Pamatuju si na to, jak vždycky dřív, no možná to pokračuje doteť ale prostě pokaždý, když sem jako malá najednou někde byla sama, přepadnul mě takovej strašně blbej pocit. Vždycky sem potřebovala, aby byl někdo vedle mě. Ale to máte vlastně pokaždý, když rodič řekne dítěti, ať jde někam samo, dítě tam chce jít s rodičema a samo nejde. Ale u mě to možná převládalo trochu víc. I když sem pak byla starší, stačilo, aby vedle mě byla ségra.  Nebo potom ve škole, jakmile jsem jednou nešla do družiny protože sem potom měla jít odpoledne k doktorovi nebo já už nevim kam, ale po vyučování jsem měla jít sama na oběd a odjet domů, zase takovej ten blbej pocit. Když sem nebyla alespoň v tom davu dětí s učitelem. Hrozně jsem se bála, že jsem si třeba spletla hodinu a že jdu o hodinu dřív a pak bude průser že sme odešla dřív ze školy, nebo že sem si spletla den, no prostě že je něco špatně. A pak když jsem byla starší, a na základce jsme měli jednou týdně volnou hodinu. A o tý hodině, zase ten blbej pocit. Kam mam po obědě jít? Kam chci? Do obchodi si koupit bonbóny? Zas takovej blbej pocit, že nikam nesmím. Stačilo, abych se pak domluvila s kámoškou, že někam, třeba do obchodu pudem spolu nebo sem se připojila k partě, a blbej pocit tohodle druhu byl pryč. (Když sem byla doma tak mi nevadilo, že je rodič nebo ostatní v jiných místnostech, doma tohle neplatí.) Ale stále dodnes,

sice strach dohodle druhu nemam, pokud jdu třeba do školy, ze školy, nebo si o přestávce si něco koupit. Ale vnímám ho, jakmile bych měla jít někam z domu. Třeba se jít ven jen tak projít. Jednou jsem se doma rozhodla, že se du ven projít sama, a celou tu domu sem ten pocit pociťovala. A možná začínám věřit, právě tenhleten pocit říká, že mě někdo sleduje. Ano, je to víc než možný, je to blbej pocit že mě někdo sleduje. Protože není vedle mě. Možná se bojim i toho, že tu potkám ňákýho člověka, ať už cizího nebo známýho, kterej mi řekne a vynadá, že tady kde sem právě nemam co dělat. Kdyby byl někdo vedle mě, už mi to nevadí, protože bychom to schytali oba nebo by on na toho kdo nás seřval mluvil (a já bych tím pádem nemusela nic říkat) a nebo možná, že by byl právě ten člověk co by mi vynadal vedle mě a jakoby mi to dovolil tu bejt?

A dál, taky sem mívala blbej pocit, pokud sem chtěla někdy něco udělat (mohlo by to být i když sem se rozhodovala napsat tenhle text), zas mam takovej lbej pocit, že ta věc kterou chci udělat je hrozně špatně. A nebo víc, že je to hrozně trapný. (třeba že je hrozně trapný napsat tenhle článek).

V písemce ve škole, je výhodnější napsat odpověď blbě, než nenapsat nic. (v reálu to tak samozřejmě není). A stejně tak, pokud píšete slohovku, musíte něco napsat, i když o tom tématu nic nevíte. A ještě k tomu je tam rozsah, jak to má bejt dlouhý, takže pokud o tom něco málo víte, musíte si dovymyslet něco co nevíte, a nebo to napsat ne tak, jak by ste to napsali vy ale tak, aby to dosáhlo rozsahu. A taky tak, aby to splňovala hafo dalších norem a líbilo se to učiteli, právě tomu, kterej vás vyučuje.  Takže podle vašeho názoru co je blbě, tu slohovku můžete klidně napsat celou úplně blbě. Nebo spíš musíte. No a nakonec se váž názor smění tak, že co je správně, vždycky podle vašeho musí bejt blbě. (Slohovka je příklad, u hafo dalších věcí to tak je). Když děláte něco, co nechcete nebo něco, o čem nic nevíte, je to správně. Ale jakmile se pohnete tam, kam se pohne vaše myšlení, hend je to špatně. Už když máte vě škole počítat příkaldy, tak si u toho nesmíte kreslit (kreslení je v tomto přípoadě právě to, kam jde vaše myšlení). Nebo v dětství nesmíte hafo věcí. Sahat na hovna, přibližovat se ke dveřím aby vás nikdo nesrazil, no prostě cokliv.

A možná právě tady je ten blbej pocit. Pokud mam udělat něco co chci, hned je to špatně. Proto ten blbej pocit, když chci něco udělat. A protože společnost uvažuje, když nesmím já, nesmí nikdo, proto je ten blbej pocit takovej, že to bude strašně trapný.

Ale pokud dělám něco, co nechci a o čem nic nevím vím, že to tak má bejt. Proto vůbec nemam blbej pocit když píšu blbě písemku nebo DÚ. Proto není blbej pocit když děkuju někomu za něco, co sem vůbec nechtěla. Právě že je trapný děkovat někomu za něco, co opravdu ocenim. Protože když se děkuje za věci protože musíme, on by to mohl brát tak, že zas děkuju zase jenom protože musím. A tím víc by si mohl myslet že to neocením. (Škoda že takle uvažuju jenom já).

No a dál, spoustu lidí uvažuje tak, že pokud je jasný že tahle věc dopadne blbě (nebo že tim nic nezískáte), stejně se do toho pouštěj a když se do toho nepouštim já tak tvrděj, že se vůbec nesnažim a že sem pesimistická. A zase oni, pokud je jednoprocentní šance že by se to mohlo povýst a nemusí se vynaložit téměř žádný úsilí k pokusu, tak se divěj, proč to zkoušim a nevyseru se na to.

Práve, ještě uvažujou tak, že nemá cenu dělat takový věci, které vás nevyčerpou. Jsou přesvědčení, že čim víc vás věc vyčerpá, tím víc ste toho dokázali a že pokud vás to nevyčerpá, nic jste nedokázali.