Najít odpověď na otázku smyslu života takovou, aby vyhovovala všem, je velmi obtížné. Pro někoho je smyslem života práce, pro někoho je to rodina, někdo chce být mocný a bohatý. Mnoho lidí hledá smysl života ve slepé víře v nějakou těžko uchopitelnou existenci, Boha. Tito lidé jsou ale při hledání pravdy o smyslu života nejblíže.
Abychom pochopili, proč žijeme, je nutné znát původ našeho vzniku, tedy vznik a vývoj vesmíru. Vynechám záměrně otázku toho, co se odehrálo před velkým třeskem, protože na to v současné době odpověď neznáme, máme pouze teorie. Pro pochopení otázky smyslu života nemá vznik vesmíru zásadní význam, naopak jeho smrt je pro nás klíčová. To co se odehrálo po velkém třesku, byla souhra neskutečných náhod. Stačilo, aby se jediný důležitý parametr lišil o tisíciny procenta (poměr hmoty a antihmoty, slabá resp. silná jaderná síla, a další a další důležité parametry) a nikdy bychom tu nebyli my, planety ani hvězdy, vesmír by byl úplně prázdný a mrtvý, pokud by existoval. Měli jsme ale neskutečné štěstí a hmota zvítězila nad antihmotou, silná radioaktivní síla a gravitace mohla spustit termojaderné reakce a zažehnout první mladé hvězdy, slabá jaderná síla umožnila vznik a přenos záření. Vesmír byl tehdy plný mlhovin a mladých hvězd složených z nejlehčích prvků hélia a vodíku. Nebyly zde žádné planety obíhající své hvězdy natož život na nich, ve vesmíru bylo velice pusto. Po několika milionech až miliardách let začaly umírat první hvězdy, zásoby paliva byly vyčerpány a gravitace se ujala vlády nad jejich osudem, hvězdy se pod svou tíhou hroutily samy do sebe a uvnitř rostla teplota a tlak na obrovské hodnoty. A v tu chvíli se začalo dít něco neuvěřitelného. Umírající hvězda vytvořila (díky teplotám a tlaku) ve svém nitru nové prvky, jako je např. uhlík, železo, zlato a vůbec všechno z čeho se skládá náš svět nebo my samotní. Některé hvězdy se zhroutily samy do sebe a vytvořily černé díry, které mohou sloužit jako motor pohánějící celé galaxie, jiné explodovaly v největších explozích, které jsou ještě dnes ve vesmíru viditelné a vrhly svůj nově zformovaný materiál do mezihvězdného prostoru, kde se ho ujala jiná hvězda, a koloběh se opakoval, až mohly vzniknout vzniknout galaxie, sluneční soustavy planety a díky chemickým pochodům a vhodným podmínkám i samotný život. Tento proces probíhá i v současné době, staré hvězdy umírají a mladé se z nich rodí. Už to není tak časté, jako v dobách kdy byl vesmír ještě mladý. Vesmír stárne.
Zde si uvědomte analogii mezi vesmírem a lidskou bytostí, oba systémy začínají jako velice primitivní a jednoduché (pouze základní prvky jako je vodík a helium na straně vesmíru a dvě buňky u lidské bytosti), nejsou schopni života a ani uvědomění si sama sebe, ale hlavně musí oba po prožití svých životů zemřít, aby byl možný vznik něčeho nového, složitějšího a lepšího. Zde platí víc než kde jinde, že ze smrti se rodí nový život. Když zemře hvězda, odkáže nám mnoho životaschopného materiálu, ze kterého se zrodí nové světy, podobné tomu, na kterém žijeme my. Když zemře člověk, tak po sobě zanechá nejen své potomky, které jsou dokonalejší verzí jeho samotného, ale zejména své zkušenosti, záznamy a objevy, díky kterým si zachová v podstatě nesmrtelnost, protože plody jeho práce, jeho myšlenky nebo vzpomínky jsou stále s námi a ovlivňují nás. V tom druhém se lišíme od hvězd, protože nejsme nic jiného než dokonalejší verze hvězdy, ale stále žijeme stejným způsobem, rodíme se, žijeme (hvězda za svého života dodává nezbytnou energii nutnou pro život svých dětí, my děláme totéž) a umíráme (hvězda svou smrtí vytvoří životadárný materiál, na kterém může pokračovat život po její smrti, my máme děti a předáváme jim své zkušenosti a vědomosti).
Nic ale netrvá věčně. Jednoho dne bude veškerý hvězdný materiál spálen, hvězdy postupně vychladnou a nebudou se již rodit nové. Vesmír čeká nevyhnutelná studená smrt a zapomnění. Vypadá to, že s vesmírem zemře vše, co okolo sebe vidíme, jako jsou hvězdy, planety, živé bytosti nebo i samotné myšlenky a vědomosti. Ale není se čeho bát. Z principu fungování přírody ale víme, že z každé smrti vzejde nový a lepší život. Tudíž není důvod se domnívat, že smrtí vesmíru zanikne vše, co bylo až dosud vytvořeno. Vesmír si je vědom své smrtelnosti, ví, že jí nakonec neunikne, proto svým životem vytváří podmínky na vznik takové formy života, která po smrti vesmíru ponese dál informace a vědomosti. My lidé děláme to samé s našimi potomky, máme to v sobě zakódováno, protože my jsme nedílná součást vesmíru. Jsme jeden z pokusů o vytvoření dokonalejší verze sama sebe. Smyslem našeho života je předávat informace a vědomosti svým potomkům a tím stvořit dokonalejší svět, který jednou bude schopen přežít i smrt vesmíru, to znamená, že smyslem života je sám život!
Autor: Tomáš Urbánek
