Dneska bych vám rád vyprávěl o terapiích v této léčebně. Rád bych začal názvy terapií které, jsem prožil. Muzikoterapii v rámci hudebky, artemalbu, pracovní terapii a takzvanou 'kecací terapii'. 

Musím podotknout že, tyto terapky jsouc lahodné pro oko ztrápeného člověka. Muziko terapie byla povinná u všech dítek školou povinné, neboť jí započali vždy učitelky nikolivěk školení terapeuti. Já jsem senemusel zapojovat, neb přišli na kvalitu mého hudebního sluchu. Zacož jsem byl rád. Artemalba mne bavila více. Vždy nám dali téma a já jsem ho mohl v klidu vzít po svém. Jednu skicu sem vyplnil pomocí symbolů, druhou pomocí různých rovnic a narážek. To bylo laicky řečeno super. Ten smrad anilinových barviček, temperek a kříd jsem do chřípí natahoval rád, tehdy se mi dostala krásná útěcha, nějaké normální práce, jež jakož to manuální bylo na oddělení nouze. Všíci malovali tak jak jim to popsali, byl jsem jediný kdo třeba zelené město, z trávy, kvítí a mechu, se zelenými lidmi, které jediný člověk, který nikdy nezezelenal a pročež jim záviděl a proto ho začal ničit aby nikdo neměl tu možnost, která mu byla odepřena jsem popsal jak zbytečné ničení matky země svými syny a dcerami. To bylo moje, ale dál.

Pracovní terapie se děla stejně jako artemalba na tzv. doléčovacím oddělení. To bylo něco! Chodil jsem do dřevařské dílny. Pracoval jsem s lipovým dřevem a ořezával ho, piloval, stloukal a vrtal. Ta rajská hudba, bušícíh kladívek, doprovázené zpěvemm vrtaček. To byl balžám na nervy. To vlastně jediné jsem tam dělal. Používal jsem nástroje staré dvě stovky let, jelikož tato léčebna tu stojí skoro sto třicet let, poprvé jsem použil, dřevěný svěrák, či kladiva z pravé oceli atd...

 Poslední do party byla ona kecací terapie. Každý ta měl jednoho terapeuta a s ním a pár dalšími pacienty jste si povídali. To nebylo špatné, až na to že vždy se řezalo do živého. Což byl trochu někdy až trapné. Tajemství se tam prozrazovala stejně, mistrně jako zakrývala s pozdějšími zkušenostmi. Ovšem jste měli možnost veta pokud, to nikomu nevinášíte. Poslední skupina, byla taková jaká byla. Pro  mě byla radostná a milá. Po odchodu i když mi to bylo prospěšné a příjemné to neudělalo za mnou nějakou mega stopu. SPíše naopak to zahladilo, některé rohy a jiné naostřilo jako vocílka nůž. 

Tato skušenost s léčebnou ve Šternberku, byla zajímavou zkušeností. Já sám jsem se mnohému přiučil. Třeba, že vždy mějte nějaké to svoje tajemství, které si chcete ukrýt či je lepší se s tím i sám vyrovnat. Mnho zkušeností a zamr vzešlo a odešlo. Nyní žiji stejně jako dnes či včera a po zítří a  nyní to mohu všícko popsat. Jsem rád, jak jsem někomu ukázal jak to někteří řeší i když dle mého zbytečně, neb nejlepší lék a lkař v jednom je čas. 

S tímto poučením se loučím, jelikož už nemám slov, které bych k tomu mohl říct.

Milý čtenáři, přeji ti hezký zbytek dne. Tvůj Janovel.