Tento nadpis perfektně vystihuje mou snahu pracovat na sobě, kterou v současné době vyvíjím. Slovíčko again přeškrtnuté na konci jsem tam přidal proto, aby to vypadalo autenticky (Bohužel přeškrnutí slova v nadpise tady nefunguje). Trumpův výrok je jenom jeden a stal se hitem internetu, a i přesto že nejsem jeho příznivcem, líbil se mi.

Článek ale bude o skutečném budování něčeho skvělého, něčeho čemu sám můžu položit základy, postavit to a vybrousit to do dokonalosti. A to je moje osobnost. A jde to i s Aspergerovým syndromem. Je to hlavně o myšlení a o přístupu sama k sobě. A já jsem přesvědčený, že mi můj AS komplikuje život daleko míň než jsem si možná donedávna myslel. Úspěch je hlavně o tom být spokojený a vnitřní spokojenosti můžete dosáhnout i když ve společnosti je to s vámi třeba takové a makové. Záleží na vašich prioritách a životních očekávání.

Co uznávám je skutečnost, že od neduhů Aspergerova syndromu si neodpočineme téměř nikdy a něco jako pauzy, svátky nebo jakékoliv volné období, kdy by nám nepromlouvali do života náš mozek neuznává. Záměrně jsem zde nepoužil slovní spojení „nekomplikovali život“, poněvadž mám na většinu různých věcí, negativ i pozitiv, točících se okolo Aspergerova syndromu jiný názor a poněkud i jiný přístup k nim.

A tudíž, že k Aspergerovu syndromu nepřistupuji jako k diagnóze, která mě definuje jako osobu a sráží mě bez naděje na změnu k určitému celoživotnímu handicapu. Naopak k ní přistupuji jako k objektu na kterém je potřeba pracovat, neustále ho vyvíjet, aktualizovat do vyšších levelů a s ním vyvíjet i svou osobnost. Jako takový se zajímám o osobní rozvoj a k němu samozřejmě patří postupné odstraňování osobních neduhů a pokud možno jejich nahrazování pozitivními vlastnostmi. A jsem přesvědčen, že totéž jde i v případě Aspergerova syndromu. Jakkoliv je tato diagnóza velmi závažná a považována za nevyléčitelnou, jsem toho názoru, že se můžu vypracovat na takovou úroveň, kdy budu zvládat navazování vztahů a kontaktů s ostatními lidmi téměř jako neurotypici a zároveň zůstat svůj jako nezávislá osobnost, což je pro mě ještě důležitější. Ať si můžete o mých cílech myslet cokoliv (nejčastější odpověď nejspíš bude že jejich dosažení je nerealistické, s tím počítám :D), tak ten hlavní, který mám je dosáhnout především dobrých vztahů s mým okolím a dát něco ostatním lidem i v sociální oblasti. Stručně přeloženo- chci se naučit jak být dobrý přítel, kamarád, milenec atd. A teď už k řešení problémů, které mi v tom brání – Negativním jevům Aspergerova syndromu.

Mám kamarády mezi neurotypiky i mezi Aspergery. Jestli má člověk diagnózu nebo ne, neřeším, prostě jde o to jak si já osobně s ním rozumím. Třeba s většinou třídy na základce jsem si nerozuměl vůbec, ale naopak většina Střední je naprosto v pohodě. Stejně tak vůbec neřeším sexuální orientaci (pokud nehledám zrovna partnerku), nebo rasu. Když se s někým bavím mám hlavní kritérium, že nesmí být naprostý omezenec, nemyslet a přitom mít na všechno „vysoce odborný“ nebo „jediný pravdivý“ názor. Takoví lidé mě vytáčí do běla. Stejně tak neuznávám nalajnované role jedinců ve společnosti. Ty musíš být právník, ty máš brýle, ty musíš být modelka, máš pěkné oči, ty jseš normální člověk z vyšší střední třídy, přece se nebudeš stýkat s těma postižencema atd. Takhle to prostě nefunguje. Důležitá je podle mě svobodná vůle, dobrý rozhled, otevřená mysl a především nulové snahy upírat svobodnou vůli mně. To bohužel autority typu rodičů nebo společenských mravokárců nesplňují. Zkrátka a dobře jsem toho názoru, že každý se může posunout na opravdu vysokou úroveň pokud chce a být sám se sebou spokojený. A čím víc je vnitřně spokojený, tím snadněji vychází s ostatními a uvolňuje se mu prostor pro vlastnosti jako kreativita (která v mém osobním žebříčku hodně vysoko), tolerance a společenskost. A je úplně jedno odkud pochází, co ho zajímá, jaké má vlasy, jestli nosí brýle atd. Já sám chci sice pracovat i na svém image, ale odmítám že by mě definovala nějaká diagnóza, nebo můj rodinný původ. Jsem samostatná jednotka v tomhle vesmíru a jako samostatná jednotka, která dostane dost prostoru toho můžu hodně dokázat.

Add a comment

 Byla jsem klidné a spavé dítě. Možná až moc klidné, jelikož jsem pár měsíců po narození skončila na neurologii s podezřením na mentální retardaci. Prý mi chyběly některé reflexy, časem mě však označili za "normální". Během vývoje jsem přeskočila fázi lezení.

  V batolecím věku jsem si vyhrála sama, rodiče jsem vyhazovala z pokojíčku - nechtěla jsem, aby mě někdo rušil a zasahoval do mých her. Jinak jsem byla velmi mazlivé a přítulné dítě. Fantazijní hry na "budu dělat jakože" mě moc bavily. Lidí jsem se bála. Nástup do školky byl nejhorším dnem mého dětství, opuštění bezpečí, krok do neznáma. Jak s ostatními mluvit, co říkat, jak si hrát? Měla jsem ale štěstí, ujala se mě jedna holčička, celé tři roky jsem na ní visela. Podobným způsobem jsem fungovala i v dalších kolektivech (škola, tábory) - vždy jsem si našla kamarádku na níž jsem byla závislá...málokterá to vydržela. Většina odešla a každý takový odchod pro mě byl velkou ranou. 

 Bylo mi čím dál větší záhadou, jak fungovat v kolektivu, jak se zapojit, co a kdy ve které situaci říct. Občas jsem to zkusila, ale často jsem měla pocit, že na mě ostatní hledí nechápavě, někdy dokonce vyděšeně, někdy se mi smáli...časem jsem si dokázala najít kamarády (většinou taky trochu "zvláštní"), ale zjistila jsem, že větší počet lidí nedávám (nestíhám sledovat konverzaci) a že delší pobyt i s přáteli mě nesmírně vyčerpává. Často jsem byla unavená, poměrně malé podněty mě dokázaly unavit a vyčerpat na celé hodiny.

 Oční kontakt navazuji, ale je pro mě těžké hledět druhému do očí a zároveň vnímat, co říká. Hlasité zvuky mě děsí.  Nemám žádný specifický koníček, jak tomu prý u AS bývá. Celý život mám pocit, že nejsem normální, snažila jsem se přizpůsobit většině, ale nejde to. Domnívám se, že jsem empatická, ale i když s druhým soucítím, často nevím, jaká volit slova, abych ho utěšila.

 Většinou moc nezvládám společenské situace. Nedávno jsem se viděla se spolužačkami ze střední školy a jedna z nich si stěžovala, že ztloustla. Ostatní ji začaly ihned utěšovat, říkaly jí, že to není vůbec vidět, že jí to moc sluší...já to nedokázala (kdybych to zkusila, bylo by vidět že lžu). Viděla jsem, že ztloustla a že jí to na kráse nepřidalo a nevěděla jsem co říct. Jediné co mě napadlo bylo, že je mi jedno, jak vypadá, že ji mám pořád moc ráda....ale to by ji asi neutěšilo.

 Už od první třídy jsem si psala rozvrhy činností a plán dne (od kdy do kdy si budu čistit zuby, snídat, učit se, hrát si) a zůstalo mi to. Plány a rozvrhy si píšu takřka ke všemu...uklidňuje mě to, i když často nejsem sto je dodržet. Jsem hodně pomalá, všechno mi trvá strašně dlouho. Údajně mi prý nedocházejí jednoduché věci, dle svého okolí jednám často zkratkovitě a nepochopitelně.

 Vystudovala jsem, mám práci i rodinu, mám několik přátel. Takřka všechny pracovní kolektivy, kterými jsem prošla, mě považovaly za "trochu divnou". Dodnes si nejsem jistá, jak se chovat ve společenských situacích, co říct a neříct, jak reagovat...často raději mlčím, mají mě za nemluvnou. V pubertě jsem se chtěla zabít, cítila jsem se jako zcela a úplně jako zbytečný člověk, který je porouchaný a neměl se narodit. Léčím se s depresí.

 

Add a comment

Můj otec je posedlý představou dokonalé rodinky z plakátu na cestovní kancelář - rozesmatí rodiče, dvě spokojené dcerky, barvy přeexponované do zcela nepřirozených rozměrů... Jeho aktivita na facebooku se nedá vyjádřit jinak, než jako nekonečná; věčně zveřejňuje svou pozici (to jako fakt nekoho zajímá?!), fotí mě a mojí sestru (musíme se usmívat, samozřejmě...) a všem dává okatě na jevo, jak moc úžasně se nemáme.

     A že mi je už několik měsíců na nic? ...nezájem. Mým životním úkolem je podle něj být trofej, mám se nechat předvádět jako zkurvenej pes na výstavě. Mám se usmívat na jeho kolegy, přátele a všechny ostatní, mám využívat své fyzické krásy, která mě znechucuje a nesmím si stěžovat... Něco jako fakt, že jsem celý život velice slušně řečeno divná, že mám problémy (a není jich málo), a že mám aspergera (což jsem se dozvěděla z velké části díky němu až celkem nedávno) je mu u prdele. Pozlátko na povrchu a vnitřek prohnilej... A pak se lidé diví mé věcné nervozitě, odtažitosti a nedůvěře v cokoli a k čemukoli...

Add a comment

Již delší dobu jsem se chystala zase něco napsat, ale nebyl čas a deprese ze mně tak nějak "vysála" veškerou energii, kterou bych byla bývala schopná věnovat čemukoli jinému než škole... A to je právě téma, kterému bych se dnes ráda věnovala.

     K psaní tohoto článku mě z velké části inspiroval nedávný incident s jednou z mých učitelek, který mi ukázal, že ač se snažím sebevíc, svého autistického já se jen tak nezbavím a i přes zdání "normálnosti" rádo vstupuje na světlo v těch nejnevhodnějších momentech... Co mě ale skutečně přesvědčilo, že psát o svých zkušenostech se vzděláváním byly dvě události z posledního týdnu: setkání s matkou autistického chlapce, která projevila skutečný zájem o jeho blaho, snahu pochopit jeho uvažování a její boj za získání asistenta, což mě dojalo pomalu k pláči; a rozhovor s jediným člověkem, kterého znám a vim o něm, že má diagnostikovaný AS, co si pamatuje...

     Onen člověk mi tvrdil, že AS se v našich končináh diagnostikuje od roku 2002... klidně bych tomu věřila... Tou dobou jsem chodila do školky a poprvé v mém životě se na mou osobu dostavily nějaké reakce zvenčí... některé velmi klané, jiné negaivní. V zásadě jsem byla považována za poměrně chytrou (někdy až otravně), ale měla jsem potíže se začlenit a vychovatelky mému stavu nijak zvláště nepomáhaly. Vlastně spíše naopak -  poprvé jsem se zde setkala s šikanou ze strany "těch nadřazených" a jejich snahou mě napravovat... kterážto mě následovala po mnoho dalších let. 

     Přestup na základní školu proběhl překvapivě hladce a první tři třídy se odvíjely poměrně dobře - neměla jsem žádné kázeňské problémy, učitelky (za třiroky se nám vystřídaly dvě třídní) mě docela respektovaly a spolužáci (ač mě podle všeho nijak zvláště nemuseli) neměli příležitost způsobovat mi jakékoli problémy. Větší zlom nastal až nástupem do čtvrté třídy - nová budova, střídající se učitelé, hluk, pohrdání mou osobou, deprese a zdravotní problémy... to tak ve zkratce.

     Does it ring a bell? If so, read on... V té době u mě došlo k prvnímu regresu, dalo by se říci, že jsem se potýkala s velkými problémy, kterým nikdo nerozuměl -  nikdo včetně mě. Matka měla svých problémů dost a těch mých si nehleděla, jen mi navrch přidávala ty svoje a otec měl svou práci a představu o ideálním stavu rodiny... ostatně jako vždy. Probíhaly nejrůznější snahy o mou šikanu, některé úspěšné, jiné ne. Ty neúspěšné obvykle vyústily v mou bouřlivou až agresivní reakci... Až si tak říkám, že nebýt malá, roztomilá, modrooká holčička, ale nějaký "raubíř" od pohledu, mohla jsem mít vážnější problémy. Ty úspěšné skočily mým přijetím sebe sama jakožto něčeho zavrženíhodného, co je skutečně třeba napravit a s pocity méněcenosti se sem tam potýkám doteď.

     Dalši etapou mého vzdělávacího procesu se stal přestup na osmileté gymnázium... To bylo v době, kdy se u mně plně začala projevovat revmatoidní artritida a to, o čem jsem se o léta později dozvěděla, že šlo o deprese. Při zpětném pohledu dost dobře nechápu, jak se mi první dva ročníky vůbec podařilo projít, protože podpora profesorů byla nonexistent... Třídní mě nechtěla klasifikovat a němčinář (jestli tohle čtete, pane Špačku, naserte si!) mě chtěl nechat propadnout, dával mi záludnější otázky než komukoli jinému a fakt, že jsem ve škole první rok skoro nebyla, ho nezajímal. Ale základní vzdělání jsem dokončila a také jsem se na téhle škole poprvé vůbec dozvěděla, že něco jako AS existuje...

     V kvartě jsem měla onoho gymnázia sušně řečeno dost a tak jsem, v podstatě bez přípravy, udělala přijmací zkoušky na jiné (kam chodím třetím rokem teď). Dva roky probíhaly bez obtíží - poprvé jsem neměla konflikty se spolužáky a naopak, vycházíme spolu dobře a ještě mám přátele mezi lidmi z dalších tříd. Když jdu po chodbě, lidé zdraví mě a já je, což je úžasná věc :-).

     Ale letos se po letech zase vrátil můj starý milenec Smutek se svou přítelkyní Prázdnotou a společníkem Sebepohrdáním. Čím silnější byly depresivní stavy, tím "nepřijatelnějším" se moje chování stávalo, protože energie dríve věnovaná sociálnu, se přesměrovala do schopnosti dojít do vězení (čti škola), přečkat 6 až 9 hodin a opustit vězení, to vše pokud možno bez krize. Našla jsem si psychiatra, beru antidepresiva a je mi lépe, ale stejně to není ono... A potíže vygradovaly v osobě mé učitelky matematiky.

     To mě přivádí  myšlence, jak by to vlastně vypadalo, kdyby jí někdo vysvětlil, že nejsem "flákač", ale jen osoba, co má potíže... osoba, co je jiná... A tak mám porostě neodvratný pocit, že je nutné šířit osvětu. Pochybuji, že zrovna můj příběh někoho zaujme, nebo něco změní, ale neco dělat musím... a mlčet už déle nedokážu.

Add a comment

Som sa rozhodol že sa ujmem jednej z najťažších tém, ktoré rezonujú Slovenskom a to je práve autizmus. Autizmus je stále spoločnosťou nepochopený a mnoho ľudí od neho odvracia ruky preč. Proste všetci čo majú vývojovú poruchu autizmu tak nedokážu vnímať podnety vonkajšieho sveta. Skrátka svet týchto ľudí je diametrálne odlišný od sveta zdravých ľudí a vzájomne sa líšia sociálnou interakciou, komunikáciou a predstavivosťou. Teda sa dá povedať že majú svoje rituály ktorých sa viacmenej nechcú vzdať a ťažko dokážu prijať nejakú zmenu. Celkovo tie zmeny sa môžu prejavovať najme v tom, že skrátka idú do určitého prostredia, kde je množstvo ľudí. Ako slovo autizmus je z gréckeho autos, teda sám a človek prakticky má ten svoj vlastný svet, do ktorého málokoho pustí. Prejavuje sa to aj stereotypným správaním a určitou monotónnosťou reči. Máloktorý autista ako taký dokáže plnohodnotne komunikovať s človekom a doslova je to pre neho obtiažne. Nevie ako má v skutočnosti vnímať tých ľudí okolo seba a niekedy je radšej niekde v kúte sám, než by sa mal z niekým rozprávať. Celkovo takýto ľudia potrebujú iný prístup než bežní ľudia, teda špeciálny čo neraz môže potvrdiť aj kopec ľudí na špeciálnych školách. Určite by som chcel rozobrať všetky tri body krok za krokom, podľa určitej postupnosti a jednotlivé druhy postihnutia.  Lebo skrátka aj ten autizmus ako taký nemá iba jednu priamu úroveň, ale má ich rovno tri. Teda sú to úrovne do akej miery je človek postihnutý, teda je ľahká, stredná a ťažká. Ale tak si treba vysvetliť dva odlišné pojmy, ktoré si ľudia neustále mýlia a to sú formy autizmu a stupne postihnutia. Formy autizmu sú Kannerov syndróm a atypický autizmus, Aspergerov syndrom, Rettov syndróm a detský autizmus. Stupne postihnutia sú od toho najľahšieho až po toho najťažšieho, teda stáva kopec prípadov že to u ľudí nevidieť. Ten u ktorého to nevidieť, tak prakticky nemá postihnutú žiadnu časť tela a dokáže aj plynule rozprávať. Pri strednej a tej ťažšej úrovni tam už má človek postihnutú určitú časť tela, neraz ten človek nemusí ani rozprávať. Ale tak v skutočnosti netreba všetkých autistov hádzať do jedného vreca, lebo sú niektorí ľudia čo dokážu fungovať v bežnom živote a dokážu žiť plnohodnotný život. Ako sú vysokofunkční autisti čo si dokážu pamätať všetko a majú neskutočný talent na matematiku alebo na maľovanie.

Celkovo mnoho ľudí čo sa narodí, tak neprídu hneď na to že majú autizmus. Prakticky sa na to prichádza, keď má dieťa 3 rokov a všetko u autistu ako takého funguje inak. Celkovo v rámci vývojovej poruchy sa nenaučia okamžite rozprávať. Tak to prakticky treba veľa času a veľa trpezlivosti, lebo nie vždy sa dá pochopiť myslenie autistu, ktoré je iné od myslenia ostatných ľudí. Najťažšia je celkovo sociálna interakcia a najme nadväzovanie vzťahov, tam to neraz dokáže reálne škrípať. V skutočnosti autisti sa len ťažko dokážu vcítiť do pocitov iných ľudí, ich vlastných myšlienok a predstáv. Ako neraz vzniká určitý predsudok, že všetci jednotlivci s autizmom sa vyhýbajú kontaktu s ľuďmi. Toto tvrdenie viacmenej vzniká s nepochopenia autizmu, neraz mnoho detí a dospelých chce nadviazať vzťahy s ostatnými, chcú s nimi nadviazať určitý kontakt, ale špecifiká ich postihnutia im skrátka moc nedovolí nadviazať na primeranej ich vývojovej úrovni. Celkovo sú aj typy určitých ľudí, ktorí patria do určitej skupiny a odlišujú od väčšiny. Jeden typ môže by človek čo je skrátka osamelý, teda človek ktorý sa viacmenej uzatvára do seba. Niekto môže byť úplne pasívny že proste vo svojom živote určitým spôsobom neurobí nič a bude nejakým spôsobom tápať v tme a bude prakticky bezmocný. Môže prejavovať aktivitu v komunikácii s určitými ľuďmi a môže sa s nimi deliť o svoje vlastné pocity, ale v skutočnosti to bude robiť dosť zvláštnym spôsobom, ktorý málokto pochopí. Ďalší človek môže byť formálny a afektovaný, ale je ťažké posúdiť že niektorí autisti sa tak reálne správajú, toto sa proste nedá hodnotiť a to by človek musel byť s nimi. Môže bývať samozrejme aj zmiešaný a zvláštny k čomu sa dá povedať strašne veľa, celkovo daný človek v živote môže mať zmiešané pocity a názory na svet, ktoré môžu byť nestále a môžu sa neustále meniť. Zvláštny môže byť každý jeden človek a to sa nemusí týkať len autistov, ale týka sa to aj bežných ľudí a v praxi sa to potvrdzuje. Treba sa na zvláštnosť pozerať, že je to proste niečo s čím dokážeme žiť a samozrejme nás napriek tomu dokáže mať radi. Celkovo mať zmiešané pocity a k tomu byť zvláštny, nie je zlé, len nie každý má preto reálne pochopenie.

Celkovo sociálna interakcia a komunikácia spolu neskutočne súvisia a s ňou aj naša predstavivosť. Ako o väčšine autistov sa hovorí že nemajú nijaké emócie, niektorí sú až príliš samotársky a nechcú sa s človekom ako takým rozprávať. Niekto je nadaný viac a niekto menej, ale skrátka je to individuálne a s človekom čo má nejaké postihnutie sa pracuje inak, ale pracuje sa s ním z láskou a veľkým citom. Ako každý človek čo má autistické dieťa, tak sa s tým ťažko vyrovnáva a mnoho rodičov to na začiatku ani nepostrehne. Celkovo sa riešia rôzne hypotézy, že autizmus ako taký spôsobuje očkovanie, ale toto nemusí byť vždy absolútne pravdou. Skrátka záleží na to, či žena čo osí svoje dieťa pod srdcom, že či nepije alkohol alebo nefajčí. Od toho závisí či sa jej narodí zdravé dieťa alebo dieťa s autizmom, ale v skutočnosti ani to nemusí byť pravdou. Celkovo rodičia toho narodeného dieťaťa v skutočnosti ani nevedia že budú mať autistu, prídu na to vtedy, keď bude mať dieťa 3 roky. Autizmus ako taký je témou, ktorá sa týka celého sveta a nedá sa pred ňou zatvárať oči. Po celom svete existujú ľudia s autizmom a nielen na Slovensku, takéto prípady sú v USA, Kanade a mnohých iných štátoch. Na svete je autistov viac chlapcov než dievčat, teda neraz sa nájdu výnimky aj medzi dievčatami. neviem povedať presné číslo, lebo v skutočnosti je veľmi veľké. Celkovo organizácia Autism Speaks prišla s myšlienkou ako poukázať na to, že autisti skrátka nepatria do autu a postupne sa na to poukazuje po celom svete. V daný deň si mnoho ľudí dáva modré oblečenie, aby poukázali na to, že modrá je znakom komunikácie a znakom toho, že v dnešnej spoločnosti netreba dávať od ľudí čo sú iní ruky preč. Celkovo ide o to, aby sa autisti dokázali začleniť do spoločnosti a začlenili sa medzi tých zdravých ľudí. Kopec autistov si dokáže nájsť aj reálny vzťah, ale pravdepodobnosť že to bude nejakým spôsobom fungovať je veľmi malá, lebo ten človek bude musieť byť veľmi trpezlivý a zvládnuť určitú inakosť človeka. O autizme vzniklo kopec skvelých filmov, mnoho ľudí si zaspomína na Raina Mana čo je pre mňa dodnes filmovou klasikou. Väčšia časť filmov vznikla o tom, ako má človek Aspergerov syndróm a ako sa s ním vyrovnáva. Ja som posledné obdobie pozeral strašne veľa filmov o autizme či to bol Ben X, Temple Grandinová, Adam, Mary a Max, Biela vrana a mnoho iných filmov. Momentálne do kín ide film Tak ďaleko, tak blízko na ktorom sa pracovalo 7 rokov, kde budú najlepšie zobrazené pocity tých čo sú iní.

Aby som nepísal len odborne, tak by som chcel niečo napísať aj o sebe. Celkovo to že mám Aspergera a že som iný od ostatných, tak pre mňa nebol ten najľahší fakt a ťažko sa mi s tým zmierovalo. Ja som sa to dozvedel až neskôr že mám autizmus a samozrejme som aj neskôr začal rozprávať, čítať a písať. Ale najťažšie s toho všetkého bolo sa s tým vyrovnať a povedať si, že to všetko nejako zvládnem a nejako sa do tej spoločnosti začlením. Predsa to začlenenie sa do spoločnosti nie je najľahšie a tento fakt som musel nejakým spôsobom prijať a bolo jedno, že či to tak bolo doma alebo to tak bolo v škole. Celkovo ten pocit že som vysokofunkčný autista, bol taký že v určitých veciach vynikám a to bolo najme v učení a v tom že koľko vecí si reálne pamätám. Ja vynikám v tom, že mám fotografickú pamäť že niektorých ľudí si dokážem pamätať aj po určitých rokoch. Neraz som si pamätal aj texty celých pesničiek a spieval som si celé skladby naspamäť.  Byť iný v skutočnosti znamená si uvedomiť určité aspekty života a pochopiť že autizmus ako taký nemusí byť taký strašný. Celkovo každý človek sa s tým postupne naučí žiť, ale zo začiatku to nie je ľahké a pre mňa to tiež nebolo ľahké. Prakticky zistiť že som samotárske dieťa, ktoré je vo svojom vlastnom svete do ktorého málokoho pustí, neraz ľudia nechápu. Ja som bol neraz v tej pozícii, že okrem rodiny to nechápal takmer nikto. Autizmus je ešte stále spoločnosťou neprebádaný a ten môj je prakticky neviditeľný k čomu sa ešte dostanem podrobnejšie. Zo začiatku som bol také rebelské dieťa a uletené, neraz som robil veci o ktorých by ľudia ani nepovedali že som ich robil. Celkovo v živote som bol poriadny beťárisko a poriadny huncút, čo sa často prejavovalo najme v či v tej normálnej alebo v tej špeciálnej. Mnoho ľudí si muselo zvyknúť na to, že som poriadne živé dieťa a že sa budem všetkým v triede schovávať pod lehátko. Postupne som sa začleňoval do kolektívu a neraz som videl ľudí čo majú svoju inakosť a žijú s ňou. Každý človek je vo svojom živote nejako výnimočný a to sa nedá povedať len o autistoch, ale celkovo aj o ľudoch čo toto postihnutie nemajú. Celkovo som sa formoval po každej stránke a najme po tej povahovej. Ja som nikdy nepociťoval že mám pubertu, ale ak mám pravdu povedať, tak som to pociťoval ako menší chlapec. Skrátka som neraz bol aj chalan plný ostrovtipu a nadhľadu, neraz ma vedeli pobaviť určité životné situácie a neraz som dával hlášky, ktoré si najlepšie pamätajú moji rodičia.

Neraz si spomínam na časy, ako som sa neraz hrával hry na kazetách a vydával som pri tom rôzne zvuky, ktoré som prakticky nevedel špecifikovať čo znamenajú, len som ich skrátka vyslovoval. Som bol také veselé dieťa, ale neraz som vo svojom detstve musel bojovať s tým že som iný a že to nemusí každý prijať. Lebo neraz kopec autistov sa neraz stáva obeťou šikany, posmechu a toho že ich ľudia nejakým spôsobom psychicky ponižujú. Ale chcel by som vysvetliť ten jednoduchý princíp na ktorom to funguje. Ja si myslím že to bolo celkovo v tom, že nevedeli ako ku mne majú reálne pristupovať. Ale postupne začali na to prichádzať a začali ma mať radi, lebo prakticky ma tí ľudia nepoznali len videli ako sa neraz tvárim. Ale dobre som sa učil, vedel som super matematiku, skvelo čítať a aj skvelo písať. Dostával som rôzne včeličky na tú dobu, kedy sa učenie viacmenej nehodnotilo známkou od 1 do 5. Začal som spoznávať nových priateľov, zažívať nejaké školské lásky a získavať nové životné skúsenosti. Pre mňa zo začiatku neskutočne ťažké niektoré životné zmeny a najme ťažko to dokázala znášať moja vlastná psychika. Možno som to nedával tak najavo, ale niekde vo svojom vnútri som to tak cítil. Som absolvoval cez 200 injekcii, bol som neraz v nemocnici, tak hovoriť o svojom živote že bol jednoduchý, tak sa nedá povedať že bol. Ale tak v skutočnosti je každý začiatok v živote človeka ťažký a pre mňa to také bolo tiež. Boli situácie čo boli príjemné a situácie čo v mojom živote boli nepríjemné, ale tak krajšie sa hovorí o tých príjemných. Postupne sa vo forme začalo všetko formovať a začal byť zo mňa silnejší človek. Neraz mnohým ľudom, keď som to povedal, tak tomu moc nemohli uveriť, lebo nevideli na mne počiatočné stopy. Našiel som si kopec kamarátov, ktorí to pochopili, ako som im to dôkladne vysvetlil. Veľa mi dala špeciálna škola a stredné odborné učilište internátne. Celkovo vo svojom živote som spoznal ľudí s rôznymi životnými príbehmi a ich osudy boli ešte ťažšie než ten môj. Uvedomoval som si v živote, že môžem byť rád, že som taký aký som a že to na mne nie je také viditeľné. Ja som spočiatku nevedel či mám svoj autizmus vnímať ako dar alebo určitú barličku, ktorá ma prakticky odlišuje od tých čo sú na tom lepšie. Z jednej stránky je to pozitívne, lebo deti s autizmom majú rôzne zľavy na rôzne podujatia aj zo sprievodcom. Negatívne je to maximálne v tom, že ťažko sa nadväzujú vzťahy s opačným pohlavím.

V tomu nadväzovaniu vzťahov by som chcel niečo povedať, že tie city sa prejavujú omnoho ťažšie. Ako nie je to myslené čisto v láske, ale celkovo v kamarátstve ako takom. Celkovo ľudia nevedia ako pristupovať k človeku čo je iný, najťažšie je inakosť človeka. Ja som rád že mnohým ľudom v mojom okolí sa to podarilo pochopiť a viem že mám medzi nimi super kamarátov, čo ma chápu a stoja pri mne. Taká najhoršia chyba pri autizme je, ak sa človek prehnane ľutuje a začne si vravieť čo by bolo keby bol zdravý. Túto vetu som počul mnoho krát u iných ľudí a neraz som v tomto robil aj chybu, že som si to niekedy opakoval. To že je človek iný, tak proste na tom nie je nič zlého a v skutočnosti to nie je žiadna prekážka aj takýto ľudia si dokážu plniť svoje sny. Celkovo v živote človeka je dôležité, aby sa nevzdal a pri autizme to platí dvojnásobne. Napriek tomu že som iný, tak sa snažím tešiť zo života a uvedomovať si, že nie všetko okolo nás je iba čierne a že nad všetkým sa dá pousmiať. Každý človek v živote by sa nemal báť hovoriť o autizme a môže rovno o tom aj niečo napísať, ako to robím ja. Ako som si neraz aj našiel nejaké lásky, ale nakoniec to boli krátke lásky. Ale postupne som sa nad tým prestal trápiť, však sa svet nezrútil a pokračujem ďalej bez nejakého ďalšieho stresu. Proste som si povedal že pôjdem ďalej bez ohľadu na ďalšie okolnosti a som si povedal, že život je hra, tak ju proste treba hrať až do samotného konca. Povedal som si to proste, že život je iba jeden a nejakým spôsobom ho skrátka žijem. Sú chvíle kedy prídu určité výčitky, ale potom si poviem že môžem byť rád, že som taký aký som. Lebo neraz kopec ľudí okolo sú na tom omnoho horšie než ja a dennodenne zápasia s existenčnými problémami. Som rád za svoj život, ako možno to nedávam tak ako najavo, ako by som reálne chcel, ale som za neho rád. Neraz sú momenty kedy urobím neraz v niečom chybu a v niečom sa pomýlim, ale v skutočnosti bez tých chýb by sme sa nedokázali nikde pohnúť. Som človek čo nemusí mať vo všetkom pravdu a nemusia sa so mnou všetci stotožňovať, ale na nikoho sa nehnevám, že má iný názor. Je to prirodzené a všetci máme svoj vlastný príbeh, ktorý reálne žijeme a neraz sa vcítiť do druhých ľudí.

Poviem to úprimne ako to je a bez zbytočných okolkov, som rád za svoj život. Ako neraz o autistoch sa často hovorí že nevedia moc prejaviť emócie a že je to pre nich zložité. Ale v skutočnosti toto pravidlo neplatí a nemusí byť absolútnou pravdou. Som rád že v živote nie je iba všetko len jednotvárne a každý náš deň je iný, lebo keby v našom živote prevládalo len to dobré, tak by sme si nedokázali vážiť vlastný život. Náš život je skrátka sled vzostupov a pádov, tie nás časom preveria a ukážu nám že či dokážeme byť reálne silní. Ja som neraz mal obdobia ktoré neboli dobré, doslova som musel padnúť na ústa, aby som sa dokázal zdvihnúť zo zeme. Samozrejme potom prišlo to lepšie obdobie a takto sa to striedalo dovtedy, dokým som nenašiel svoju vlastnú rovnováhu. Boli obdobia kedy som bol raz optimistom, inokedy som pesimistom a boli momenty kedy som sa opúšťal. Postupne sa vo mne začala formovať neutrálnosť voči ľudom, nestrannosť a spravodlivosť. Ja sa považujem za takého reálneho optimistu čo neprestávam vidieť svetlo na konci tunela a verím že vždy existuje nádej. Vždy existujú momenty pre ktoré sa oplatí skutočne žiť a najme sa oplatí žiť pre tých ktorí ma majú radi. Môj život s autizmom je každým dňom iný, ale každým dňom zaujímavejší a o to viac si vážim že existujem na tejto planéte. Všetko sa snažím dávať najavo činmi, že sa snažím byť skutočnou oporou tým čo to skutočne potrebujú a neraz tým ľudom pomôcť po psychickej stránke. Skrátka sa snažím nejako tých ľudí motivovať, aby tento životný boj vo svojom živote nikdy nevzdali. Ja s odstupom času nevnímam svoju inakosť ako určitú emocionálnu barličku, lebo v dnešnom svete byť iným nie je prekážka, je to skrátka niečo výnimočné. Skrátka nám to do vienka dal vesmír, život je plný neprebádaných cestičiek ktoré sme ešte nevyskúšali a máme možnosť ich vyskúšať. Ako mám v živote jedno životné motto a týmto mottom sa riadim celý svoj život, že váhu našich slov, predčí len sila našich skutkov a toto je skutočná pravda čo sa mi potvrdila a mám to odskúšané v praxi. Najme je dôležité sa na ľudí nepozerať s tej vonkajšej stránky, ale treba sa na nich pozerať s ich vlastného vnútra. Ako sa v jednej krásnej pesničke od Elánu spieva, že život je šanca mať rád a o tomto to je, že každý človek by mal dostať šancu aby bol ľuďmi pochopený.  Som vďačný za to, že mi kopec ľudí dalo šancu a neporovnávam že kto je lepší a kto je horší, lebo ja mám rád každého rovnako bez nejakých predsudkov. Aj s autizmom sa dá žiť, to že som iný v určitých veciach, tak to začínam čoraz viac vnímať ako dar a vravím si, že to tak malo podľa všetkého byť. Všetko je v našom živote určitým spôsobom dané, len je niekedy na nás ako sa s tým skutočne vyrovnáme.

 

 

Add a comment