Již delší dobu jsem se chystala zase něco napsat, ale nebyl čas a deprese ze mně tak nějak "vysála" veškerou energii, kterou bych byla bývala schopná věnovat čemukoli jinému než škole... A to je právě téma, kterému bych se dnes ráda věnovala.

     K psaní tohoto článku mě z velké části inspiroval nedávný incident s jednou z mých učitelek, který mi ukázal, že ač se snažím sebevíc, svého autistického já se jen tak nezbavím a i přes zdání "normálnosti" rádo vstupuje na světlo v těch nejnevhodnějších momentech... Co mě ale skutečně přesvědčilo, že psát o svých zkušenostech se vzděláváním byly dvě události z posledního týdnu: setkání s matkou autistického chlapce, která projevila skutečný zájem o jeho blaho, snahu pochopit jeho uvažování a její boj za získání asistenta, což mě dojalo pomalu k pláči; a rozhovor s jediným člověkem, kterého znám a vim o něm, že má diagnostikovaný AS, co si pamatuje...

     Onen člověk mi tvrdil, že AS se v našich končináh diagnostikuje od roku 2002... klidně bych tomu věřila... Tou dobou jsem chodila do školky a poprvé v mém životě se na mou osobu dostavily nějaké reakce zvenčí... některé velmi klané, jiné negaivní. V zásadě jsem byla považována za poměrně chytrou (někdy až otravně), ale měla jsem potíže se začlenit a vychovatelky mému stavu nijak zvláště nepomáhaly. Vlastně spíše naopak -  poprvé jsem se zde setkala s šikanou ze strany "těch nadřazených" a jejich snahou mě napravovat... kterážto mě následovala po mnoho dalších let. 

     Přestup na základní školu proběhl překvapivě hladce a první tři třídy se odvíjely poměrně dobře - neměla jsem žádné kázeňské problémy, učitelky (za třiroky se nám vystřídaly dvě třídní) mě docela respektovaly a spolužáci (ač mě podle všeho nijak zvláště nemuseli) neměli příležitost způsobovat mi jakékoli problémy. Větší zlom nastal až nástupem do čtvrté třídy - nová budova, střídající se učitelé, hluk, pohrdání mou osobou, deprese a zdravotní problémy... to tak ve zkratce.

     Does it ring a bell? If so, read on... V té době u mě došlo k prvnímu regresu, dalo by se říci, že jsem se potýkala s velkými problémy, kterým nikdo nerozuměl -  nikdo včetně mě. Matka měla svých problémů dost a těch mých si nehleděla, jen mi navrch přidávala ty svoje a otec měl svou práci a představu o ideálním stavu rodiny... ostatně jako vždy. Probíhaly nejrůznější snahy o mou šikanu, některé úspěšné, jiné ne. Ty neúspěšné obvykle vyústily v mou bouřlivou až agresivní reakci... Až si tak říkám, že nebýt malá, roztomilá, modrooká holčička, ale nějaký "raubíř" od pohledu, mohla jsem mít vážnější problémy. Ty úspěšné skočily mým přijetím sebe sama jakožto něčeho zavrženíhodného, co je skutečně třeba napravit a s pocity méněcenosti se sem tam potýkám doteď.

     Dalši etapou mého vzdělávacího procesu se stal přestup na osmileté gymnázium... To bylo v době, kdy se u mně plně začala projevovat revmatoidní artritida a to, o čem jsem se o léta později dozvěděla, že šlo o deprese. Při zpětném pohledu dost dobře nechápu, jak se mi první dva ročníky vůbec podařilo projít, protože podpora profesorů byla nonexistent... Třídní mě nechtěla klasifikovat a němčinář (jestli tohle čtete, pane Špačku, naserte si!) mě chtěl nechat propadnout, dával mi záludnější otázky než komukoli jinému a fakt, že jsem ve škole první rok skoro nebyla, ho nezajímal. Ale základní vzdělání jsem dokončila a také jsem se na téhle škole poprvé vůbec dozvěděla, že něco jako AS existuje...

     V kvartě jsem měla onoho gymnázia sušně řečeno dost a tak jsem, v podstatě bez přípravy, udělala přijmací zkoušky na jiné (kam chodím třetím rokem teď). Dva roky probíhaly bez obtíží - poprvé jsem neměla konflikty se spolužáky a naopak, vycházíme spolu dobře a ještě mám přátele mezi lidmi z dalších tříd. Když jdu po chodbě, lidé zdraví mě a já je, což je úžasná věc :-).

     Ale letos se po letech zase vrátil můj starý milenec Smutek se svou přítelkyní Prázdnotou a společníkem Sebepohrdáním. Čím silnější byly depresivní stavy, tím "nepřijatelnějším" se moje chování stávalo, protože energie dríve věnovaná sociálnu, se přesměrovala do schopnosti dojít do vězení (čti škola), přečkat 6 až 9 hodin a opustit vězení, to vše pokud možno bez krize. Našla jsem si psychiatra, beru antidepresiva a je mi lépe, ale stejně to není ono... A potíže vygradovaly v osobě mé učitelky matematiky.

     To mě přivádí  myšlence, jak by to vlastně vypadalo, kdyby jí někdo vysvětlil, že nejsem "flákač", ale jen osoba, co má potíže... osoba, co je jiná... A tak mám porostě neodvratný pocit, že je nutné šířit osvětu. Pochybuji, že zrovna můj příběh někoho zaujme, nebo něco změní, ale neco dělat musím... a mlčet už déle nedokážu.

Add a comment

Velká část lidí – generace mých rodičů a starší – mi často, až moc často káže o mých takzvaných morálních povinnostech vůči tomuto světu… Přeci jsem krásná, chytá a z dobré rodiny – mladá, krásná a privilegovaná… Mladá, krásná a prokletá. Mojí údajnou povinností „někoho lepšího“ je, podle nich, předvádět světu dokonalost stavu vyšší střední třídy a co hlavně, mít děti.

Proč? Přeci proto, že svět je plný těch takzvaně horších – těch „postižených“, těch „šílenců“, té špíny a verbeže… Whatever. Tedy, mám si najít manžela – vyšší střední třída a výš, samozřejmě, no a ideálně pohledného, zplodit s ním dvě děti a dávat fotky plné předstíraného, falešného, nechutného štětí na Facebook mezi všechny ostatní lži světa.

Moje morální povinnosti. Já tomuhle světu nedlužím nic… Roky jsem se snažila, zoufale sem se snažila být k něčem, být užitečná, a hlavně být normální, protože holčičky z dobrých rodin přece nedělají tohle a nedělají támhleto… Holčičky z dobrých rodin nechodí v černé, nenosí náušnice z peří v ohnivých barvách a nekritizují svět pro jeho temnou proradnost.

A když už to dělají, za měsíc, dva je to přeci přejde – „každého to jednou přejde, to je jen vzdor, puberta, dělá to schválně, aby vás/nás naštvala“… Well, tahle „skvělá“ fáze trvá asi osm let a rozhodně se nezdá být u konce… A navíc to o vzdoru nikdy skutečně nebylo. Já jsem se chtěla přizpůsobit… jenže ono to nešlo – nešlo, nejde a asi ani nepůjde… Jenže to si zkuste vysvětlovat lidem, kteří vás vidí jako kus masa určený k reprodukci, nebo nevěří v to, že i v hlavě se může něco zvrtnout… „A navíc,“ dodávají tihle lidé, „přece to nemáš mít po kom.“ Úžasný život, úžasní rodiče, úžasný svět… všechno je úžasné… Až na to, že není…. A nebylo.

Jenže takhle svět nefunguje, ne pro mě. Já nechci být normální, ať už je ta takzvaná normalita jakákoli… Chci si žít, jak sama uznám za vhodné a dost dobře nechápu, proč bych neměla, když svým životním stylem nikoho neomezuji… Jenže jak se zdá, nikoho neomezovat je hodně subjektivní výraz. Jsou lidé (a bohužel jich není málo), kteří samotnou mou existenci považují za nevhodnou, pobuřující a omezující… Někdy nestačím říct ani slovo a daná osoba se už ke mně chová jako k něčemu malému zvrhlému a temnému, co potřebuje spravit…

A do toho přijdou příbuzní, přátelé mých rodičů a známí a kážou mi o morálních povinnostech, protože u nás se přeci nemá, co zvrhnout… Já pak sedím, mlčky, snažím se usmívat… uvnitř zuří boj – Mám něco říct? Co mám říct? Mám zase šířit „ty svoje radikální názory“? Mám říct, že mě jejich chování pobuřuje, protože jsem, co jsem? …Nevím, opravdu nevím, protože já lidem bohužel nerozumím a oni nerozumí mě… A tak si rok po roce sedím v koutě, oblečená v černé, tupě, falešně se usmívám a snažím se přežít do dalšího dne.

Add a comment

Syndrom českého sluhy, je nemoc České společnosti, která naši krásnou zemi přímo zaprodává cizím. Je to Syndrom, jehož původ je zakořeněn v psychice, ale i uzurpací Habsburků po dobu více než čtyři sta let. Následně je vštípen v myslích čechů díky tomu že ho vedla degenerovaná šlechta, která náš pilně lopitící lid na polích nemajíc vzdělání, je učili že slovo nějakého zazobaného bohatého pána z titulem, který ovšem díky dlouhých let křížení se s ostatními rody degenerovali, jelikož si nevšimli příbuzenských vztahů mezi nimi. Ovšem mi jsme na to přišl hodně pozdě v osmnáctém století, za doby Marie Terezie. Obrození syndrom oslabilo, ale nemoc je nemoc. Vytvořila si proti prvnímu léku obranyschopnost, zesílila. Proto jsme tam kde jsme. Naše společnost je tímto syndromem nakažena. Nyní ale o ní nevíme, jelikož je v nás tak zažraní že jí nevnímáme. Proto se musíme učiti být sami sebou a mít rád i sám sebe. Proto jsme tam kde jsme. 

Toto je moje první úvaha doufám že se ti bude líbit.

Tvůj Janovel

Add a comment

Zdravím, rád bych se s vámi podělil o můj pohled na svět. 

Je mi téměř 20 a v životě jsem se už stihl setkat s mnoha lidmi. Někteří mě za to jaký jsem litovali, jiní nesnášeli, ale opravdoví přátelé mě prostě berou takového, jaký jsem. Než jsem se dostal na osmileté Malostranské gymnázium, prošel jsem si 5 lety šikany na 3 základních školách, kde pedagogy zajímalo jen to, jak si co nejvíce ulehčit práci a mít s tím nevychovaným hlupákem co nejméně práce. S odstupem čase jsem si uvědomil, že ti, co mě šikanovali, se mě vlastně báli. Báli se toho, že nevěděli, kdo jsem, báli se toho, že jsem byl mnohem chytřejší než oni. Na gymnáziu jsem se poté musel naučit přestat vnímat ostatní lidi jako hrozbu. Nebudu lhát, několik let to zabralo a bez obrovské podpory okolí a toho, že jsem měl v průběhu oněch 8 let dvě asistentky, bych to asi nezvládl, ale podařilo se. Dnes studuji na Matfyzu, kde jsem do kolektivu skvěle zapadl, a žiji dosti spokojeně.

K oné spokojenosti s životem bych se ještě rád vrátil a doufám, že vás některé moje myšlenky zaujmou. Jako nejdůležitější bych asi označil následující: každý je v něčem dobrý a v něčem špatný. Vlastně by se to dalo přirovnat k postavám na maximální úrovni v RPG, všechny mají zhruba stejný počet dovednostních bodů, ale každá je jiná, protože tyto body byly distribuovány odlišně. Stejně tak je tomu u lidí, někdo je skvělý malíř, ale dělají mu problémy i kvadratické rovnice. Naopak někdo má aspergerův syndrom (tedy je na tom špatně co se týče sociálních scohpností), ale opět je to vyvážené něčím jiným (například u mě se jedná o talent na matematiku, techniku, fyziku ale hlavně programování). 
Dále bych se rád zmínil o přetvařování se. Toto je jen můj názor, ale myslím si, že to nemá smysl. I s jakoukoli přetvářkou prostě budete působit jinak, nestandartně. Jen si tím ztěžujete život, protože ti, kterým kdokoli odlišný vadí, vás budou nesnášet tak jako tak. Zatímco vy se snažíte být někým, kým nejste. Mně osobně nejlépe funguje téměř naprostá upřímnost, která mnoho lidí i částečně vykolejí, takže potom jsou sociálně v podobné situaci jako já (zkrátka nevědí, co dělat). 
A nakonec bych asi jen dodal, abyste si z těch, co jsou proti vám moc nedělali. Já vím, strašně snadno se to řekne, ale provést to už taková sranda není. Nicméně, jak jsem již zmiňoval výše, možná máte aspergerův syndrom, ale není to jen postižení nebo nemoc. Je to dar. Dar jiného pohledu na svět a toho, že ony "body schopností", které by normálně šly do sociálních dovedností, máte někde jinde.

 

Add a comment

Dobrý den ti přeji. Dnes jsem se rozhodl, se tu napsát pár řádků, o jedné aktualitě, jménem trencle na hradě. Já chápu, svobodu slova, i projevu. Ovšem červené trenýrky, místo standarty, je podle mého už spíš tak trochu mimo projev, ale spíše, výlev. V novinách psali, že tato událost, byla projev skupiny lidí, kteří chtěli takto poukázati na vulgaritu, hlavy státu. Chápu, že někomu může vadit, mluva jiného. To nikomu, neberu. Jenomže zde spíše se projevuje že tento čin, mohl pouze udělat hulvát. Čili toto je samo veliké hulvátství, ony trenýky, jsou hulváctví a já bych klidně řekl i zoufaly a mírně dětinský či puberťácký čin. Zde ono zažalování, osob, jejichž postavy věší, onen nebohý kus pánského prádla je podle mého správné, z důvodu, které se dají brát jako na cti utrhání, ponížení, pana prezidenta, či dokonce výtržnictví. Já kdybych byl panem prezidentem, poslal bych na ně rovnou u čestnou stráž a nenechal bych si líbit takovou věc. Tento čin nečin, spíše zločin, je hlavně zneužití svobody slova, zneužité pro urážku. Pro všechny, kteří se těch chorých mozků zástávají, bych to řekl jednoduše:

 

"!!!TRENÝRKY A VŮBEC ODĚV NEVYVĚŠUJ MÍSTO STANDARTY ČI VLAJKY! RADĚJI SI JE OBLEČ, NEBO SI JE VYVĚŠ U SEBE V BYTĚ A NE NA PRESTIŽNÝCH MÍSTECH ČESKÉHO NÁRODA!!!"

Tento článek, jsem napsal v pobouření nad takovým, zneužití svobody projevu a slova. Nad tímto se otcové pražského hradu musí obracet v hrobě. Hamba těm blbcům. Pokud to bude číst někdo za tím vyvěšením měl prsty doufám, že se nad sebou zamyslí, jelikož toto je opravdu hnus!

Váš Janovel 

Add a comment