Velká část lidí – generace mých rodičů a starší – mi často, až moc často káže o mých takzvaných morálních povinnostech vůči tomuto světu… Přeci jsem krásná, chytá a z dobré rodiny – mladá, krásná a privilegovaná… Mladá, krásná a prokletá. Mojí údajnou povinností „někoho lepšího“ je, podle nich, předvádět světu dokonalost stavu vyšší střední třídy a co hlavně, mít děti.
Proč? Přeci proto, že svět je plný těch takzvaně horších – těch „postižených“, těch „šílenců“, té špíny a verbeže… Whatever. Tedy, mám si najít manžela – vyšší střední třída a výš, samozřejmě, no a ideálně pohledného, zplodit s ním dvě děti a dávat fotky plné předstíraného, falešného, nechutného štětí na Facebook mezi všechny ostatní lži světa.
Moje morální povinnosti. Já tomuhle světu nedlužím nic… Roky jsem se snažila, zoufale sem se snažila být k něčem, být užitečná, a hlavně být normální, protože holčičky z dobrých rodin přece nedělají tohle a nedělají támhleto… Holčičky z dobrých rodin nechodí v černé, nenosí náušnice z peří v ohnivých barvách a nekritizují svět pro jeho temnou proradnost.
A když už to dělají, za měsíc, dva je to přeci přejde – „každého to jednou přejde, to je jen vzdor, puberta, dělá to schválně, aby vás/nás naštvala“… Well, tahle „skvělá“ fáze trvá asi osm let a rozhodně se nezdá být u konce… A navíc to o vzdoru nikdy skutečně nebylo. Já jsem se chtěla přizpůsobit… jenže ono to nešlo – nešlo, nejde a asi ani nepůjde… Jenže to si zkuste vysvětlovat lidem, kteří vás vidí jako kus masa určený k reprodukci, nebo nevěří v to, že i v hlavě se může něco zvrtnout… „A navíc,“ dodávají tihle lidé, „přece to nemáš mít po kom.“ Úžasný život, úžasní rodiče, úžasný svět… všechno je úžasné… Až na to, že není…. A nebylo.
Jenže takhle svět nefunguje, ne pro mě. Já nechci být normální, ať už je ta takzvaná normalita jakákoli… Chci si žít, jak sama uznám za vhodné a dost dobře nechápu, proč bych neměla, když svým životním stylem nikoho neomezuji… Jenže jak se zdá, nikoho neomezovat je hodně subjektivní výraz. Jsou lidé (a bohužel jich není málo), kteří samotnou mou existenci považují za nevhodnou, pobuřující a omezující… Někdy nestačím říct ani slovo a daná osoba se už ke mně chová jako k něčemu malému zvrhlému a temnému, co potřebuje spravit…
A do toho přijdou příbuzní, přátelé mých rodičů a známí a kážou mi o morálních povinnostech, protože u nás se přeci nemá, co zvrhnout… Já pak sedím, mlčky, snažím se usmívat… uvnitř zuří boj – Mám něco říct? Co mám říct? Mám zase šířit „ty svoje radikální názory“? Mám říct, že mě jejich chování pobuřuje, protože jsem, co jsem? …Nevím, opravdu nevím, protože já lidem bohužel nerozumím a oni nerozumí mě… A tak si rok po roce sedím v koutě, oblečená v černé, tupě, falešně se usmívám a snažím se přežít do dalšího dne.