, kteří mě zavezli domů. Byla tam vyděšená mamka nebo možná ne přímo vyděšená, ale v šoku nebo nevím jak to nazvat. Byl tam i doktor, který mně dal Haloperidol a neprodleně mě s mezizastávkami ve dvou městech odvezli do psych. léčebny v Kroměříži. Tak to bylo hrozné, zřízenci si na mě dovolovali, přestože jejich intelekt nedosahuje určitě úrovně mého. Doktorky byly špatné. Ale mělo to i nějaká pozitiva – životní zkušenost a našel jsem si tam i jednoho kamaráda. Strávil jsem tam 2 měsíce a 2 dny.

Po návratu domů jsem byl šťastný, to mi bohužel dlouho nevydrželo. Měl jsem hodně vedlejších účinků – padal jsem na zem, nedosahoval jsem takových fyzických výkonů, nechutnalo mně jídlo, léky moc nezabíraly, skoro mám chuť říct vůbec.

Pak se se mnou přestala bavit již zmiňovaná dobrá kamarádka. To mě nejvíce zničilo, má deprese byla snad ještě horší. Začal jsem ještě vážněji přemýšlet nad sebevraždou. Bylo mně furt psychicky horší, znovu jsem plakal ve škole, nedokázal jsem do ní chodit, takže jsem měl plno absence. Měl jsem jiný plán na sebevraždu. Chtěl jsem zvolit jednu „tvrdou“ metodu, na rozdíl od „měkké“. Byl to takový hrozný stav, možná bezmoc, ale nevím, jestli je to to správné pojmenování. Pak se můj stav začal zásluhou jednoho dobrého doktora zlepšovat, respektive byl občas lepší a mnohem častěji horší. Nevím, jestli to teď správně přirovnám, ale je to jak alkohol – když jste střízliví, kontrolujete svůj pohyb, své myšlení, třeba byste neútočili slovně nebo fyzicky. Když jste pod vlivem, chováte se tak, jak byste se střízliví nechovali. Rozdíl oproti alkoholu je ten, že pití alkoholu můžete do určité míry kontrolovat, toto ne. Když jste v tom stavu, myslíte na jediné – jak se zabít, jak máte nízkou cenu, jak je život špatný. Můj se v poslední době začal zlepšovat a teď jsem prakticky bez sebevražedných myšlenek, za což vděčím již zmiňovanému doktorovi.

Nyní si uvědomuji vážnost toho, co se stalo. Můžu radit – vydržte! Sám nevím, jestli se mi v pozdějším věku deprese nevrátí a neudělám to nejhorší, dost se toho bojím.

 

Na závěr přidám to, co řekl krátce před smrtí herec Miloš Kopecký - „Deprese je horší než rakovina“ 

Add a comment

O uzavřenosti mě se dají vést diskuse, já zkusím říct jen pár nápověd, které by mohly vám pomoci udělat si názor na mou uzavřenost nebo otevřenost. Pro jednoduchost budu mluvit místo o otevřenosti/uzavřenosti jen o uzavřenosti.

Má uzavřenost se vyvíjela časem, přičemž se periodicky vychylovala nahoru i dole, což lze přirovnat k válkám. Po válce jsou lidé poučení, nicméně za nějaká ta léta se poučení rozplyne a je další válka...snad jsem to přirovnal srozumitelně.

Z mého mládí si moc nepamatuji, ale byl jsem asi uzavřený do sebe až moc, což si myslím lze přičíst mému AS a taky absenci touhy po sociálních vztazích. Zkrátka jsem si hleděl svých vlastních věcí a zájmů, v tomto případě autům a pak zámkům. Ve školce se toho moc nezměnilo, pokud byste mě uviděli v té době, viděli byste mě jak sedím někde v koutu a hraji si s Legem nebo auty, přičemž nemám sebemenší zájem o vrstevníky.

Nicméně v této době jsem na druhou stranu měl 2 kamarády, kteří se ale se mnou přestali po školce bavit, jeden kvůli takové trapné události plynoucí z mého AS, druhý možná z mé pošramocené pověsti mezi vrstevníky mého a bohužel i většího věku, což ještě do teď zanechalo na mně stopy, které způsobují pohrdání většinou mých vrstevníků, samozřejmě převážně NT.

První roky základní školy byly podobné jak školka, neměl jsem stejně žádné kamarády a věnoval jsem se svým zájmům. To bylo v tu dobu stavení letadel z lega. Pak od první třídy do byly zbraně a od druhé letadla.

Okolo 3. třídy jsem byl už poměrně otevřený, na čemž nese nemalou vinu jeden můj kamarád, který začal k nám chodit do školy. Možná díky němu jsem začal být méně uzavřený. Do páté třídy se to stupňovalo. Tuto dobu považuji pravděpodobně za nejlepší co se týká mých kamarádských vztahů, ovšem tehdy jsem se skoro vůbec nezajímal o holky, i když o jednu jo, ale nevím, jestli by se to dalo nazvat aspergerovským nadšením.

Po páté třídě jsem nastoupil na gymnázium. Byl jsem v takové setrvačnosti důvěry vůči ostatním lidem. Proto jsem byl poměrně dost otevřený, navzdory mé možné sociální fóbii.

Pak bohužel mé důvěry využili jistí spolužáci, kteří mě začali šikanovat, to považuji za hodně špatné období. Nechápal jsem (a taky moc nechápu) sociální situace a chtěl jsem být co nejvíce vtipný.

Jak šikana dosáhla určité míry a možná já se poučil, tak jsem se opět uzavřel do sebe a začal trýznitele nenávidět. Toto se dostalo do takové fáze, že jsem je kreslil do sešitu, jak je věším, střílím po nich, či jinak zabíjím. Taky jsem si je kreslil na terče a střílel po nich širokou paletou zbraní.

 

V dnešní době si jich moc nevšímám a kamarádím se jen s lidmi, od kterých vím, co můžu čekat.  

Add a comment

Protože jsem v minulém článku zapomněl na dost faktů, pokusím se to částečně napravit. Stále si myslím, že jsem asi spíše těžší Asperger. Ale to můžete posoudit z následujících vět.

Chutná mně jen málo jídel...mamka kdesi psala, že nějaké jídlo pomáhá potlačovat projevy AS, že prý to někde četla, nevím kolik je na tom pravdy. Jak Shedonovi chutná kuře na mandarinkách, mně chutná jen pár jídel (kaše, jáhlový nákyp – prostě převážně sladká jídla). Taky mám rád pojídání grilovacího koření a jiných kořenících přípravků. Taky si dělám šumivou směs z cukru sody a kyseliny citronové, která důsledkem neutralizace šumí v ústech. Taky jsem měl období kdy jsem jedl prakticky každý den hranolky a pak to samé, akorát jsem jedl kaši. Možná, že to nezávisí moc s AS, ale to já nedokážu posoudit.

Vlastní kapitolou je, když se speciálním zájmem mě stane jiný člověk. Vím u mě o dvou takových zajímavých případech. Jednou to byla holka, do které jsem byl zamilovaný, po druhé to byl jistý Asperger. Začnu tím druhým případem.

Nevím už přesně jak to bylo, ale podle projevů na facebooku jsem začal o něm zjišťovat další informace. Jde o mezi Aspergery o dost nepopulárního člověka. Má vlastní stránky (které se staly též mým zájmem) a taky dokonce vlastní řeč, čímž mě inspiroval k tvoření mé řeči.

První zájem, který zde zmíním jako druhý, byl mnohem intenzivnější. Byla to holka, která byla cca o měsíc mladší než já a byl jsem do ní zamilovaný snad nejvíce ze všech holek. Chvíli jsme se bavili, ale pak mně nějak přestala odepisovat a já jsem takový, že mám strach jí napsat. To se ale změnilo, když začalo chodit o jeden ročník níže než já. Přišlo mi to spontánní, ale bylo to samozřejmě něčím spuštěné. První jsem si začal jí všímat ve škole a poctivě si zapisoval, kolikrát jsem ji potkal. V další fázi jsem si s nemenší mírou poctivosti zapisoval, kde sedí na obědě. Měl jsem očíslovaná místa u stolu a vždy jsem si tam napsal číslo místa jí a jedné její kamarádky. Tak jsem to dělal docela dost dlouho. Dále se mně podařilo jen těžko možné – s pomocí jedné nekvalitní fotky a Google Streetview jsem určil místo kde bydlí. Taky jsem měl v plánu sledovat ji pomocí webkamery a psát si přesný čas, kdy ji uvidím. Bohužel jsem na žádnou takovou nenarazil, i když je to možná dobře, protože bych byl do ní ještě více zblázněný. Dělal jsem ještě dost dalších činností, třeba se každý den díval několikrát na její fotky, na její dům na Streetview, hledal je na jiném pohledu Streetview v jejím městě a ještě určitě další činnosti. Tento zájem o ni po cca jednom roku odezněl, když jsem se z toho probral.

Jako někteří AS mají problém s abstrakcemi například ve slohových pracích, já mám stejný problém v matematice a fyzice. Když jsou tam čísla nebo nějaké slovní úlohy, jsem třeba i nejlepší ze třídy, ale pokud je tam x a y, mám problém kvůli tomu ve škole i projít, bohužel. Zatím se mi daří procházet pouze tak tak se čtverkami.

O AS na Wikipedii píší, že lpějí na správné výslovnosti a správnosti (možná se pletu, nevím). Já lpím na přesném vyjadřování a nemám moc rád hovorové výrazy a slang. Tedy například nemám rád pojem „Aspík“, ale místo něj říkám „člověk s Aspergerovým syndromem“ nebo zkráceně jen „AS“, i když sám používám Aspík, sice jen velmi málo, ale používám. Jak jsem byl malý, zajímal jsem se o auta a tehdy jsem přímo nesnášel když místo značky řekl někdo například „osobák“ slovo „náklaďák“. Hodně mě to dokázalo rozčílit a snad i dohnat k pláči.

 

Možná že některé věci se týkají i NT a nemají s AS nic společného, ale možná je to tak, jak jsem myslel. 

Add a comment

V tomto článku uvedu pár informací o dětech s autismem, které navštěvují naši třídu. To abyste měli alespoň nějakou představu, až budu psát o podpůrných opatřeních a jak u koho fungují. V minulém díle jsem uvedla, že pracuji na klasické ZŠ, tudíž se jedná o děti, u kterých je intelekt v normě až nadprůměru. Je u nich uplatněna tzv. individuální integrace do běžné třídy. Na některých školách fungují speciální třídy pro děti s PAS (skupinová integrace), obvyklé bývá i domácí vzdělávání nebo kombinace těchto přístupů.

Zuzanka (Aspergerův syndrom) se jeví jako nadaná, uměla číst již před nástupem do školy a všechny úkoly založené na práci s textem nebo logickém uvažování mívá nejrychleji a bezchybně, rovněž exceluje v matematice (ale jen když má zrovna náladu, jindy se „zasekne“, že s ní nejde hnout). Na svůj věk má velký všeobecný přehled, skvělou paměť a umí se pěkně vyjadřovat. Měla velké problémy s psaním, nebavilo ji to, nešlo a vyhýbala se mu, jak mohla. Také (i když uměla číst a čte nejlépe ze třídy) odmítala číst nahlas. Zuzanka díky své bystrosti ve škole téměř nemá problém; sedí s kamarádkou, se kterou se zná již od školky, ale je na ni až příliš upnutá a s ostatními dětmi se baví jen zřídka. Z vyprávění rodičů je doma jako vyměněná, často nevědí, „co si s ní počít“. Na jejím příkladu je dobře vidět, jak lze autismus na první pohled zamaskovat a jaké mohou být rozdíly mezi chlapci a dívkami. U Zuzky se může jednat o tzv. dvojí výjimečnost (kdy se nadání pojí např. s PAS), o této problematice podrobněji v některém z dalších článků.

Honzík (Aspergerův syndrom – zatím nediagnostikován) je také velmi bystrý. Jeho zájmy jsou vesmír, pravěk, příroda a technika. Má obrovské znalosti i poměrně vyvinuté logické uvažování, ale  velké problémy s vyjadřováním, které navíc komplikuje vada řeči. Pokud nemluví o „svém“ tématu, nedokáže říct souvislou větu, neumí se zeptat, požádat o pomoc. Člověk musí být v komunikaci s ním velmi trpělivý a klást mu návodné otázky. Je spíše pasivní, ale má potřebu být neustále první a v takovém případě se tlačí davem spolužáků jako tank. Nemá moc dobrou jemnou ani hrubou motoriku, což se nejvýrazněji projevuje v tělesné výchově a pracovních činnostech. Také je velmi úzkostný, chce mít vše vzorně a zároveň hned. Nerespektuje osobní zónu ani pozdravy, prosby, poděkování. Se spolužáky si nerozumí a kontakt sám nevyhledává. Rád očichává a osahává věci ve třídě, posunuje je, přehrabuje se ve skříňkách s pomůckami. Často si vůbec nevšímá okolního dění a pokud je pokyn (např. „vytáhněte si matematiku“) adresován celé třídě, nereaguje, je třeba se na něj podívat a říct jmenovitě: „Honzíku, vytáhni si matematiku.“ Nepodepisuje se na odevzdávané práce (až na několikáté upozornění), má velký chaos ve svých věcech a pomůckách, často přibere do své tašky sousedův sešit nebo úkol. Je citlivý na sebemenší výtku. Často nemá daleko k slzám i kvůli „maličkostem“.

Danek (atypický autismus) má nejvýraznější projevy, funkce asistenta pedagoga byla ve třídě zřízena kvůli němu. Když nastoupil do prvního ročníku, naprosto nerespektoval pravidla, neustále vykřikoval, byl agresivní vůči spolužákům, pobíhal po třídě. Vyjadřoval se většinou jednoslovně, což ještě ztěžovala vada řeči. U Danka je vidět největší pokrok. Dnes už dokáže souvisle a smysluplně vyprávět, co dělal např. o víkendu, nebo vést rozhovor s učitelkou a mnou. Komunikuje lépe i se spolužáky, má je rád a těší se do školy, nicméně při společné činnosti má tendence ostatním diktovat, co mají dělat a velmi špatně snáší prohru. Je potřeba, aby o přestávkách byl pod neustálým (nejlépe nenápadným) dohledem a lehce korigovat a moderovat jeho interakci s kamarády. I když je také velmi chytrý, na rozdíl od Zuzanky (a vlastně i Honzíka) se nedokáže tolik přizpůsobit očekávání společnosti a také je jako jediný z trojice medikován. Potřeba uplatňovat podpůrná opatření se ho týká nejvíce.

Jakkoli je tento termín nadužíván, považuji individuální přístup (a to ke každému dítěti, nejen tomu s PAS) za zcela zásadní. Od něj se odvíjí vše ostatní. Třídní učitelka je stejného názoru a jen díky ní a jejím letitým zkušenostem i tito tři žáci plní svou školní docházku zatím bez vážnějších problémů. Je krásné a vždy mě potěší, když narazím na lidi, kteří umí pracovat i s velmi problémovými dětmi bez toho, že by potřebovali vidět lékařskou zprávu a mít doporučení z SPC.

Další klíčovou věcí je (pro někoho bezobsažná formulka) klima třídy. Sledovat, jaké mezi dětmi panují vztahy, hlídat, aby nikomu nebylo ubližováno, respektovala se odlišnost, aby se děti ve školním prostředí cítily bezpečně, měly důvěru k učiteli apod. představuje nesmírně náročný běh na dlouhou trať. Málokterý pedagog si s tím dokáže poradit (některým je to bohužel víceméně jedno a očividnou šikanu přehlíží, dokud nedojde k incidentu natolik závažnému, že už zkrátka nejde „zamést pod koberec“).

 

V další části se budu věnovat strukturovanému učení, což je přístup, který se u dětí s PAS uplatňuje nejčastěji. Budu se opírat o katalog podpůrných opatření a metodiku práce od autorek Čadilové a Žampachové. http://katalogy.inkluze.upol.cz/site/?p=19374.

Add a comment