Vytisknout
Kategorie: Úvahy aspergerů
Zobrazení: 946

Již delší dobu jsem se chystala zase něco napsat, ale nebyl čas a deprese ze mně tak nějak "vysála" veškerou energii, kterou bych byla bývala schopná věnovat čemukoli jinému než škole... A to je právě téma, kterému bych se dnes ráda věnovala.

     K psaní tohoto článku mě z velké části inspiroval nedávný incident s jednou z mých učitelek, který mi ukázal, že ač se snažím sebevíc, svého autistického já se jen tak nezbavím a i přes zdání "normálnosti" rádo vstupuje na světlo v těch nejnevhodnějších momentech... Co mě ale skutečně přesvědčilo, že psát o svých zkušenostech se vzděláváním byly dvě události z posledního týdnu: setkání s matkou autistického chlapce, která projevila skutečný zájem o jeho blaho, snahu pochopit jeho uvažování a její boj za získání asistenta, což mě dojalo pomalu k pláči; a rozhovor s jediným člověkem, kterého znám a vim o něm, že má diagnostikovaný AS, co si pamatuje...

     Onen člověk mi tvrdil, že AS se v našich končináh diagnostikuje od roku 2002... klidně bych tomu věřila... Tou dobou jsem chodila do školky a poprvé v mém životě se na mou osobu dostavily nějaké reakce zvenčí... některé velmi klané, jiné negaivní. V zásadě jsem byla považována za poměrně chytrou (někdy až otravně), ale měla jsem potíže se začlenit a vychovatelky mému stavu nijak zvláště nepomáhaly. Vlastně spíše naopak -  poprvé jsem se zde setkala s šikanou ze strany "těch nadřazených" a jejich snahou mě napravovat... kterážto mě následovala po mnoho dalších let. 

     Přestup na základní školu proběhl překvapivě hladce a první tři třídy se odvíjely poměrně dobře - neměla jsem žádné kázeňské problémy, učitelky (za třiroky se nám vystřídaly dvě třídní) mě docela respektovaly a spolužáci (ač mě podle všeho nijak zvláště nemuseli) neměli příležitost způsobovat mi jakékoli problémy. Větší zlom nastal až nástupem do čtvrté třídy - nová budova, střídající se učitelé, hluk, pohrdání mou osobou, deprese a zdravotní problémy... to tak ve zkratce.

     Does it ring a bell? If so, read on... V té době u mě došlo k prvnímu regresu, dalo by se říci, že jsem se potýkala s velkými problémy, kterým nikdo nerozuměl -  nikdo včetně mě. Matka měla svých problémů dost a těch mých si nehleděla, jen mi navrch přidávala ty svoje a otec měl svou práci a představu o ideálním stavu rodiny... ostatně jako vždy. Probíhaly nejrůznější snahy o mou šikanu, některé úspěšné, jiné ne. Ty neúspěšné obvykle vyústily v mou bouřlivou až agresivní reakci... Až si tak říkám, že nebýt malá, roztomilá, modrooká holčička, ale nějaký "raubíř" od pohledu, mohla jsem mít vážnější problémy. Ty úspěšné skočily mým přijetím sebe sama jakožto něčeho zavrženíhodného, co je skutečně třeba napravit a s pocity méněcenosti se sem tam potýkám doteď.

     Dalši etapou mého vzdělávacího procesu se stal přestup na osmileté gymnázium... To bylo v době, kdy se u mně plně začala projevovat revmatoidní artritida a to, o čem jsem se o léta později dozvěděla, že šlo o deprese. Při zpětném pohledu dost dobře nechápu, jak se mi první dva ročníky vůbec podařilo projít, protože podpora profesorů byla nonexistent... Třídní mě nechtěla klasifikovat a němčinář (jestli tohle čtete, pane Špačku, naserte si!) mě chtěl nechat propadnout, dával mi záludnější otázky než komukoli jinému a fakt, že jsem ve škole první rok skoro nebyla, ho nezajímal. Ale základní vzdělání jsem dokončila a také jsem se na téhle škole poprvé vůbec dozvěděla, že něco jako AS existuje...

     V kvartě jsem měla onoho gymnázia sušně řečeno dost a tak jsem, v podstatě bez přípravy, udělala přijmací zkoušky na jiné (kam chodím třetím rokem teď). Dva roky probíhaly bez obtíží - poprvé jsem neměla konflikty se spolužáky a naopak, vycházíme spolu dobře a ještě mám přátele mezi lidmi z dalších tříd. Když jdu po chodbě, lidé zdraví mě a já je, což je úžasná věc :-).

     Ale letos se po letech zase vrátil můj starý milenec Smutek se svou přítelkyní Prázdnotou a společníkem Sebepohrdáním. Čím silnější byly depresivní stavy, tím "nepřijatelnějším" se moje chování stávalo, protože energie dríve věnovaná sociálnu, se přesměrovala do schopnosti dojít do vězení (čti škola), přečkat 6 až 9 hodin a opustit vězení, to vše pokud možno bez krize. Našla jsem si psychiatra, beru antidepresiva a je mi lépe, ale stejně to není ono... A potíže vygradovaly v osobě mé učitelky matematiky.

     To mě přivádí  myšlence, jak by to vlastně vypadalo, kdyby jí někdo vysvětlil, že nejsem "flákač", ale jen osoba, co má potíže... osoba, co je jiná... A tak mám porostě neodvratný pocit, že je nutné šířit osvětu. Pochybuji, že zrovna můj příběh někoho zaujme, nebo něco změní, ale neco dělat musím... a mlčet už déle nedokážu.