- Podrobnosti
- Napsal Megagoblin
- Kategorie: Ze života
- Zobrazeno: 73
Lidé se často mýlí. To platí i pro ty největší odborníky v daném oboru. Už asi hodně z nás slyšelo, že z nás nic nebude, že jsme k ničemu, že nás společnost zavrhne atd. To ani zdaleka, ale nemusí být pravda. Můžeme to splnit, ale záleží především na našem vlastním pohledu na svět, ne na jejich. Když mu uvěříme, taky tak skončíme. Nejen Aspergerům, ale i neurotypickým dětem je toto často vštěpováno do hlavy lidmi, kterým na nich nejvíc záleží (Což je dost ironické, když si vezmeme, že je tím v podstatě ničí.) Většina lidí v sobě samých a ve svých dětech pěstuje průměrnost. To znamená škatulkování do přihrádek podle toho, co si o jedinci myslí ostatní, co podle většinové části populace je možné. Typickým příkladem je práce a pracovní život. V téhle oblasti si podobné řeči vyslechli asi všichni. Ten plat dvě třetiny lidí nemají (čímž je jedinci podprahově řečeno, že ON na něho určitě nedosáhne), na ředitelské místo se v životě nedostaneš, oni tě mezi sebe nepustí (kdo jsou ti tajemní oni?), vydělávat milióny můžou jenom zloději (to my v žádném případě nejsme, my jsme ta správná chudina, oběti těch hnusáků z vrchu!) . Už hodně z nás těmto rčením podlehlo a uvěřilo jim. Pak jim přizpůsobilo svůj život a jsou v podstatě otroci systému, který si je rozškatulkoval do přihrádek podle jejich vlastních myšlenek a způsobu vnímání světa. V případě Aspergerů je tento systém ještě krutější. Definitivně je zařadí do škatulky postižení, což je ta nejhorší možná škatulka, protože není nic horšího, než když si člověk připadá méněcenný, neužitečný a bez větších životních možností. Spousta z nás taky tak opravdu skončí. Nejsme schopní ani pracovat, končíme na invalidních důchodech, vyhazují nás ze škol a to jen proto, že nesedíme ostatním členům kolektivu. Co jiného to jak se k nám chovají ostatní může podpořit, než myšlenku, že skutečně do této škatulky zapadáme? Ať už slýcháváme ze všech stran cokoliv, formuje to naši osobnost. Lidi, my ale máme právo volby těmto nesmyslům neuvěřit! Neřídit náš život podle toho, co si o nás myslí ostatní, ale co si o sobě myslíme my sami. Máme právo si jít za svými sny bez ohledu na okolí. A také udělat všechno proto, aby se nám na ně podařilo dosáhnout. Já osobně vůbec neřeším, že si většina lidí včetně mé nejbližší rodiny myslí, že budu po dokončení studia horko těžko hledat práci. (Budeš mít jen maturitu, to v dnešní době neznamená nic a navíc máš ten sociální handicap). Mým cílem není nic jiného, než pracovat na volné noze a vydělávat obrovské částky za minimum práce! Tím ovšem nemyslím, že bych si nechával zaplatit za něco nekvalitního, to rozhodně ne. Ale jsem přesvědčen, že ta nejkvalitnější práce se udělá za minimum času a pevná pracovní doba je něco, co zákonitě vede k neproduktivitě. Navíc si myslím, (a úspěšní lidé mi jistě dají za pravdu) že tím posledním, na čem v něčem takovém záleží, je diagnóza. I z lidí s Aspergerovým syndromem vyrostli opravdu schopní jedinci, co opravdu něco dokázali a nemuselo to znamenat jen typickou „Einsteinovskou“ činnost, nebo počítače. A co víc, prozradím vám ještě takovou perličku na dortu. A to tu, že existují i takoví, co v tomhle ohledu vyjebali se systémem naprosto dokonale! I přes to, že mají Aspergerův syndrom dokázali přijít na kloub tomu, co vlastně vůbec neměli umět a co bylo samotným základem jejich diagnózy. Mezilidským vztahům. Ano, i s Aspergerem mám rád lidi a můžu se s nimi naučit perfektně vycházet. Všechno záleží jen na tom, jestli uvěřím té škatulce do které mě společnost zařadila. Za sebe říkám ne. Můžu mít za sebou tuny problémů se spolužáky na Základní škole, tuny problémů s vychovateli i rodiči a tuny lidí zanechat v přesvědčení, že jsem nenapravitelně postižený a že za to opravdu nestojím. Ale určitě to nebudou všichni lidé na tomto světě. Navíc, člověk je tvor, který může měnit názor, takže všechno je možné. A i kdyby na to nakonec nedošlo, budu i tak spokojený, pokud dosáhnu toho, čeho dosáhnout chci. Takže, studentům přeji všechno nejlepší do nového školního roku a vzkazuji jim: „Nenechte se deptat!“. A pracujícím přeji ať se jim v zaměstnání daří a vzkazuji jim totéž.
Add a comment- Podrobnosti
- Napsal Megagoblin
- Kategorie: Psáno aspergery
- Zobrazeno: 223
Tento nadpis perfektně vystihuje mou snahu pracovat na sobě, kterou v současné době vyvíjím. Slovíčko again přeškrtnuté na konci jsem tam přidal proto, aby to vypadalo autenticky (Bohužel přeškrnutí slova v nadpise tady nefunguje). Trumpův výrok je jenom jeden a stal se hitem internetu, a i přesto že nejsem jeho příznivcem, líbil se mi.
Článek ale bude o skutečném budování něčeho skvělého, něčeho čemu sám můžu položit základy, postavit to a vybrousit to do dokonalosti. A to je moje osobnost. A jde to i s Aspergerovým syndromem. Je to hlavně o myšlení a o přístupu sama k sobě. A já jsem přesvědčený, že mi můj AS komplikuje život daleko míň než jsem si možná donedávna myslel. Úspěch je hlavně o tom být spokojený a vnitřní spokojenosti můžete dosáhnout i když ve společnosti je to s vámi třeba takové a makové. Záleží na vašich prioritách a životních očekávání.
Co uznávám je skutečnost, že od neduhů Aspergerova syndromu si neodpočineme téměř nikdy a něco jako pauzy, svátky nebo jakékoliv volné období, kdy by nám nepromlouvali do života náš mozek neuznává. Záměrně jsem zde nepoužil slovní spojení „nekomplikovali život“, poněvadž mám na většinu různých věcí, negativ i pozitiv, točících se okolo Aspergerova syndromu jiný názor a poněkud i jiný přístup k nim.
A tudíž, že k Aspergerovu syndromu nepřistupuji jako k diagnóze, která mě definuje jako osobu a sráží mě bez naděje na změnu k určitému celoživotnímu handicapu. Naopak k ní přistupuji jako k objektu na kterém je potřeba pracovat, neustále ho vyvíjet, aktualizovat do vyšších levelů a s ním vyvíjet i svou osobnost. Jako takový se zajímám o osobní rozvoj a k němu samozřejmě patří postupné odstraňování osobních neduhů a pokud možno jejich nahrazování pozitivními vlastnostmi. A jsem přesvědčen, že totéž jde i v případě Aspergerova syndromu. Jakkoliv je tato diagnóza velmi závažná a považována za nevyléčitelnou, jsem toho názoru, že se můžu vypracovat na takovou úroveň, kdy budu zvládat navazování vztahů a kontaktů s ostatními lidmi téměř jako neurotypici a zároveň zůstat svůj jako nezávislá osobnost, což je pro mě ještě důležitější. Ať si můžete o mých cílech myslet cokoliv (nejčastější odpověď nejspíš bude že jejich dosažení je nerealistické, s tím počítám :D), tak ten hlavní, který mám je dosáhnout především dobrých vztahů s mým okolím a dát něco ostatním lidem i v sociální oblasti. Stručně přeloženo- chci se naučit jak být dobrý přítel, kamarád, milenec atd. A teď už k řešení problémů, které mi v tom brání – Negativním jevům Aspergerova syndromu.
Mám kamarády mezi neurotypiky i mezi Aspergery. Jestli má člověk diagnózu nebo ne, neřeším, prostě jde o to jak si já osobně s ním rozumím. Třeba s většinou třídy na základce jsem si nerozuměl vůbec, ale naopak většina Střední je naprosto v pohodě. Stejně tak vůbec neřeším sexuální orientaci (pokud nehledám zrovna partnerku), nebo rasu. Když se s někým bavím mám hlavní kritérium, že nesmí být naprostý omezenec, nemyslet a přitom mít na všechno „vysoce odborný“ nebo „jediný pravdivý“ názor. Takoví lidé mě vytáčí do běla. Stejně tak neuznávám nalajnované role jedinců ve společnosti. Ty musíš být právník, ty máš brýle, ty musíš být modelka, máš pěkné oči, ty jseš normální člověk z vyšší střední třídy, přece se nebudeš stýkat s těma postižencema atd. Takhle to prostě nefunguje. Důležitá je podle mě svobodná vůle, dobrý rozhled, otevřená mysl a především nulové snahy upírat svobodnou vůli mně. To bohužel autority typu rodičů nebo společenských mravokárců nesplňují. Zkrátka a dobře jsem toho názoru, že každý se může posunout na opravdu vysokou úroveň pokud chce a být sám se sebou spokojený. A čím víc je vnitřně spokojený, tím snadněji vychází s ostatními a uvolňuje se mu prostor pro vlastnosti jako kreativita (která v mém osobním žebříčku hodně vysoko), tolerance a společenskost. A je úplně jedno odkud pochází, co ho zajímá, jaké má vlasy, jestli nosí brýle atd. Já sám chci sice pracovat i na svém image, ale odmítám že by mě definovala nějaká diagnóza, nebo můj rodinný původ. Jsem samostatná jednotka v tomhle vesmíru a jako samostatná jednotka, která dostane dost prostoru toho můžu hodně dokázat.
Add a comment- Podrobnosti
- Napsal Lady Rel
- Kategorie: Úvahy aspergerů
- Zobrazeno: 157
Již delší dobu jsem se chystala zase něco napsat, ale nebyl čas a deprese ze mně tak nějak "vysála" veškerou energii, kterou bych byla bývala schopná věnovat čemukoli jinému než škole... A to je právě téma, kterému bych se dnes ráda věnovala.
K psaní tohoto článku mě z velké části inspiroval nedávný incident s jednou z mých učitelek, který mi ukázal, že ač se snažím sebevíc, svého autistického já se jen tak nezbavím a i přes zdání "normálnosti" rádo vstupuje na světlo v těch nejnevhodnějších momentech... Co mě ale skutečně přesvědčilo, že psát o svých zkušenostech se vzděláváním byly dvě události z posledního týdnu: setkání s matkou autistického chlapce, která projevila skutečný zájem o jeho blaho, snahu pochopit jeho uvažování a její boj za získání asistenta, což mě dojalo pomalu k pláči; a rozhovor s jediným člověkem, kterého znám a vim o něm, že má diagnostikovaný AS, co si pamatuje...
Onen člověk mi tvrdil, že AS se v našich končináh diagnostikuje od roku 2002... klidně bych tomu věřila... Tou dobou jsem chodila do školky a poprvé v mém životě se na mou osobu dostavily nějaké reakce zvenčí... některé velmi klané, jiné negaivní. V zásadě jsem byla považována za poměrně chytrou (někdy až otravně), ale měla jsem potíže se začlenit a vychovatelky mému stavu nijak zvláště nepomáhaly. Vlastně spíše naopak - poprvé jsem se zde setkala s šikanou ze strany "těch nadřazených" a jejich snahou mě napravovat... kterážto mě následovala po mnoho dalších let.
Přestup na základní školu proběhl překvapivě hladce a první tři třídy se odvíjely poměrně dobře - neměla jsem žádné kázeňské problémy, učitelky (za třiroky se nám vystřídaly dvě třídní) mě docela respektovaly a spolužáci (ač mě podle všeho nijak zvláště nemuseli) neměli příležitost způsobovat mi jakékoli problémy. Větší zlom nastal až nástupem do čtvrté třídy - nová budova, střídající se učitelé, hluk, pohrdání mou osobou, deprese a zdravotní problémy... to tak ve zkratce.
Does it ring a bell? If so, read on... V té době u mě došlo k prvnímu regresu, dalo by se říci, že jsem se potýkala s velkými problémy, kterým nikdo nerozuměl - nikdo včetně mě. Matka měla svých problémů dost a těch mých si nehleděla, jen mi navrch přidávala ty svoje a otec měl svou práci a představu o ideálním stavu rodiny... ostatně jako vždy. Probíhaly nejrůznější snahy o mou šikanu, některé úspěšné, jiné ne. Ty neúspěšné obvykle vyústily v mou bouřlivou až agresivní reakci... Až si tak říkám, že nebýt malá, roztomilá, modrooká holčička, ale nějaký "raubíř" od pohledu, mohla jsem mít vážnější problémy. Ty úspěšné skočily mým přijetím sebe sama jakožto něčeho zavrženíhodného, co je skutečně třeba napravit a s pocity méněcenosti se sem tam potýkám doteď.
Dalši etapou mého vzdělávacího procesu se stal přestup na osmileté gymnázium... To bylo v době, kdy se u mně plně začala projevovat revmatoidní artritida a to, o čem jsem se o léta později dozvěděla, že šlo o deprese. Při zpětném pohledu dost dobře nechápu, jak se mi první dva ročníky vůbec podařilo projít, protože podpora profesorů byla nonexistent... Třídní mě nechtěla klasifikovat a němčinář (jestli tohle čtete, pane Špačku, naserte si!) mě chtěl nechat propadnout, dával mi záludnější otázky než komukoli jinému a fakt, že jsem ve škole první rok skoro nebyla, ho nezajímal. Ale základní vzdělání jsem dokončila a také jsem se na téhle škole poprvé vůbec dozvěděla, že něco jako AS existuje...
V kvartě jsem měla onoho gymnázia sušně řečeno dost a tak jsem, v podstatě bez přípravy, udělala přijmací zkoušky na jiné (kam chodím třetím rokem teď). Dva roky probíhaly bez obtíží - poprvé jsem neměla konflikty se spolužáky a naopak, vycházíme spolu dobře a ještě mám přátele mezi lidmi z dalších tříd. Když jdu po chodbě, lidé zdraví mě a já je, což je úžasná věc :-).
Ale letos se po letech zase vrátil můj starý milenec Smutek se svou přítelkyní Prázdnotou a společníkem Sebepohrdáním. Čím silnější byly depresivní stavy, tím "nepřijatelnějším" se moje chování stávalo, protože energie dríve věnovaná sociálnu, se přesměrovala do schopnosti dojít do vězení (čti škola), přečkat 6 až 9 hodin a opustit vězení, to vše pokud možno bez krize. Našla jsem si psychiatra, beru antidepresiva a je mi lépe, ale stejně to není ono... A potíže vygradovaly v osobě mé učitelky matematiky.
To mě přivádí myšlence, jak by to vlastně vypadalo, kdyby jí někdo vysvětlil, že nejsem "flákač", ale jen osoba, co má potíže... osoba, co je jiná... A tak mám porostě neodvratný pocit, že je nutné šířit osvětu. Pochybuji, že zrovna můj příběh někoho zaujme, nebo něco změní, ale neco dělat musím... a mlčet už déle nedokážu.
Add a comment- Podrobnosti
- Napsal Alena Hubená
- Kategorie: Psáno aspergery
- Zobrazeno: 287
Byla jsem klidné a spavé dítě. Možná až moc klidné, jelikož jsem pár měsíců po narození skončila na neurologii s podezřením na mentální retardaci. Prý mi chyběly některé reflexy, časem mě však označili za "normální". Během vývoje jsem přeskočila fázi lezení.
V batolecím věku jsem si vyhrála sama, rodiče jsem vyhazovala z pokojíčku - nechtěla jsem, aby mě někdo rušil a zasahoval do mých her. Jinak jsem byla velmi mazlivé a přítulné dítě. Fantazijní hry na "budu dělat jakože" mě moc bavily. Lidí jsem se bála. Nástup do školky byl nejhorším dnem mého dětství, opuštění bezpečí, krok do neznáma. Jak s ostatními mluvit, co říkat, jak si hrát? Měla jsem ale štěstí, ujala se mě jedna holčička, celé tři roky jsem na ní visela. Podobným způsobem jsem fungovala i v dalších kolektivech (škola, tábory) - vždy jsem si našla kamarádku na níž jsem byla závislá...málokterá to vydržela. Většina odešla a každý takový odchod pro mě byl velkou ranou.
Bylo mi čím dál větší záhadou, jak fungovat v kolektivu, jak se zapojit, co a kdy ve které situaci říct. Občas jsem to zkusila, ale často jsem měla pocit, že na mě ostatní hledí nechápavě, někdy dokonce vyděšeně, někdy se mi smáli...časem jsem si dokázala najít kamarády (většinou taky trochu "zvláštní"), ale zjistila jsem, že větší počet lidí nedávám (nestíhám sledovat konverzaci) a že delší pobyt i s přáteli mě nesmírně vyčerpává. Často jsem byla unavená, poměrně malé podněty mě dokázaly unavit a vyčerpat na celé hodiny.
Oční kontakt navazuji, ale je pro mě těžké hledět druhému do očí a zároveň vnímat, co říká. Hlasité zvuky mě děsí. Nemám žádný specifický koníček, jak tomu prý u AS bývá. Celý život mám pocit, že nejsem normální, snažila jsem se přizpůsobit většině, ale nejde to. Domnívám se, že jsem empatická, ale i když s druhým soucítím, často nevím, jaká volit slova, abych ho utěšila.
Většinou moc nezvládám společenské situace. Nedávno jsem se viděla se spolužačkami ze střední školy a jedna z nich si stěžovala, že ztloustla. Ostatní ji začaly ihned utěšovat, říkaly jí, že to není vůbec vidět, že jí to moc sluší...já to nedokázala (kdybych to zkusila, bylo by vidět že lžu). Viděla jsem, že ztloustla a že jí to na kráse nepřidalo a nevěděla jsem co říct. Jediné co mě napadlo bylo, že je mi jedno, jak vypadá, že ji mám pořád moc ráda....ale to by ji asi neutěšilo.
Už od první třídy jsem si psala rozvrhy činností a plán dne (od kdy do kdy si budu čistit zuby, snídat, učit se, hrát si) a zůstalo mi to. Plány a rozvrhy si píšu takřka ke všemu...uklidňuje mě to, i když často nejsem sto je dodržet. Jsem hodně pomalá, všechno mi trvá strašně dlouho. Údajně mi prý nedocházejí jednoduché věci, dle svého okolí jednám často zkratkovitě a nepochopitelně.
Vystudovala jsem, mám práci i rodinu, mám několik přátel. Takřka všechny pracovní kolektivy, kterými jsem prošla, mě považovaly za "trochu divnou". Dodnes si nejsem jistá, jak se chovat ve společenských situacích, co říct a neříct, jak reagovat...často raději mlčím, mají mě za nemluvnou. V pubertě jsem se chtěla zabít, cítila jsem se jako zcela a úplně jako zbytečný člověk, který je porouchaný a neměl se narodit. Léčím se s depresí.
Add a comment
- Podrobnosti
- Napsal Lady Rel
- Kategorie: Psáno aspergery
- Zobrazeno: 460
Můj otec je posedlý představou dokonalé rodinky z plakátu na cestovní kancelář - rozesmatí rodiče, dvě spokojené dcerky, barvy přeexponované do zcela nepřirozených rozměrů... Jeho aktivita na facebooku se nedá vyjádřit jinak, než jako nekonečná; věčně zveřejňuje svou pozici (to jako fakt nekoho zajímá?!), fotí mě a mojí sestru (musíme se usmívat, samozřejmě...) a všem dává okatě na jevo, jak moc úžasně se nemáme.
A že mi je už několik měsíců na nic? ...nezájem. Mým životním úkolem je podle něj být trofej, mám se nechat předvádět jako zkurvenej pes na výstavě. Mám se usmívat na jeho kolegy, přátele a všechny ostatní, mám využívat své fyzické krásy, která mě znechucuje a nesmím si stěžovat... Něco jako fakt, že jsem celý život velice slušně řečeno divná, že mám problémy (a není jich málo), a že mám aspergera (což jsem se dozvěděla z velké části díky němu až celkem nedávno) je mu u prdele. Pozlátko na povrchu a vnitřek prohnilej... A pak se lidé diví mé věcné nervozitě, odtažitosti a nedůvěře v cokoli a k čemukoli...
Add a comment