Dostal jsem nápad, který mě pobavil. Také nesnášíte testy? Napadaly vás nad nimi odpovědi, které neměly nic společného s těmi, které vám byly nabízeny? Zanechalo to ve vás také podivnou pachuť opětného setkání s naprostým neporozuměním, snad až dalším ponížením?

Protože testy nesnáším, dám si tady takový test znovu!

S malým rozdílem... a totiž, že dnes svobodně uvedu podstatnou část toho, co mi táhlo hlavou nad fakultním stolkem s fakultní tužkou a co lékaře nezajímalo.

Testy podobného druhu jsem absolvoval vícekrát. Většinou jsem obdržel rezultát „nekonzistentních odpovědí“ a tedy nediagnostikovatelného klienta.

Následující otázky jsem náhodně vybral z tohoto běžně dostupného testu, který se od těch, které jsem vypracoval v Thomayerově nemocnici neliší: Aspie-Quiz http://www.rdos.net/cz/

Mám za to, že otázky samy sebe devalvují právě proto, že by měly reflektovat právě potenciální osobnost nesoucí Aspergerův syndrom.

---

 

1 - Jsi dobrý ve výkladu výrazů tváře?

Ano! Výrazy si vykládám snadno a jasně. Zda se tento můj dojem kryje s „objektivní“ skutečností,... na to se nikdo neptá.

Možná proto, že se asi přehnaně bojím stopy po čemkoli negativním, agresivním, zlém, rozladěném apod. v emočním poli druhého, i nepatrné náznaky jsou v tomto ohledu dominantní. Ovšem může se pak stát, že únavu a „pouhou“ nenáladu druhého si automaticky podvědomě vyložím jako nepřátelský postoj. S tím mám potíže. Ale také dovedu vnímat skutečně jemné nuance skrytých, dlouhodobých emocí, které nejsou druhým právě nyní vyjadřovány. (Že se někdo právě teď směje, neznamená, že se necítí jinak dlouhodobě spíše frustrován)

Takže: Ne, nejsem v tom „dobrý“, ale umím zaznamenat lecos, co by jinak pozorovateli mohlo uniknout. Umím si někdy všimnout i jemných detailů, které většinou spíše unikají běžné pozornosti. Má pozornost je vlivem mé extrémní výchovy zaměřená především na to, zda lidé nevykazují známky agresivity, arogance apod.

 

2 - Houpeš se dozadu - dopředu nebo ze strany na stranu (např. pro komfort, uklidnění nebo při vzrušení)?

Ne. Byl jsem ostře vychováván k velmi přísnému sebeovládání, které jde například tak daleko, že mám tendenci potlačit a neprojevit ani velkou bolest, pokud se mi stane na veřejnosti. Nehoupu se. Ne běžně při běžném stresu. Ani při velkém vzrušení či velkém stresu. Ale v posledních letech, kdy má sociální situace začala krystalizovat a vícekrát jsem potkal nefalšované zoufalství a velký strach, jsem se při takovém houpání přistihl. Byla to tendence se zklidnit, najít v dojmu momentálního chaosu nějaký svůj rytmus, alespoň nějaký řád vtisknutý okamžité realitě mnou. Houpání je v takovou chvíli jediný pravidelný pohyb, který vyžaduje minimum energie. Vždy jen v soukromí. Ale zažil jsem osobně během vojenské dvouleté služby skupinový zoufalý pocit dalších lidí a ti všichni následně vykazovali také mimoděčné pohyby, ač jinak byli docela „normální“. Takže: Ano – někdy se houpu v jakési snaze se zklidnit. Ale: Ne – nehoupu se běžně, nýbrž jen v opravdu výrazně vytržených souvislostech a to se dosud nestávalo často.

 

3 - Používáš rčení nebo fráze vypůjčené z jiných situací nebo lidí?

Ne. Určitě ne tehdy, když bych chtěl snad dát najevo, že jsem například situaci rozuměl dříve než ostatní a lépe odhadl nějaké nebezpečí apod. Nerad jsem poučovatelský, protože nesnáším, když je někdo takový ke mně. Určitě ne ve stresových, zátěžových situacích. Ovšem: Ano, někdy, když se snažím být vtipný či dát najevo radost, pokud mi paměť dovolí a právě asociuje něco, co by mohlo situaci dejme tomu parodovat či relativizovat nebo uvést do extrému, pak ano. Jinak fráze spíše nepoužívám, neboť jsem schopen dobře vyjádřit své vlastní myšlenky a plagiátorství či školometské hlasatelství mi připadá trapné. Což neznamená, že kupříkladu lidová rčení nepřitahují mou pozornost. Právě proto, že jsou vždy protichůdná a snadno relativizovatelná a dovedou být snadno zavádějící i přes jejich zjevně uznanou společenskou hodnotu, což je právě pro mě velmi zajímavé.

Výjimkou jsou situace, kdy se cítím být nucen chovat se povrchně, abych tak vyhověl nějakému tlaku, třeba při oficiálních jednáních. Ale i proto se takovým příležitostem s úspěchem vyhýbám. A někdy mohu použít nějakou duchovní citaci, která vyjadřuje moudrost přesahující jednotlivce. Takže Ano i Ne.

 

4 - Shledáváš obtížným si dělat výpisky na přednáškách?

Ano - pokud mne přednáška zaujme, tak bezesporu. Ne, pokud mne nezajímá. Pak mohu dělat výpisky bez potíží. Pak zcela pouštím přednášku a jen strojově zachycuji slova. Dokud neusnu ovšem. To může být i velmi brzo. Takže Ano i Ne.

 

5 - Je ti nepříjemné, když tě lidé navštíví nepozváni?

Ano i Ne. Záleží přece na tom, jací lidé. A to je postoj, který mi přijde správný i pro neurotypiky. Existují lidé, kteří, přijdou-li nepozváni, uvítám rád. Jde o to, zda cítím důvěru, že je skutečně zajímám. Pak existují takoví, kteří i když se ohlásí předem, vnímám jen jako zloděje času. A pak jsou lidé, kteří se mohou přesouvat mezi těmito kategoriemi. A pak jsou lidé, u nichž nevím, jak to se mnou opravdu mají a přesto je mám rád, tehdy může můj pocit být pokaždé jiný. A pak jsou lidé, kteří mě někdy překvapili spíše nepříjemně svou přítomností a přesto to nakonec byl zážitek spíše dobrý a naopak. Nemám v tom jednoznačnou zkušenost. Nedokážu nad touto otázkou určit zda spíše Ano či Ne.

 

6 - Víš instinktivně kdy jsi na řadě v hovoru po telefonu?

Určitě ne bezpečně vždy. Když druhý ztichne, může to znamenat prostor pro mě a nebo to může znamenat, že se potřebuje přesvědčit, že mu jej právě skutečně věnuji, že ho tudíž vnímám plnou měrou. Ticho v telefonu nemusí znamenat vybídku ke slovu, může to být přestávka. Ovšem právě v telefonu si nikdy nejste jisti, zda ticho na druhém konci neznamená, že hovor vypadl, takže je dobré třeba přitakat či vypustit alespoň nějaké citoslovce.

I mimo telefon se mi může stát, že vskočím někomu do řeči nezvládnutím pozornosti, záleží na emocionálním působení hovoru, ale stejně tak se mi stane, že v telefonu vskočím do řeči vědomě a může to být i takový druh hovoru, kdy mi nebude totéž vadit od druhého.

Jen pokud bych se hodně zlobil, pak pořadí neřeším jako prioritu, ale je to opět vědomé. Při zvýšené emocionalitě se to prostě „povede“ snadněji. Ovšem opět záleží, s kým mluvím. V některých hovorech je skákání do řeči spíše překotností dokazující oboustrannou momentální nadšení a radost.

Nikdy jsem nepovažoval za problém skákání do řeči zrovna v telefonu.

Takže: Ano – spíše snad vím, kdy jsem na řadě = dokážu uvolnit i zaplnit audioprostor tak, že hovor ve většině případů nakonec vede ke smysluplné výměně informací. A také: Ne

 

7 - Máš silnou náklonnost k určitým oblíbeným objektům?

Ano. Kdo ji nemá? Oblíbená tužka, snad až jistá závislost na své kytaře nebo to, že se mi líbí moje notně staré auto přes to, že je orezlé atd. Zato mu nedávám nikdy osobní jméno, jak se to děje často v běžných neurotypických rodinách. Jsem vděčný třeba za to, že mám po rodičích nádobí, navíc některé kousky jako třeba talíř s kachničkami si beru častěji než ostatní, protože je můj od dětství. Ale neznamená to, že nikdy nepoužiji jiný. Neznamená to, že se bez auta neobejdu. Neznamená to, že se rád nenaučím používat nový mobil, i když ten momentálně můj mám rád. Co je to silná náklonnost? Tak silná, že mi v něčem překáží? Ne – pak tedy ne. Tak silnou náklonnost ke kytaře (můj úplně nejoblíbenější objekt) nemám, abych si nezahrál na buben.

Co znamená objekt? Mohu pod tím vnímat víc než předmět? Může jít o člověka? Objekt mého emocionálního investování? Například žena? Proč otázka nepoužila termín předmět? Nabízí mi tím možnost lidskou bytost determinovat jako pouhý objekt?

Nejsrozumitelnějším objektem je stavba, obydlí, dům nebo kombinovaný umělecký výtvor. Ano a Ne a Nerozumím.

 

8 - Rozčiluje nebo zneklidňuje tě, když ostatní přijdou později nebo dřív než jste se domluvili?

Ano, znervózňuje, pokud přijdou dřív. Ne, pokud přijdou později. Když přijdou dříve, nestihnu udělat vše, co jsem chtěl. Přijdou-li později, stihnu to a ještě mi zbyde čas. Tedy: Ano a Ne.

 

9 - Máš problémy s přijímáním kritiky, opravy a nasměrování správným směrem?

Ne. Nemám problém. Pokud chápu otázku doslova, pak ne. Sama vlastní kritika nevadí. Tak jak chápu kritiku jako pojem, pak z ní vyplývá především upřímný zájem a schopnost objektivního posouzení a to předpokládá i znalost ostatních souvislostí, což v případě skutečného zájmu o mou osobu logicky předpokládá mnohdy i schopnost kladného hodnocení. Takže: Ne, nevadí. Pokud je nasměrování „správným“ směrem, pak to znamená, že jsem souhlasný.

Ovšem, je-li mi implantován směr jiný coby směr zvenčí určený jako správný, pak narazím. O tom musím spolurozhodnout, co je správné.

Uvedl jsem tu spoustu předpokladů, které jsou subjektivní, jenže otázka se ptá na moje... chápání.

Ale tyto předpoklady často nebývají naplněny a potom tedy mám velký problém, Ano, samotná kritika bez zájmu o souvislosti a bez schopnosti ohodnotit pozitivně to ostatní je nepochopitelná a tudíž špatně přijatelná. Takže: Ano, mám s tím jasný a velký problém. Taková kritika ve mně je schopna zanechat až trauma, podle toho, v jakých emocionálních souvislostech přichází. Totiž i tehdy, když jsem si jist, že předmět kritiky je, dejme tomu, moje výrazně kladná stránka, z důvodu jakýchsi charakterových vlastností či z důvodu toho, co mi snad diktuje má porucha (?) mám vždy velkou tendenci vyhovět, nebýt pyšný, předpojatý apod. Tehdy se pouštím do sebezpytování, zda přesto, že jsem si jist, že předmět kritiky byl dosud dle mě výrazně pozitivní hodnotou, není možné nalézt změnu v pohledu na sebe sama. Může mě to uvést do rozporu se sebou.

Pak jsou zde ony emocionální okolnosti, totiž způsob, jakým je tato kritika prováděna. Způsob je pro mě mnohem důležitější než samotná kritika. Sebelépe snad míněnou kritiku, která přichází arogantně, smetu bleskově ze stolu a otevírá se možná i ostrý boj za důstojnost. Přestane mě zcela zajímat předmět kritiky a sleduji jediné – důstojnost či ponížení, které mi plynou ze způsobu kritiky. Zase ovšem záleží na okolnostech – pokud se takové kritiky dopustí cizí dítě na ulici nebo někdo, koho dlouho znám a mám jej rád.

Takže: Ano a Ne.

 

10 - Myslíš si, nebo někdo v tvém okolí, že máš neobvyklé stravovací návyky?

Ne, myslím, že se stravuji spíše normálně. Respektive vzhledem k sociální situaci nejím tak, jak bych chtěl a proto jím jen to, co lze a tudíž ani nemůže dojít k tomu, že bych pěstoval nějaký extrém či odlišnost. I když ano, jsem schopen smíchat paprikovou pastu s lečem a ohřát k tomu bramborový knedlík. Byl to výsledek skutečnosti, že nic jiného nebylo a pasty i leča bylo málo. Bylo to výborné! Klidně bych to zopakoval přesně tak, ale zde narazím na svou organizační neschopnost – nejím to, co chci, ale to, co právě mohu.

Svého času jsem si v Praze zamiloval moderní lahůdkárny, v nichž jsou majolkové a další saláty cenově zprůměrované a kde se předpokládá, že si saláty třeba i zkombinuji. Tehdy jsem zajásal, neboť mi bylo vždy žinantní chtít po prodavačce, aby nabírala po několika dekách. Dal jsem si třeba Rumcajse s Hostavickou směsí, k tomu Neapol a hermelínový. Cokoli s čímkoli – hlavně výrazně. Ale to trvalo jen po dobu, kdy jsem tyto jídelny měl nablízku. Rozhodně si nemohu dovolit kupovat domů více druhů salátů, takže to dělám jen příležitostně. Takže spíše: Ne. Ovšem kdyby to šlo bez finančních omezení častěji, snadno by to byl návyk.

 

11 - Jestli tě něco vyruší, dokážeš se rychle vrátit k předchozí činnosti?

Ano a Ne. Jsou dvě možnosti: Buď se vyrušit nenechám ani tím, co by u někoho jiného tento potenciál mělo, takže Ano – dokážu se víc než vrátit, dokonce dokážu činnost vůbec nepřerušit, protože velmi nerad opouštím to, co právě dělám a to se někdy může týkat i toho, co dělám nerad. Prostě když něco dělám, tak mám tendenci zůstat to pak dělat. Proto nemám rád třeba v zaměstnání, když mi někdo neustále mění pracovní úkoly dřív, než jsem dodělal předchozí práci.

Nerad přerušuji práci například jen proto, že mě někdo volá, zejména když není jisté, zda někdo volá opravdu právě mne. Když se zaberu do práce, tak když někdo něco chce, ať dojde a řekne, co se děje. No ale i proto mě jednou vyhodili ze zaměstnání, že jsem podle nich nereagoval dostatečně urychleně.

Druhá možnost je: Ne. Pokud mě něco přeci jen vyruší a někdy to mohu být já sám, pak moje pozornost přeběhne sice velice nerada zato velice rychle k něčemu novému. Otázka je, jaký rozdíl je mezi vyrušením a nekonzistentním procesem dlouhodobé pozornosti, protože například doma zahájím nějakou činnost, v rámci čehož musím pro něco někam dojít, avšak tam nebo cestou začnu spontánně dělat něco jiného, přičemž po chvíli mohu někdy zjistit, že mám rozděláno více činností a to aniž mě něco vyrušilo. Ale zřejmě lze za vyrušení tedy považovat i to, že v rámci jedné činnosti musím opustit místo vykonávání a pro něco dojít, což by normálně měla být stále jedna činnost. Potom mohu prohlásit, že někdy vyruším i sám sebe i jinými způsoby.

Právě proto miluji práci na jednom místě, tedy například ve své dílně, kde se snažím dělat jen takové věci, kvůli jejichž výrobě nemusím místnost opouštět a mohu se na dlouhé hodiny pohroužit do jediné činnosti. Tehdy jsem šťastný. A potom řízení vozu - za volantem mám všechno po ruce po celou dobu výkonu práce. I tehdy dokážu být šťastný, nejsem-li pod časovým tlakem.

 

12 - Připadá ti obtížné být emocionálně na blízku ostatním lidem?

Ano a Ne. Některým lidem emocionálně nablízku být chci, protože si přeji, aby se cítili stejně dobře jako já s nimi. U nich mi to nepřipadá obtížné, i když i u nich je to někdy obtížné, ale ne tolik, aby mne to zcela odradilo.

Pak jsou ale situace, kdy bych měl emocionálně být nablízku lidem, které rád nemám a to je pro mě něco jako za trest.

 

13 - Byl jsi nebo jsi fascinován výrobou pastí?

Ano a Ne, čili nikdy jsem pasti nevyráběl. Být „fascinován výrobou“ mi přijde jako trvalé přiblížení se výrobě, až je neodkladné, aby to člověk sám začal dělat. Pasti jsem nikdy nevyráběl. Jejich představa mne přitahovala, ale nenazval bych to fascinací coby motivací přesahující svou silou mou vlastní vůli.

Vzpomínám, že někdy v pubertě jsem si vícekrát maloval plánky, jak by jednou možná šlo v které zatáčce na mrazivé silnici vylít v zimě vodu a sledovat bezmocné automobily, jak se řítí do příkopu. Je malování plánku přípravou výroby? Také jsem si v pubertě maloval častokrát plánky soukromého ostrova, kde bych měl v soukromí ukryté ženy. Zde bych spojitost s výrobou nepředpokládal. Ano a Ne. A když už, přitahovala mne představa pasti, jejich výroba (proces polévání silnice) mě ponechávala zcela chladným. Kdybych to po sobě musel realizovat, měl bych srdce v krku a spíš bych se modlil, aby nic nejelo.

 

14 - Máš sklony být tak zabraný svými koníčky, že zapomínáš nebo ignoruješ všechno ostatní?

Ano, jednoznačně mám. Ovšem stejně tak se mi ale kupodivu stává, že když se mi to, co mě baví, začne dařit nadmíru dobře, z nějakého důvodu to musím přerušit. Této své motivaci nerozumím, je kontraproduktivní. A v posledních letech mám potíže s motivací vůbec – nedaří se mi dostat se k tomu, co mě baví, těší.

 

15 - Míváš sklony říkat věci, které jsou považovány za společensky nevhodné?

Ano a Ne – ty sklony cítím dokonce zcela vědomě, někdy mám jakoby až obsedantní potřebu nejen říci, ale i učinit něco, co by rozbilo atmosféru strojenosti apod, pokud takovou ve společnosti cítím, ale buď se tak dobře ovládám nebo mám strach se projevit tak destruktivně. Ovšem ty věci neříkám.

 

16 - Máš problémy s filtrováním zvuků v pozadí když s někým mluvíš?

Ne, nemám, protože pokud je zvuk zajímavý, prostě se mu věnuji, přitáhne moji pozornost. Jistě je přechodný, kdežto rozhovor může později pokračovat. Rozhovor lze plánovat, domluvit, kdežto náhodné, zajímavé zvuky v pozadí jsou nečekané, neopakovatelné, jejich hodnota může být větší, může se například jednat o synchronicitu. Je-li zvuk přitažlivý, pak nemám problém s filtrováním zvuku, nýbrž s filtrováním rozhovoru.

 

17 - Jsi dobrý v opětování společenské zdvořilosti a posuncích?

Ano, jsem o sobě přesvědčen, že zdvořilost, možná někdy až přehnaně a úzkoprse, zvládám dobře, je to jen další způsob komunikace. Ovšem záleží na tom, zda je přirozená (mám k ní prostor – stará babička) či zda je nucená (mám naplnit daná očekávání – oficiální večeře s nadřízenými )

Posunky: Ne – vždy jsem byl sice přesvědčen o svých hereckých schopnostech, ovšem letos jsem byl odhalen sérií snímků. Ve chvíli, kdy mne objal starosta města, úplně cizí člověk a chtěl, aby to vyznělo nehraně, měl jsem za to, že se držím důstojně své role loajálního občana, avšak fotografická rychlosérie mi večer ukázala celou řadu rozpačitých obličejů, které jsem během pár vteřin vystřídal.

A ke zdvořilosti posunky nepotřebuji, spíše se jich vystříhám, lze-li (jsem-li si vědom).

 

18 - Měl jsi někdy pocit, že hraješ hru, kde předstíráš, že jsi jako lidé kolem tebe?

Ano a Ne. Ano, měl jsem na toto téma silný pocit, ovšem již ve třetí třídě jsem měl potřebu si ho vyložit a vytvořil jsem si dvě možné filozofie, jak to může být. Buď jsem já herec, který hraje a předstírá a všichni ostatní lidé jsou skuteční a sledují moje reakce, tedy že jsem něco jako pozorovaný objekt před komisí a já tedy tu vědomě a tu nevědomě ve formě svého chování předkládám materiál ke zkoumání a nebo že herci jsou všichni ostatní a já jediný skutečný člověk, tedy že lidé a svět vůbec je jen má projekce, zatímco mé reakce sleduje Bůh.

 

19 - Víš kdy je od tebe očekávána omluva?

Nejsem schopen odpovědět Ano/Ne, protože svého provinění se velmi bojím. Snažím se preventivně předejít jakékoli vině, což mne mimochodem přivádí do taktéž velmi nepříjemných situací, které však jdou mimo téma této otázky. Proto se raději omlouvám předem i za to, za co bych se omlouvat nemusel. Pakliže dodatečně zjistím, že jsem cosi překročil, že mé chování někoho negativně ovlivnilo, pak se omluvím dodatečně bez ohledu na to, zda je omluva očekávána. Když například někomu v autobuse šlápnu na nohu, omluvím se ihned automaticky – nedochází ke stavu, kdy by „omluva byla očekávána“

Tedy: nikdy jsem nedospěl do bodu, kdy bych si kladl otázku, zda se omluva ode mne očekává. Pakliže ji někdo očekával a já ji nenabídl, pak se buď jednalo o součást konfrontačního střetu, kdy jsem byl přesvědčen, že musím hájit svou pravdu a že za situaci může druhá strana, tedy že mé chování / prohlášení bylo jen přímým následkem konfrontace vygradované druhou stranou a nebo jsem se možná o negativním dopadu svého chování nikdy nedozvěděl.

 

20 - Myslí si někdy lidé, že se směješ za nevhodné situace?

Spíše Ne, protože se mi to stávalo jen u dvou lidí v životě, aby byli mým smíchem znatelně pohoršeni, jednalo se o třídní učitelku, která mi za spontánní smích dávala poznámky a později o jednu z mých partnerek (také učitelka). Ta byla někdy vzteky bez sebe, když jsem se podle mě bezelstně jen smál, zatímco ona v tom vnímala urážku, že se jí jistě směju nějak naschvál.

 

21 - Mluvíš často o svých koníčcích i když neřešíš jestli to ostatní zajímá?

Ano a Ne. Mluvím často o tom, co mě těší, přitahuje, zajímá a mluvit o tom chci. Mám-li se s někým seznámit, pak o tom mluvit zkusit musím a pokud ho to nezajímá, jsem zklamán a pak už o tom nemluvím a musím-li v kontaktu z nějakého důvodu ještě chvíli vydržet, je to pak pro mne utrpení. Nesnáším dobře mluvit o něčem, co mě nezajímá. Nezajímá mě všechno to, co není nijak tvůrčího charakteru. Ovšem to je výjimečná situace, neboť mám tendenci vyhýbat se lidem, které nezajímám. Snad ani necítím motivaci mluvit o ničem jiném než o tom, co zajímá mě nebo o tom, co zajímá druhou stranu – pokud je to něco, o co se nezajímám, avšak je to opravdový a hluboký zájem, znamená to, že dotyčný je v některém bodě svého zájmu zaručeně vždy nějakým způsobem tvůrčí a tento bod chci pak najít. Ale nic jiného, dá se říci, mě na světě nezajímá, takže rozhodně „řeším, zda to ostatní zajímá“. Určitě bych své písně například nechtěl hrát publiku, které to nezajímá. Myslím, že mám opačný problém, tedy že to možná až přehnaně řeším, totiž dokud nemám předpoklad, že by to někoho zajímat mohlo, pak mám obavu předkládat svůj zájem.

 

22 - Preferuješ společnost vrstevníků?

Těžko odpovědět. Spíše Ne. Nevybírám si společnost podle věku. Nikdy jsem takovou příležitost neměl, nepamatuji si, že bych byl takto motivován. Z jakéhosi záhadného důvodu však všichni moji přátelé byli vždy výrazně mladší než já - cca o deset let. Nikdy jsem nezaznamenal náznak přátelství někoho stejně starého.

 

23 - Máš problémy s nalezením cesty na nová místa?

Pokud cestuji na nové místo, znamená to, že mám buď volno a nebo že jsem řidič z povolání. I kdybych cestoval za povinností, tj. např. na nějaký úřad či k lékaři, kde jsem dosud nebyl, musel bych si na to vzít volno. Spíše se bude jednat o cestu za známými nebo ještě pravděpodobněji o výlet. Pokud mám volno, cestování si vždy užívám a nijak mi nevadí, když nemohu cíl ihned najít. Nejedu nikdy jen do daného cíle, vždy si to užívám jako cestu.

Pokud se mi stane například v lese, že snad nemohu najít cestu, jsem spíše potěšen. Stalo se mi s kamarádem, že jsme v noci v lese doslova zabloudili, tj. že jsme přišli po hodině na místo, z něhož jsme vyšli - byla to veliká zábava, radost, smáli jsme se. Tedy: nemám zásadně problémy s nalezením cesty na nové místo.

Ovšem rok jsem strávil jako řidič z povolání s časovým tlakem a mohu říci, že se značením směrů a ukazatelů k obcím apod mám větší, zdá se, problém, než ostatní. Mnohokrát jsem našel nelogická místa, kde směrovka ukazovala odbočit, ale jednalo se až o další odbočku, kdežto ta první za značkou vedla na pole. Tyto značky jistě umisťuje neurotypik. Budiž, ale jak ostatní neurotypici pochopí oproti mě, že mají odbočit až tou druhou, je mi záhadou. Zbytek společnosti je s tímto báječně srozuměn. Několikrát jsem se vracel a šel se přesvědčit, zda nejsem jen taková hnidopišská sebeoběť, ale mnohokrát se mi potvrdilo, že má logika je správná. Pokud platné značky ukazují holé nesmysly, pak ano, mohu mít s cestou na nové místo velké potíže.

Otázka tak nebyla vůbec myšlena, pardon, ale malou přesmyčkou mohu odpovědět přesto možná něco k tématu: totiž „hledání nového místa“ ve smyslu nového zaměstnání je pro mne šílený, strašný, nepřekonatelný problém. S tím mám opravdu veliké, kardinální problémy. Nedaří se mi ani usednout k inzerci. Představa hledání všech dokumentů, vytváření stále nového životopisu, už jen to mě stresuje, odradí.

 

24 - Jsi frustrovaný když je tvá oblíbená činnost přerušena?

Když je má oblíbená činnost přerušena jinou oblíbenou činností, pak ne. Například když při tvorbě šperků, do níž jsem pohroužen, zaslechnu hudbu, kterou mám rád.

 

25 - Máš odlišný pohled na to, co je přitažlivé na opačném pohlaví?

Ano a Ne. Zásadně Ano a veliké Ne. Na opačném pohlaví je přitažlivé všechno to, co schází původnímu srovnávanému pohlaví, čili prostě to opačné pohlaví a vše, co se k němu pojí a charakterizuje jej. To je obecná pravda a nemůže se jednat v žádném případě o můj „odlišný pohled“. Na toto nelze mít odlišný pohled. Opačná pohlaví jsou přitahována právě proto, že jsou opačná. Odlišný pohled by byl možný pouze v případě, že by byla přitahována dvě stejná pohlaví. Takže rozhodně nemám odlišný pohled na přitažlivost opačného pohlaví.

Protože se však nechá velmi dobře předpokládat, že je otázka pouze amatérsky špatně formulována, neboť vylučuje sama sebe, mohu k tématu, o němž podle všeho měla být řeč, uvést, že jsem si jist, že mé směřování k opačnému pohlaví a má sexualita vůbec rozhodně nejsou standartní.

 

26 - Jsi někdy vyděšený v bezpečných situacích?

Ano a Ne. Samozřejmě, že drtivá většina našich, tedy i mých strachů nikdy nebyla naplněna a tedy mé případné vyděšení nastalo leckdy i tehdy, když mi objektivně nic nehrozilo. Ovšem to jsem v tu chvíli nevěděl. Pokud to nevím, že mi nic nehrozí, pak mi něco hrozí. V tu chvíli je má jakákoli subjektivita pro mne prostě reálná. Potom je mé zděšení funkční a oprávněné.

Stejně tak mohu být klidný v situaci, která se bude jevit nebezpečně běžnému neurotypikovi. Někdy vozím v autě nové lidi a sice nevedu výzkum a statistiku o tom, kdo z nich je či není autista, ale za ta léta pravděpodobně drtivá většina byli neurotypici a už mnoho lidí vyjádřilo obavy nad mým způsobem řízení vozu, přičemž jsem se v danou chvíli cítil technicky sebejistě.

Ale mohu uvést, že někdy zaznamenám vznik emoce obavy, která mě následně někdy i silně ovlivňuje po delší dobu a pro kterou přitom od chvíle, kdy si jí všimnu, nemám žádné vysvětlení. V takovém případě se ale nejedná o „vyděšení“.

Na druhou stranu se tzv. lekám ve chvílích, které potenciál k vystrašení obecně vzato nemají. Pokud se mám věnovat nějaké nudné činnosti, která mne nebaví, vytvořím si co nejrychleji nějaký dril a v mantinelech, které to dovolí, se pohroužím do svých myšlenek, což se někdy může

stát i velice rychle. Když v takovou chvíli někdo přijde, byť v situaci, kdy to lze očekávat, mohu se dost výrazně leknout. Ovšem opět nejsem „vyděšený“.

 

27 - Chováš se přirozeně podle svého pohlaví?

Rozhodně Ano. Mé pohlaví stejně jako pohlaví kohokoli jiného umožňuje velmi různé chování a záleží jen na momentální normě společnosti podle dané lokality a okolností, co mohu považovat za přirozené. Ale například na pornoserverech celého světa nacházím jen velmi málo materiálu, který souvisí s mými preferencemi, z čehož usuzuji, že část mé sexuality nepatří k tomu, co považuje majoritní společnost za nejobvyklejší standard, čili možná že Ne ve smyslu otázky, avšak Ano dle mé skutečnosti.

 

28 - Cítíš se velmi unavený po pobytu ve společnosti, takže potom musíš odpočívat o samotě?

Ano a Ne. Jde o druh společnosti. V nejběžnější, nejtypičtější společnosti může dle očekávání a zkušeností nejpravděpodobněji běžet strojená, povrchní, zcela neosobní komunikace, která je člověku úplně k ničemu. Nejen neurodiverzní člověk, aby v takové společnosti uspěl, vyplácá většinu své pozornosti právě na to, aby obstál, dodržel všechny ty nepochopitelné úzusy. Tím se já třeba připravím o značnou část energie, která se nijak nevrací, kdežto mohu-li důvěřovat, že moje neurodiverzita nebude obtěžující, mohu se soustředit jen na samu komunikaci a pak se mi veškerá vynaložená energie vrací bohatě zpět. Otázka se neptá na druh společnosti, proto Ano i Ne – základně bych na ni odpověděl: Ano, ale může to fungovat i velmi obráceně, žiji totiž většinou o samotě a ve všední dny jsem nucen kvůli obživě se neustále pohybovat v neurotypické společnosti, což stále považuji za samotu a to mne dohromady může také unavit, takže návštěvu společnosti, kde mohu komunikovat plně, mohu vnímat naopak jako odpočinek po vysilujících dnech samoty.

 

29 - Používáš v konverzaci tiché zvuky, které ostatní, zdá se, neregistrují?

Řekl bych Ano, ale není tomu tak, jak otázka předpokládá. Používám v takovém principu zvuky, ale vědomě a ne v takové hlasitosti, aby jistě nebyly (!) registrovány. Takhle to není. Ne u mě. Mám potřebu říct ledasco, o čem si nejsem ale vždy jist, zda neurotypická společnost přijme, zda se to hodí apod, leč tu potřebu mám. A proto dělám kompromis – namísto, abych to řekl (a dobře vím, že v některých případech by to bylo pro danou komunikaci destruktivní), vyšlu alespoň zvuk nahrazující ono sdělení. Začíná to na úrovni osamocených citoslovcí. Činím tak s nejvyšším jemnocitem právě v takové hlasitosti, aby byl zvuk zachytitelný, avšak aby co možná nepřerušil probíhající komunikaci. Dejme tomu, že by tomu i částečně odpovídalo známé „brumlání“ pod vousy někoho, kdo je nespokojen s momentálním stavem komunikace, avšak uvědomuje si, že svůj názor již neprosadí, nicméně nadále v něm zůstává potřeba na svém vyjádření lpět, čili dává najevo zhruba to, že se sice dále neprotiví tomu, co probíhá, avšak že si ponechává odlišný názor, tedy nesouhlasí, že nebylo v tématu zohledněno vše jak mělo.

Je to jistý druh komunikace, který otevírá prostor tomu, aby se případně někdo zeptal... Funguje to jako síto – je-li takový „nepatrný“ signál druhou stranou zachycen a respektován, cítím větší důvěru a možnost se otevřít.

Může se mi například stát, že v zaměstnání prožívám nesouhlas se zaměstnavatelem, ale ve snaze udržet si místo se nechci projevovat, ovšem touha po životním prostoru je větší, než připouští momentální situace a tak si dejme tomu začnu pozpěvovat to, co chci říct, jenže pozměněnými slabikami, tak, aby nebylo možno rozumět. Takto se chovám, když se cítím poníženě, avšak protivit se znamená vstupovat na tenký led. Takže Ano, dělám to, ale Ne tak, že to ostatní zcela neregistrují. Je to síto – někteří Ano a jiní Ne. Čím spíše komunikace s dotyčným „projde“, tím spíše vím, že takové zvuky nemusím příště používat.

Čím víc kdo bude neurotypik a ještě k tomu arogantní egoista dejme tomu, tím spíš moje signály nezachytí, kdežto osoba s jemným a otevřeným vnímáním bude vědět, že k tomu stále mám co říct.

 

30 - Vyhýbáš se rozhovoru z očí do očí s někým, koho dobře neznáš?

Ano a Ne – Dokážu se sice do očí dívat i cizímu člověku, vím, že je to slušné i podpůrné pro komunikaci, zatímco opak je pro ni destruktivní, ovšem rozeznávám zavřený a otevřený pohled, kdy sice dojde k napřímení směru zorného pole do tváře druhému, avšak nic nevysílám ani nepřijímám. Pohled z očí do očí, otevřený komunikaci, používám jen pokud dotyčného mám rád, mám k němu důvěru nebo mě zajímá.

A ovšem někdy se přistihnu, že se nedívám do očí někomu vůbec v situaci, kdy by to bylo očekávatelné, ale myslím, že se to děje minimálně, za specifických okolností, kdy je má pozornost vypjatá a není to o tom, zda ho znám, ale nakolik k němu cítím důvěru. Život mne nutí být v kontaktu i s lidmi, které buď rád nemám a nebo si jsem nekonečně nevědom, jaký vztah ke mně oni mají.

 

31 - Jsi citlivý na změny ve vlhkosti nebo tlaku vzduchu?

Ano i Ne. Vlhkost ani tlak se mnou, pokud vím, nic nedělají, zatímco kdybych otázku rozšířil na počasí vůbec, pak změny teploty na mne mají vliv veliký. Několik let mi praskala kůže na prstech a u konečníku vlivem blížící se změny teploty směrem k ochlazení. Nyní již zhruba druhým rokem mi hlavně prsty praskají při teplotních změnách již jakýmkoli směrem. Vyhledal jsem kvůli tomu již vícekrát kožního specialistu (pro jistotu pokaždé jiného), avšak byl jsem všemi lékaři zcela odmítnut, že toto není nic, co by šlo jakkoli léčit, mám prý si mazat ruce. Mimochodem za tuhle radu bych střílel, protože proč bych to nedělal, když mi prsty jsou schopny hlavně v zimním období popraskat až ke kosti, až jsou z toho krvavé, otevřené rány, přičemž to bolí tak, že mám potíže například si jen zavázat tkaničky nebo ubalit cigaretu?

(Z otázky vyplývá, že ten, kdo ji psal, něco ví o spojitosti vlivu počasí a autismu. Zde, proto že mě praskání prstů vlivem změny teplot skutečně hodně trápí, velmi snažně prosím, pokud některý čtenář cokoli v tom směru tuší, aby mi dal vědět.)

 

32 - Míváš sklony vyjadřovat své pocity způsoby, které matou ostatní?

Rozhodně se ostatní chovají tak, že to mate mne. Já pak jen odpovídám příslušným způsobem, takže Ano i Ne.

 

33 - Fascinuje tě pomalu tekoucí voda?

Sice Ano, ale fascinuje mne i rychle tekoucí voda, takže i Ne. Když bych měl na vybranou sledovat pomalu tekoucí vodu nebo silný vodní výtrysk, pochybuji, že bych nepřerušil sledování pomalu tekoucí vody, i když vyloučit to nemohu.

 

34 - Myslí si okolí o tobě, že jsi rezervovaný a straníš se jich?

Možná Ano, ale je to z mého pohledu tak, že rezervované je moje okolí. Jak si mám vysvětlit, že spousta lidí ví, že tvořím, přičemž jen minimum lidí má o mou tvorbu zájem? Celkem dobře hraju na kytaru i zpívám, avšak přestože jsem ochoten hrát za benzín, nenacházím zájem. A to je jen to, co je pro okolí zhruba to nejpovšimnutelnější, nejatraktivnější, mám víc co nabídnout, přesto svou tvorbou narážím jen na hluchou prázdnotu. Nevím, jak bych za těchto okolností měl být nerezervovaný. Přece nebudu vyhledávat společnost, které bych násilím proti jejímu přání nutil svoje zájmy, postřehy apod.

 

35 - Jsi frustrovaný když si nemůžeš sednout na své oblíbené místo?

Nemám oblíbené místo, takže Ne. Ovšem mám doma místo, které sice není oblíbené, ale je prostě „moje“, patří mi logicky vzhledem k tomu, že tam bydlím a je nejrozumnější sedět právě tam, neboť je z něj například přehled po místnosti a je z něj nejlepší dosah na potřebné věci kolem apod, tedy sedím téměř výhradně jen tam, čili je moje logicky a racionálně, nikoli emocionálně, přičemž se stane, že když přijde návštěva, automaticky ho zabere, aniž se ptá a pak mohu mít problém, ovšem ne nepřekonatelný, má případná frustrace bývá krátká. Když se ukáže, že za to dotyčný stojí, přežiju to, i když mě to nadále znervózňuje. Nestojí-li za to, snažím se takové návštěvy zbavit, ale u takové návštěvy by bylo jedno, na jakém sedí místě. Záleží tedy více na tom, kdo to je, než na jakém sedí místě. Existují lidé, kterým s radostí přenechám jakékoli své místo. Ovšem myslím, že já bych u někoho doma tohoto nebyl schopen – chci respektovat právo člověka na konkrétní místo.

Může se mi stát, že přijdu na akci, kde všichni pozvaní mají cedulku na židli, zatímco já jediný ne a to je teprve oříšek, ale nejde o „oblíbené“ místo.

Otázka se ptá na židli, ale já to rozšířím na postel. Pokud je mi na návštěvě nabízeno přespání, nejsem schopen to přijmout a cítit se skutečně pozván, pokud mi není takové místo k přespání pro daný čas „předáno“, ukázáno, přenecháno. Stává se mi pravidelně na jedné návštěvě, že mi je opakovaně nabízeno přespání, ale nikdy jsem neviděl kýženou postel, natož místo, kde bych složil věci, které při delším pobytu musím logicky mít s sebou. Proto jsem dosud vždy toto neúplné pozvání odmítl, přičemž tuším, že mé odmítání je pravděpodobně vnímáno jako neproniknutelná, neurodiverzní rezervovanost, zatímco podle mě jde o pouhé základy slušnosti.

 

36 - Jsi tak poctivý a upřímný, že totéž předpokládáš u ostatních?

V lecčem, kde se to možná ani plošně nepředpokládá ano. Rozhodně vím, že je jednodušší, byť tvrdší, když je člověk poctivý. Například lež se zdá mnohé usnadnit, jenže si ji pak musíte pamatovat, což je energetická zátěž apod. Život je podle mě záživnější, skutečnější a tudíž lepší tím víc, čím spíše je člověk poctivější a to především sám k sobě. Což je přesně oblast, na niž narážím u běžných neurotypiků, kteří manipulují se skutečností, jak se jim zamane. Jen tím vytvářejí chaos a nedorozumění.

Ovšem mám silný pud sebezáchovy přežít v tomto světě a tak, abych se v něm mohl vůbec nějak pohybovat, přijal jsem leccos... jako holou nutnost, proto upřímnost musím velmi, převelmi často nechat stranou. Takže Ano i Ne. Mimochodem mi někdy připadá, že úspěch sebeprosazení je přímo závislý pouze na schopnosti manipulovat v komunikaci i konáním tak, aby teprve byly uplatněny ostatní schopnosti, čili že schopnost manipulace je nadřazená všem ostatním – v této civilizaci.

 

37 - Shledáváš jednodušším pochopit a komunikovat s divnými nebo neobvyklými lidmi než s těmi běžnými?

Ano i Ne, nemohu si pomoci. Neobvyklý člověk s neobvyklým chováním velmi pravděpodobně zažívá častěji neobvyklou komunikaci atd, čili je jistá pravděpodobnost, že bude umět tolerovat neobvyklost ostatních apod, takže Ano. Jenže někdo může být tak neobvyklý, že s ním není komunikace žádná, přestože je pravděpodobně možná také neurodiverzní. Sama neurodiverzita nic nazaručuje. Setkal jsem se již s tendencí stavět neurodiverzitu na piedestal a předem věnovat důvěru někomu jen proto, že není zcela „v normě“. Také si tuto tendenci u sebe uvědomuji, ale vím, že je to jen proto, že mám tak velký despekt ke světu neurotypickému. Když se seznámím s dalším aspergrem, úplně cítím, jak se ve mně chce probudit nadšení z možné komunikace, ale už vím, že je to mámení a že sama neurodiverzita nestačí. Ještě stále je tu prostor k osobním vlastnostem. Jakkoli si mohou dejme tomu právě aspergeři být v mnohém podobní, přesto jsme každý odlišné osobnosti a jak jsem zjistil, asperger může zrovna tak být někdo neuvěřitelně ješitný, úzkoprsý, přezíravý. Je široká škála vlastností, které se s poctivostí a upřímností nevylučují.

Raději bych řekl, že shledávám jednodušším komunikovat s lidmi s duchovními a tvůrčími zájmy, ale ani toto rozdělení nestačí. Takže Ano a Ne, protože si sice nemyslím, že je jednodušší s takovými lidmi hovořit, přesto je fakt, že jsem k takovým lidem v životě inklinoval spíše.

 

38 - Přejímáš někdy iniciativu jen abys zjistil, jaká bude reakce okolí?

Mám problém zahájit iniciativu byť jen ve vlastním životě, hlavně si nedovedu představit, jak je otázka myšlena. Že mám navrhovat ostatním, co mají dělat, aniž mě k tomu vybídli?

39 - Soustředíš se pouze na jeden koníček a jsi v něm expertem?

Ne. Mám více zájmů, ale mají jeden silný, společný rys, že jsou skutečně tvůrčí. Když se bude jednat o něco tvořivého, mohu nejspíš provozovat cokoli. 

40 - Máš špatnou kontrolu těla a tendenci k padání, klopýtání nebo vrážení do věcí?

Chtělo by se mi říci Ne, ale ze zkušenosti vím, že vždy, když jsem si myslel, jak elegantně, úsporně a energicky se dokáži pohybovat, vzápětí jsem si ukopl palec. Někdy jsem silně roztržitý.

41 - Máš problém s rozeznáváním tváří (prosopagnosia)?

Ano a stydím se za to. Nepamatuji si příliš tváře. Respektive si pamatuji, že toho člověka jsem viděl, ale vzpomenout si, odkud ho znám, je pro mě často nadlidský výkon. Spíše si osobnost zapamatuji dle tónu, dikce, slovosledu apod. 

42 - Míváš sklony si vykládat věci doslovně a / nebo odpovídat na řečnické otázky?

Čím více hrozí nedorozumění, tím spíše Ano. A přijde mi to správné. Čím je situace vypjatější, je pro mne důležitější brát druhého vážně a poctivě a předpokládat, že se snaží o totéž, což neurotypik nedělá a pak se situace tím spíše zamotá.

Ovšem někdy beru sdělení doslovně přespříliš. To, když mám nějaký aktuální strach.

43 - Neuvědomuješ si obvykle společenská pravidla a hranice dokud nejsou jasně vyslovena?

Mám pocit, že si tyto souvislosti mnohdy neuvědomují neurotypici, resp. ostatní.

V životě, v praxi mi v této společnosti nefungovaly ani základní domluvy se zaměstnavateli. A oni mě pak propouštěli poslední den zkušební lhůty. Lékaři odmítli jakkoli pomoci. Lékařská věda není ochotna či schopna mi stanovit diagnózu. Je jedno, zda jsem zrovna asperger. Když přijdu k obvodnímu lékaři s podezřením na zápal plic, který on vyloučí, tak mě snad nepošle domů, ale nechá mě prostě vyšetřit, než se zjistí, že je to bronchitida nebo tuberkulóza. Mě tedy psychiatrie několikanásobně odmítla jako pacienta úplně. Jak si mám klást otázku, zda jsem to já, kdo si neuvědomuje společenská pravidla?

I kdybych aspergerův syndrom určitě neměl, tyto testy jsou vytvořeny pro lidi, kteří ho potenciálně mají. Mám za to, že aspergeři mají hodně podobné zkušenosti se společností jako já. Jak se může takový test takhle blbě ptát? Resp. ptát se může, ale proč mě nutí tak blbě odpovídat Ano/Ne?

44 – Přijde ti přirozené, že muži jsou iniciativní v romantickém vztahu?

Ano. Lidem, ať mužům, či ženám, je přirozené úplně všecko. Je přirozené cítit i extrémní potřebu. Přirozené je snažit se dosáhnout štěstí jakýmikoli prostředky, které neubližují. Pokud by měl muž v romantickém nebo jiném vztahu potřebu cítit se pasivním nebo dokonce v roli ženy, přijde mi to také přirozené, ovšem záleží na tom, zda v takovém vztahu bude šťastná také jeho partnerka.

Pokud chtěla otázka zvědět více ne o obecné pravdě, ale o mých osobních preferencích, pak je škoda, že tak neučinila, mohu tedy sám uvést, že se cítím být ve vztahu spíše iniciativním, ovšem jak v čem a nemohu vyloučit potřebu alespoň občasné výměny rolí, co se aktivity týče. Proč by neměla být iniciativní v romantickém vztahu žena? Co si mohu přesněji představit pod pojmem romantický vztah? Neměla by dávka romantického rozměru být alespoň dočasně či částečně či střídavě průběžně v každém vztahu? Je-li soužití partnerů postaveno na tělesné a emocionální přitažlivosti, což je bezesporu většina vztahů alespoň na jejich počátku, pak jsou více či méně romantické všechny, ne?

45 - Líbí se ti potkávat nové lidi?

Ano i Ne. Lidi, které potkat „smím“ a je naděje, že v nich naleznu takové, kteří se dovedou zajímat a mají kreativní sklony a záleží jim na jejich osobním rozvoji a stojí o výměnu zkušeností, aniž by byli přesvědčeni, že mají patent na pravdu, je radost a štěstí potkat. Ne – lidi, které potkat „musím“ a kteří jsou arogantní, negativně naladění, neschopní upřímnosti, pokory a citového projevu apod je neštěstí potkat.

Záleží na tom, zda takové setkání má proběhnout přirozeně či je nějak plánováno a mohu očekávat škrobenost, chlad apod, zda tam mohu předem cítit pro sebe prostor či nikoli.

Závěrem: Potkat nové lidi je mi spíše málokdy příjemné, protože lidí s pokročilým vnímáním, s dospělou emocionalitou, s duchovním rozhledem, se schopností sebereflexe apod je tuze málo. Ovšem vyhýbat se tomu zase hystericky znamená vzít sám sobě šanci vůbec někdy někomu být nablízku. Žít znamená umět přijmout i to nepříjemné a v této lekci jsem dostal extrémní výchovu a v něčem snad i byla dobrá. Takže potkávat nové lidi se mi někdy líbí a někdy ne. Jde o to, zda právě cítím dostatek energie případně čelit něčemu nepříjemnému. Ale existují okolnosti, které předem zpravděpodobňují, že takové setkání nemusí být vaux pais.

---

 

Připomínám, že uvedený Aspie-Quiz je dle mě navlas stejné úrovně jako ty, které mi předložila klinická psycholožka.

Dále jako zajímavost chci uvést, že má sexualita má podle mne přímou souvislost s mou neurodiverzitou. Přesto testy v tomto ohledu kladou této oblasti buď minimum pozornosti a nebo většinou žádnou. V tomto testu jsou dvě otázky o pohlaví jediné, které jsem v různých testech na toto téma potkal. Možnost odpovědí nijak nezohledňuje, o co v oné sexuální diverzitě vlastně jde. Z hledání oficiálních definic jsem nezjistil, že by se touto oblastí snad kdy kdo zabýval, zatímco ze sebereflexe a osobní výměny zkušeností s dalšími aspíky jsem došel k poznání, že tato oblast obsahuje asi ne vždy, ale často výrazné a podle mě možná podobné rysy, které by měly být zohledněny, neboť jsou velkým zdrojem poznání osobnosti. Mé pozorování jistých podobností v sexualitě aspergerů může být velmi individuálně zastřené subjektivitou či náhodou, leč zůstává faktem, že autismus ovlivňuje osobnost celou a protože sexualita je nejsilnější lidskou energií, očekával bych při snaze lékařské vědy rozkrýt osobnost, že i tudy povede zkoumání a tudíž, že budou k nalezení informace. Buď chybí ta snaha, nebo je lékařská věda něco jiného, než co jsem si od dětství představoval a nebo je sexualita sama něco, co nás vlastně nikoho nijak nezajímá a dobře se bez ní obejdeme. 

---

Připomínám, že uvedenýAspie-Quiz je dle mě navlas stejné úrovně jako ty, které mi předložila klinická psycholožka.